Skočit na hlavní obsah.

Společenství RODNÁ VÍRA Slovanské pohanství

Mokošina slavnost

Slovanskou bohyni Mokoš slavíme vždy poslední pátek v říjnu, do roku 2003 se pravidelně koná na zalesněném vršku v blízkosti vsi Mokošína u Přelouče, kde jsme při slavnosti v roce 2007 postavili lipovou Mokošinu modlu podle návrhu řezbáře Miroslava Landovského. Za konání této slavnosti byl do roku 2010 odpovědný Chotěbud ) s pomocníkem Lutoborem ). Mokošín je velmi stará ves, první zmínka o ní pochází z roku 1073. Mokošín se nachází uprostřed úrodných polí v Polabí, proto by nebylo vůbec překvapující, kdyby naši předkové zasvětili právě toto místo bohyni, která představuje Matku syrou zemi. Ač historické záznamy o kultu Mokoše na tomto místě chybějí a systematický archeologický průzkum se prozatím nekonal, můžeme říci, že alespoň novodobě je toto místo opět Mokoši zasvěceno, a to od roku 2002, kdy se tu konali první novodobá Mokošina slavnosti.

To, že je Mokoši, bohyni ženské plodnosti, zasvěcen právě pátek, je odrazem staré evropské tradice. V germánských jazycích se pátek dodnes nazývá podle bohyně Freyi (angl. Friday, frís. Freed, hol. Vrijdag, něm. Freitag, dan., nor., švéd.,  Fredag, faer. Fríggjadagur, ), v římské tradici podle bohyně Venery (lat. Dies Veneris, kat., occ. Divendres, fran. Vendredi, ital. Venerdí, rum. Vineri, špan. Viernes). V synrektistické slovanské lidové kultuře Mokošino místo zaujala původem byzantská světice sv. Paraskeva, neboť \"Παρασκευή\" znamená v řečtině \"pátek\". U jižních Slovanů je známa jako sv. Petka, u východních Slovanů jako sv. Pjatnica. I jí je pochopitelně zasvěcen pátek, kdy ženy měly zakázáno vykonávat své obvyklé práce, jako je např. předení, díky čemuž si mohly odpočinout.

Samotné uctívání bohyně ženské plodnosti přesahuje svým stářím i období indoevropské jednoty. Bohyně představující zemskou plodivost je v různých podobách známa všem národům vyznávajícím etnická náboženství po celém světě. Této bohyni také odpovídají prehistorické sošky tzv. Venuší a jiné symboly ženské plodnosti, v hojném počtu doložených i na našem území. U Slovanů patří také Mokoš k jednomu z nejdříve doložených božstev, její modla stála na dvoře kyjevského knížete Vladimíra v 10. století společně s takovými bohy, jako je Perun, Dazboh nebo Chors. Její jméno je pak vzpomínáno v mnoha protipohanských kázáních až do novověku. Ani do dnešních dnů neupadla Mokoš u Slovanů zcela v zapomnění. V severoruském folklóru dodnes vystupuje jako ochránkyně žen, především přadlen. Nezastupitelná byla také její úloha jako dárkyně plodnosti a ochránkyně manželství. Byly jí také zasvěceny mnohé prameny. I na ruském severu splývá Mokoš se sv. Paraskevou, široce na slovanském území však její kult přejala i Bohorodička.

Mokošin svátek slavíme na přelomu října a srpna, což má své hluboké kořeny. Do tohoto termínu staví dva nejvýznamnější pátky v roce synkretistický ruský Apokryf o dvanácti pátcích, jedná se o 9. a 10. pátek v roce, mezi kterými je pouhý týden. Z této památky vyplývá, že právě tento týden byl určen Mokošiným slavnostem. V tomto termínu, 28. října, se koná i svátek sv. Paraskevy, Mokošiny synkretistické nástupkyně. Termín má i své důvody věcné. V minulosti byl totiž rok rozdělen na dvě poloviny, poloviny dostatku a na polovinu nutného uskromnění. Blahobytná polovina trvala od prvních letních plodů zhruba do období po zimním slunovratu. Nově sklizené obilí poskytovalo dostatek potravy, podzimní ovocné plody dostatek vitamínů a na počátku zimy, hlavně při zimním slunovratu, započaly porážky chovných zvířat, především vepřů. A svátek Mokoši, jako poskytovatelky plodů přírody a ochránkyně domácího blahobytu, stojí přesně v polovině tohoto období. V českém prostředí se rovněž pozůstatky tohoto svátku uchovaly až do dnešních dnů v podobě podzimních hodů a posvícení. Termíny těchto svátků se sice liší podle místních patronů, ale svůj hlavní smysl uchovaly, jsou poděkováním za hojnost darů Matky země s neskrývaným přáním o totéž i v dalším roce. Historické zprávy i etnografický materiál udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo kohout. I toto má odraz v českém lidovém prostředí v podobě rituálu stínání nebo honění kohouta, konaném právě v tomto období.

V dnešní době 2. listopadu, tedy v průběhu Mokošina týdne, slavíme dušičky, tedy památku zesnulých. Tento svátek není původním slovanských svátkem. Poprvé tento svátek v roce 998 zavedl sv. Odylon z Cluny (Francie) jako protiváhu k stále přetrvávajícímu pohanskému kultu předků. Do té doby se církev stavěla ke ctění mrtvých vesměs záporně, jako k pohanskému přežitku. Do 13. století se pak ctění dušiček rozšířilo po celé západní Evropě, včetně Slovanů pod správou římské církve. Na tento nový svátek se tak nabalily i staré pohanské zvyklosti, v té době stále přetrvávající, což dalo vzniknout synkretistické podobě tohoto svátku. Že se v tomto termínu původně žádný všeobecný slovanský svátek předků nekonal, dokazuje i absence tohoto svátku u pravoslavných Slovanů, kde jsou zemřelí ctěni v jiných termínech. Nejvýznamnějším původním slovanským svátkem předků byl jistě zimní slunovrat. Vzpomenout předků i při Mokošině svátku však není nijak na škodu, neboť je povinností živých zvát své zemřelé předky na každý svátek. Nakonec o Mokoši můžeme předpokládat, že je matkou alespoň některých bohů, čímž je jistě pramáti nás všech, stejně tak, jako byla ochránkyní i celým pokolením našich zemřelých matek.

Průběh obřadu

(uctívači přišedše zpívajíce na obřadiště tvoří kruh, žercův pomocník vyrývá uprostřed jamku, vrací se; žrec vstupuje do středu, pokleknuv celuje zemi)

- Pomocníče, jsme všichni?
- Nejsme, žerče.
- Kdo chybí, dobrý druže?
- Předci!
- Pozval je někdo?
- Pozvi je ty.

(Vně kruhu zve duchy)

Сътворихомъ вечерѭ вельѭ; азъ, рабъ богынѩ Мокоши, зовѫ прадѣды на нѭ. Прѧдѫщия владычице, помоѕи, да матере изгыблъ хранителъ утѣшитъ пѣньѥ наше.

Азъ и помощьникъ мои зовевѣ предътечѧ на пыръ лѫжьнъи. Почиваѭщѧ бабы, съсънѣте вонѩ кашицѧ пьшеничьныѩ. Вьси наши дѣди, не стоите зади. Мрьтво тетъко, грѧди къ живѫщии чѧди.

Чрьнобоже и Морѣно, прошѫ, приведѣта из рая стары ѩзычьникы, ибо живыимъ подобаѥтъ възвеселити сѧ съ духы.

Сы съ дружиноѭ цѣлоѭ молѭ, поидѣте, да въкусите нашеѩ кръмлѩ. Пиите между поклоньникы медоу разлима и ядите пристѫпльше огни кура питома, бо потрѣба ѥстъ Словѣномъ славити сырѫѭ землѭ.

(pomocník zatím uctívačům rozdává obětní zrní, po návratě žerce do kruhu i jemu, nakonec si béře sám)

(žrec promlouvá)

Slované! Země jest horninou, jest prstí, jest hmotou. Hmotou, mnohými považovanou za žertvy nehodnu. Nám, chtícím nazírati vesmír v jeho celosti, jest Mokoš bohyní nepostradatelnou; kam by spadaly Perunovy životadárné krůpěje, kde by vzcházelo Jarovítovo osení; kde jinde, než na matičce zemi? Není světla bez tmy, není jezera bez břehu, není žití beze smrti.

Mokoši, budiž nám navždy svatá. V tobě tlejí kosti předkův našich, na tobě lpí jejich prach. My, tvé praděti, se ti s úctou a vděčností klaníme:

Sláva Mokoši!

(uctívači sborově opakují)

Sláva zemi!

(sborově opakují)

Sláva rodu!

(sborově opakují. Počínaje žercem postupně sypou obětinu do jamky, někteří se před obětí modlí. Pomocník po pravici plní okřín medovinou a podává ho žerci, který za všechny ulévá do otevřeného lůna země. Okřín koluje od žercovy levice, uctívači před upitím provolávají slávu bohyni, někteří déle hovoří. Žrec zahrnuje jamku a zve uctívače k hodovnímu ohništi)

Píseň Mokoši

Stromy stojí, stíny leží, když se vlhká cesta krátí k obětišti Mokoše,
než zas mraky kroje zmáčí, pospíchejme chválit sílu naší rodné bohyně.

Neseme Ti zrní,
základ našich krmí,
neseme Ti ovčí stříž,
naše díky uslyšíš.

Stromy stojí, stíny leží, z prsti nesmí nikdo vyrvat jediného stonečku,
kdo by sprostě plivl na zem, popudil by proti obci všeho tvorstva matičku.

Neseme Ti zrní...

Stromy stojí, stíny leží, v bílém šátku lnu a máku semínka se chovají,
až je vsypu do dolíku, hrstí hlíny, krápí medu žertvu božstvu zasvětím.

Neseme Ti zrní...

Stromy stojí, stíny leží, po úlitbě jazyčníci okřín k ústům přiloží,
při odzemku, kvapném rejku bubnujíce, zpívajíce, rozjařeni nadějí.

Neseme Ti zrní...

Mokošina slavnost 2011

Počas môjho pôsobenia v rodnovereckej obci môžem povedať, že práve slávnosť Matky Mokoše a s ňou súvisiace Dušičky, či Sviatosť Predkov boli obradmi, ktoré som navštívil asi najviac. Naprieč troma západoslovanskými krajinami a v piatich občinách. Napriek tomu, že mojím patrónom je niekto iný, sú to hlavne predkovia, ktorým sa dáva úcta najväčšia v rodnoverí ako takom. Na slovanskom území je mnoho miest, ktoré nesú mená jednotlivých božských entít a preto som sa prirodzene tešil, ak môžem dať úctu tejto bohyni práve na mieste, akým je Mokošín pri Přelouči a zároveň to bude aj prvým obradom, ktorý navštívim s mojimi priateľmi z Čiech, Moravy či Slezska, združených pod Rodnou vírou.

Som rád, že som mal celkom pohodlnú dopravu a vskutku rýchlo absolvoval  prevoz na samotné miesto. Tým bol les v okolí Mokošína, na malom pahôrku kruhovitého tvaru, kde obec vrelo privítala Rodnú víru a jej modlu Mokoše, ktorá je skutočne umne vyrezaná a zuby času jej neškodia na kráse. Neďaleko obradiska bolo ohnisko s čakajúcimi návštevníkmi, ktorí sa pripravovali na akt samotný a okrem iného chystali aj veci na hodovanie, veď prirodzene nikto nechcel čakať.

Večer sa pomaly blížil a ako tma postupne zvíťazila nad oblohou, rozhoreli fakle a po úctivom prezlečení do obradných odevov sme sa podujali k obradu. Človeka vždy poteší ak sa ho zúčastnia ženy, no málokedy ich bude tak hojne a úlohu kňažiek sa zhostia tak bravúrne. Čo ale úplne rozhorí na srdci je, keď sa počas neho spieva a málokedy si občina pripraví aj pieseň. Autor Chotěbud, starešina Rodní víry nezaháľal a po postupnom opakovaní slov sme sa ju naučili aj my ostatní. Aj keď nie všetci sme spievali tak pekne ako poniektorí speváci (verte mi, zišli sa tu aj niektorí ostrieľaní ľudoví či iní igrici), ten početný zástup dal tomu pravú davovú príchuť. Nebudem opisovať presné znenie obradných slov, tie máte na stránkach občiny, no prepracovanosť obradu a striedanie úloh, či využitie samotného miesta dávalo najavo, že sa to nerobilo prvýkrát a všetko má svoj rád a čas. Po jednotlivých úkonoch žreca a kňažiek nasledovali obetiny a slová zúčastnených, od každého podľa svojho cítenia, veľkej Matke aj predkom. Aj následný odchod z kapišča bol sprevádzaný zborovo Piesňou Mokoši po ktorej sme sa pobrali k hodovaniu.

Počas neho jedna členka oznámila skorú svadbu a tak ešte nasledovalo prijatie do občiny, ktoré bolo sprevádzané tancom, či duchovným rozjímaním v lese, kde už moje oko nevidelo. Hostina sprevádzaná družnými debatmi do neskorých hodín, kde sa spomínalo, čosi zajedlo (Lutobor ako dvorný kuchár opäť nesklamal), čosi popilo (v pozvánke znelo, aby nápoje boli pokiaľ možno domáce, niektorí priniesli napríklad jablčný mošt no samozrejme aj medovinu či pivo), no ku koncu večera pre mňa znamenalo aj rozlúčenie so starými či novými priateľmi a následný odchod k môjmu súčasnému prechodnému bydlisku. Rozlúčenia bývajú vždy najťažšie, no človek má aspoň na čo spomínať a tešiť sa na budúce stretnutie. Na to s Rodnou vírou budem spomínať určite kladne a už dnes sa teším na ďalší z ich obradov medzi českými, moravskými či slezskými dubovými hájmi, putovnými a kultovými miestami. Sláva Mokoši!

Raslavien

Mokošina slávnosť 2008

S radosťou som tento rok prijal pozvanie na Mokošinu slávnosť, ktorá sa opäť konala v malej českej obci Mokošín, zrejme pomenovanej podľa tejto významnej bohyne. Spolu so mnou sa zo Slovenska na tento obrad vybral aj Michal, ktorému sa chcem touto cestou poďakovať, že sa odhodlal oboch nás na túto slávnosť odviezť. Cesta zo stredného Slovenska bola totiž dosť dlhá a úmorná a keďže náš atlas neobsahoval polohu menších dedín, tak sme v závere cesty aj trochu poblúdili.

Nakoniec sme sa však Mokošínu predsa len dopátrali a hneď na prvý pohľad sme boli milo prekvapený miestom konania tohto obradu. Bol ním malý príjemný lesík hneď vedľa dediny. Bol síce pomerne mladý, ale v okolitej intenzívne obhospodarovanej krajine na mňa napriek tomu pôsobil ako oáza ticha a pokoja. Po úvodnom zvítaní sa s Chotěbudom a Vítoslavom sme sa pustili do stavby nášho pelechu, o ktorom sa Chotěbud neskôr vyjadril, že „vypadá jak postel pro sultána“ .

Po ďalších prípravách začali na miesto obradu prichádzať ďalší účastníci. To sa už deň začal meniť v noc a preto sa bolo treba poponáhľať aj so začiatkom obradu. Zaujímavosťou bolo, že obradu sa zúčastnili aj štyria Taliani, ktorý obrad obohatili o niekoľko vlastných prvkov. Je pre mňa veľmi potešujúce vidieť, že aj príslušníci ďalších národov Európy sa vracajú ku viere a hodnotám svojich predkov.

      O koľkej presne začal obrad si nedovolím tvrdiť, ale bolo to už po zotmení. Samotný obrad prebiehal pokojne. Atmosféra bola úžasná, ako nakoniec pri takmer každom obrade, ktorého som mal zatiaľ možnosť sa zúčastniť. V okolitom húští postávali ďalší ľudia, zrejme obyvatelia Mokošína, ktorý obrad v tichosti pozorovali. Na Michala najviac zapôsobila úvodná pieseň, ako sa neskôr vyjadril v aute. Mňa osobne najviac chytila za srdce chvíľa, kedy som mohol pokľaknúť pred Mokoš, vrátiť jej symbolicky časť úrody a ticho k nej prehovoriť pár úprimných slov.

K slovu sa opäť dostali aj Taliani, ktorý Mokoši vzdali hold aj svojim vlastným jazykom, čo bolo podľa mňa tiež dosť pôsobivé. Na záver obradu som ešte prijal nové meno a vzdal sa svojho starého kresťanského mena. Kmotrami sa mi stali Chotěbud, Vítoslav a Michal, ktorým sa chcem za prijatie tejto úlohy poďakovať a srdečne ich pozdraviť! Veľa zdravia a úspechov vám a vašim rodinám! Tak som sa teda vzdal mena Jozef a prijal meno Mstivoj.

Po obrade sa samozrejme dostala k slovu medovina (hitom večera bola Michalova medovina z Nemecka, ako aj výborná Brtníkova medovina) a diskusie o všetkom možnom aj nemožnom. Michal to vzdal pomerne skoro, lebo ráno ho čakala dlhá cesta domov a ja som tiež nevydržal omnoho dlhšie a po niekoľkých rozhovoroch s novými aj starými známymi som sa tiež pobral spať.

Ráno sme si ešte vyskúšali zahrať staročeskú hru „tlučení špačků“, ktorá vôbec nie je jednoduchá. O tom svedčí aj fakt, že mnoho účastníkov (vrátane mňa) malo problém tohto „špačka“ vôbec odpáliť. Víťazstva sa nakoniec zmocnil Michal zo Slovenska. Nasledovala rozlúčka, posledný pohľad na majestátny kap Mokoše a potom odchod.

Za mňa aj za Michala sa chcem poďakovať Rodnej víre za zorganizovanie tejto slávnosti, za všetku pomoc (obzvlášť Chotěbudovi za pomoc s prinesením odevu) a za možnosť vidieť ako takéto obrady prebiehajú u našich západných bratov! Sláva Slovanom! Sláva Mokoši!!!

Mstivoj, Banská Bystrica

Mokošina slavnost 2007

Den 26. října tohoto roku se vepsal do dějin Rodné víry zlatým, přesněji řečeno lipovým písmem. Čeští rodnověrci totiž poprvé v novodobé historii vztyčili a následně posvětili božský idol z lipového kmene. Práce na tesání probíhala po několik dní a ani v den slavnosti nebraly povinnosti konce. V potu tváře bylo zapotřebí dopravit, zespodu opálit a následně do připravené jámy zapustit a upevnit na 700 kg těžkou dřevěnou modlu zpodobňující bohyni Mokoš, Matičku zemi slovanského lidu.

Úporná práce se však vyplatila. Když bylo vše u konce, ještě stále přijížděly roztroušené skupinky jazyčníků, které se do Mokošína u Přelouče vypravily z různých koutů naší vlasti a dokonce i ze zahraničí. Tak i já kráčel podzimním lesem provoněným sváteční atmosférou k ohništi, jehož plaménky již praskaly a ozařovaly zšeřený zalesněný kopec. Jubilejní desátý ročník oslav Mokošina dne byl význačný nejen vztyčením mohutného idolu, ale i první oficiální návštěvou představitelů obce, která byla podle slovanské bohyně pravděpodobně pojmenována. Díky vstřícnosti pana starosty Jaroslava Mrkvičky bylo totiž vztyčení a tedy i posvěcení modly legálně umožněno.

Zatímco se jednotliví jazyčníci a hosté obřadu navzájem vítali, jiní již stavěli stanové příbytky, aby mohli pod noční oblohou pokojně přenocovat. Nikdo ještě netušil jak celá oslava skončí, protože z nebe padaly drobné krupěje deště. Všichni zúčastnění se však i přesto shromáždili kolem ohniště, rozebrali si hořící pochodně a vypravili se k samotnému obětišti, v jehož středu stál letos poprvé Mokošin idol. Les již dávno potemněl a jen záblesky pochodní ukazovaly cestu k posvátnému místu. Za sborového notování chvalozpěvů jsme dorazili na místo konání nejposvátnější části celého dne.

Perun celoval Matičku zemi i během obřadu a pochodně jedna po druhé postupně pohasínaly. Mnozí jazyčníci však chápali, že jde o dobré znamení. Temné stíny a ševelení deště v listoví stromů jen dokreslovaly tajuplnou a posvátnou atmosféru. Když Vítoslav ve staroslovanštině zval k účasti na obřadu a následnému hodování předky, cítil jsem mrazení a zdálo se mi, že dávno zesnulí členové mého rodu přicházejí a staví se v kruhu kolem Mokošiny sochy. Jejich přítomnost jsem cítil i po zbytek večera a byl jsem rád, že se alespoň na chvíli stávám součástí přírody stvořené ke kráse a divoké dokonalosti našimi bohy.

Samotný obřad vedl žrec Chotěbud. Každý z nás připil na počest mocné a dobrotivé bohyni a poklonil se před ní drže v ruce zrní jakožto obětinu pro ni. Když přišla řada i na mě, cítil jsem vážnost okamžiku. Ta tam byla jakákoliv nervozita a já v posvátné bázni předstupoval pomalým a nejistým krokem k Mokoši. Poklonil jsem se a poklekl. Zrní propadávalo mými prsty a já líbal Zemi. Přestože chlad podzimního večera pronikal pod sváteční oděv, zdálo se mi, že mě objala vřelá a něžná ruka samotné bohyně. Tehdy jsem pocítil, že má oběť byla přijata a s díky odříkával v duchu svá přání. Navrátil jsem se zpět do kruhu a v zamyšlení sledoval Chotěbuda, který medovinou vylitou z okřínu posvětil Mokošin idol. To už však radost nikdo neskrýval, a tak jak medovina stékala po lipovém kmeni, všude kolem zněl pokřik „Sláva!“. Bylo v něm slyšet odhodlání, radost ze splněného předsevzetí a zároveň i naději. Jakoby toto jediné slovo volalo: „Mokoši, chraň svoje děti! Věříme, že ve stínu tvého spodobnění prožijeme ještě nespočet takových svátků!“

Skončil obřad a s ním kupodivu i déšť. Snad bohyně Mokoš chtěla dopřát svým uctívačům nádherné a deštěm nerušené oslavy spojené se zpěvem, popíjením medoviny či piva a nezbytným hodováním. Ano, všichni se radovali. Došlo k výměně dojmů a nových zážitků, k navazování nových přátelství. Později se do ohně přidalo více větví a dřeva, a když se plameny rozhořely, začali je přítomní přeskakovat, čímž si chtěli zajistit ochranu před zlými mocnostmi i tělesnou a duševní očistu. Očistný charakter měl i přátelské zápolení mezi Ivanem a Bivojem, které skončilo v podstatě nerozhodně.

Odešel jsem do lesa. Zamířil jsem znovu k Mokoši, ale tentokrát sám. Strávil jsem u ní několik okamžiků, které mohly být hodinami a zároveň minutami. Cítil jsem se šťastný a zevnitř očištěn. Věděl jsem, že tento pocit mi nevynahradí nic a nikdo. Zamířil jsem k ohništi, zábava pokračovala a jen od místa, kde se Mokošina modla spokojeně dívala na okolní lesní porost, zněla tajemně Ivanova koncovka, jejíž tóny se nesly mezi stromy daleko… daleko, snad až k sluchu našich dávných předků.

Bujaré oslavy znamenaly u starých Slovanů to opravdové poctění bohů. Myslím si, že o letošní Mokošině slavnosti se z tohoto pohledu dostalo naší bohyni skutečně náležité úcty. To potvrdilo i těžké probouzení následujícího dne. Přesto však každý vstával rád. Měla totiž proběhnout soutěž v tlučení špačků, hře doložené ještě ze staročeského prostředí. Zúčastnil jsem se jí samozřejmě i já, ovšem bez větších úspěchů. Je však pravdou, že špačci toho dne daleko nelétali. Rozmoklá půda nenabízela možnost razantnějšího odpálení a někteří účastníci měli i evidentní potíže dřevěného špačka vůbec trefit.

Důležitá však byla především přátelská atmosféra a prostá radost ze hry. Po veselém ranním programu už zbýval jenom sněm, po kterém se postupně všichni vypravili ke svým domovům. Část mě samotného však zůstala na Mokošíně a vím, že na chvíle, které jsem prožíval na malém paloučku u nohou vytesané podoby Matičky země, nikdy nezapomenu. Pocit duševního naplnění zůstane už navždy ukrytý v mých vzpomínkách. Tedy přinejmenším do další Mokošiny slavnosti.

Svjatoslav

Mokošina slavnost 2007

Mokošina slavnost 2005

Úvodní stránka O nás Fórum Kontakt

1998 - 2009 © Rodná víra