Na letošní Mokošín jsem se velmi těšil. Zaprvé jsem se ještě nikdy předtím říjnových slavností bohyně Mokoše nezúčastnil, protože v Hradci Králové máme v době tradičního konání svátku vždy podzimní prázdniny a to mám jako vedoucí dětského oddílu každoročně plno. Letos však náhodou prázdniny padly na jiný termín a tak jsem mohl poprvé přijet uctít krásnou mokošínskou modlu. Druhým důvodem byl pro mě zcela zásadní sváteční náboj letošní akce – před jejím konáním jsem byl totiž postřižen se dvěma dalšími druhy a konečně jsme oficiálně přijali svá slovanská jména. Avšak ze všeho nejdůležitější byl pro mne důvod třetí. Jako otec pětiměsíční Doubravky jsem se velmi těšil, až představím naši dceru bohyni-matce a tím ji uvedu do občiny slovanských rodnověrců.
Několik týdnů před obřadem jsem proto naše ubohé miminko trápil přeměřováním jeho tělesných mír a své oči pokoušel nočním šitím poněkud zálesácky, avšak s o to upřímnějším srdcem sestehované lněné kytlice. Když jsem v předvečer obřadu kolem půl jedné v noci došíval poslední stehy Doubravčiny tuniky, v duchu jsem už prožíval ty slavnostní chvíle.
V den obřadu jsme do Mokošína dorazili již v brzkém odpoledni, aby jsme stihli řádně absolvovat Postřižiny ještě před obřadem. Podzimní mokošínský háj, který znám pouze z jarního vynášení Morany, nás uchvátil svou atmosférou. I malá Doubravka, která obvykle při takových procházkách spí, případně tahá tátu za vousy nebo mámu za vlasy, se rozhlížela se zájmem kolem a vnímala duchovní náboj starého kultovního místa. Nedaleko od Mokošiny modly nás uvítala část členů Rodné víry, kteří přijeli již předešlého dne. Po přivítání se se všemi jsem se rozloučil s družkou Radkou a dcerou Doubravkou a odebral jsem se s ostatními druhy k přípravě na odpolední Postřižiny. Když jsme se z nich později odpoledne vrátili, byli jsme překvapeni, kolik rodnověrců i z jiných občin a krajů přijelo letos do Mokošína. Několik Dažbogových vnuků v čele s Budislavem zajistilo mezinárodní účast, přijeli i jazyčníci z Velesova lidu a několik moravských členů a přátel Rodné víry. Těsně předtím, než se zešeřilo a čas dospěl k zahájení obřadu, přijel i Chotěbud se členem rodnověrské občiny polabských Slovanů, se kterými se přátelí v Lužici. Pomalu se již začali scházet i mokošínští obyvatelé, kteří jsou na historii i současnost kultovního místa u jejich obce hrdí, podporují rodnověrské aktivity a modla Mokoše se dokonce dostala i do jejich oficiálního obecního znaku. Když se všichni pomalu převlékli do obřadních kytlic, natáhli jsme na nabalenou Doubravku i záměrně větší mnou vyrobenou tuniku a nic už nebránilo zahájení obřadu.
V šest hodin jsme se za svitu loučí přesunuli z našeho tábora k modle bohyně Mokoše, kde všichni účastníci vytvořili kruh, vzhledem k opravdu hojné letošní účasti celkem rozlehlý. Obřadu se chopily dvě zkušené žerkyně Jana a Veleslava, které svým vedením obřadu i krásným a dobovým vzhledem ve svitu loučí značně přispěly k atmosféře obřadu, který je mimo jiné i oslavou ženského principu. Nejdříve poprosily Vítoslava, aby pozval k obřadu i duše předků. Ten obešel kruh a do všech čtyř světových stran provolával pozvání pro naše dědy a báby, aby s námi společně uctili bohyni-matku a poděkovali za její ochranu. Bylo opravdu velkým zážitkem slyšet v kruhu druhů, osvícených pochodněmi, jazyk našich předků, který na stejném místě zněl již před více než tisíci lety. Následně žerkyně provedly uctění a úlitbu Mokoši, a všichni jsme se po jejich vzoru vystřídali v kruhu před modlou, abychom vzdali hold bohyni-matce, provedli úlitbu za naše blízké a náš rod a pro slávu Mokoše připili medovinou. K celému obřadu krásně hrála na lidové nástroje Jeducha z Velesova lidu, takže atmosféra byla opravdu skvělá. Na závěr obřadu jsme byli s Radkou žerkyněmi vyzváni do kruhu, abychom představili naši Doubravku bohyni Mokoši a ostatním rodnověrcům. Je pro mě velkou ctí, že Doubravka si zažila tento rodnověrský „křest“ právě u příležitosti svátku bohyně Mokoše a doufám, že právě Mokoší ztělesněný ženský princip ji bude vždy směřovat v jejím životě.
Po skončení obřadu jsme se vrátili k ohništi v táboře, kde následně začal hodokvas. Vzájemné ochutnávání dobrot, popíjení a přecházení od hloučku k hloučku, kde jsme konečně mohli pohovořit s druhy a přáteli, které jsme třeba dlouho neviděli, to je to, co mám na téhle neoddělitelné části svátku tak rád. Samozřejmě se po chvíli vytáhly hudební nástroje a došlo ke zpěvu a hudbě. Náš už trochu přetažený mrňous nám připomněl, že už bychom se měli vydat k domovu, a tak jsme kvůli rodičovským povinnostem tentokrát s druhy nepřenocovali. Další hradečtí druhové, kteří druhý den dorazili lehce pobledlí domů, však potvrzovali, že hodokvas opět nebyl zanedbán!
Závěr: Letošní Mokošiny slavnosti se opravdu vydařily. Velká účast nejen členů Rodné víry, ale i rodnověrců z jiných občin a dokonce i ze Slovenska a Německa, to ani ti největší pamětníci – Chotěbud, Vítoslav a Igor – nepamatují. Milá atmosféra, krásný obřad a dobré počasí, to všechno do sebe krásně zapadlo a utvořilo krásný prožitek. Jen škoda, že naše Doubravka si pravděpodobně ze své pohanské premiéry nic pamatovat nebude. Ale třeba, přecejen, někde v hloubi vědomí už navždy bude její malá mokošínská vzpomínka.
Ctirad
Foto: Radim „Finder“ Pech (více v galerii)