Mokošina slavnost 2016

K uctění bohyně Mokoše a předků a rozloučení se s plodnou částí roku se nás sešlo opět hodně. Mokošina slavnost patří mezi ty slavnosti pořádané Rodnou vírou, na něž se sjede jak více našich členů, tak návštěvníků. Letos tomu nebylo jinak. V průběhu odpoledne a podvečera se na pahorku u Mokošína začali objevovat i ti, se kterými jsme se neviděli od jara, od minulého roku či ještě déle.

V Přelouči jsme se potkali s Lutoborem, který zoufale hledal obchod, v němž by doplnil zásoby piva na večer, a později s Vítoslavem. V této skromné sestavě jsme v Mokošíně nezůstali dlouho. Místo u hodovního ohniště se postupně zaplnilo téměř všemi členy Rodné víry, přáteli a známými, mezi nimiž nechyběli ani lidé z Pohanského kruhu, a také nově příchozími. Někteří z nich neměli problém se do různorodého kolektivu zařadit, jiným jsme se to snažili co nejvíce ulehčit.

Během odpoledne se nasbíralo dřevo na oheň, připravily se louče, vařila se obilná kaše a ochutnávalo se, co kdo donesl a nabídl. Zaujala mě například na místě Jeduchou a Rostislavem připravená ukrajinská pomazánka. My jsme i se Mstislavem a naším synem absolvovali soukromý rodinný obřad a poté se snažili prohodit alespoň pár slov se všemi příchozími.

Nesmím opomenout věc, která se mi bude vybavovat ještě dlouho, když si na letošní ročník vzpomenu. Zasadil se o to Myslič, který až s dětským nadšením v očích přistoupil k Chotěbudovi (který už pár let žije a pracuje v Lužici) s tím, že mu přivezl dárek – knihu, jakési lužickosrbské socialistické sc-fi vydané lužickým nakladatelstvím Domowina, ve kterém vystupuje lužický kosmonaut.  

Čas se nachýlil k večeru velice rychle a krátce po setmění jsme se za zpěvu tradiční písně tohoto svátku vydali k obřadišti. Obřad jsem vedla já s Janou jako poslední tři roky, avšak tentokrát naše slova doprovázel křik malého Rostislava a Ctirada, kteří se předháněli v tom, kdo to umí líp (nutno podotknout, že to Rostík s přehledem vyhrál). Po úvodním oslovení Mokoše, u jejíž sochy jsme se znovu po roce sešli, abychom jí vzdali úctu, a po vyzvání Vítoslava, aby přizval předky, jsem si musela vzít malého k sobě, protože se u Mstislava odmítal utišit. I tak ale Vítoslavovo vzývání, ze kterého rok co rok mrazí v zádech nejspíš nejen mně, tentokrát narušovalo Rostíkovo pokňourávání. Co se dalo dělat, pokračovali jsme i přes to tak, jak jsme měly s Janou domluvené. Poděkovali jsme Mokoši nejen za letošní úrodu, ale i za rodinnou pohodu. Následovala druhá část obřadu, při níž každý z kruhu jednotlivě přistoupil, obětoval část zrní, upil či ulil trochu medoviny a pronesl, co mu připadalo vhodné. Kromě Mokoše se samozřejmě nezapomínalo ani na předky, jimž je tento svátek rovněž zasvěcen. Následně jsme se za zpěvu Mokošiny písně přesunuli k ohni a slavnost pokračovala hodokvasem.

Já jsem se rozhodla ihned po obřadu odjet se synem domů. Od muže však vím, že se po obřadu zpívalo i hodovalo ve velkém. Vedle tradiční kaše se k hostině sešly vepřové výpečky z domácího prasete, po kterých se prý jen zaprášilo a jinak kde kdo další přivezl něco doma upečeného či připraveného. Medovina i pivo tekly proudem, takže i o veselou náladu bylo postaráno.

Znovu jsme se přesvědčili o tom, že (spolu)organizovat větší akci s malým dítětem není žádná sranda. Ono totiž není ani jednoduché se s ním na takovou akci vypravit. Zkušenosti z letošních Dožínek, Perunova dne, Koupadel, Jarovítových slavností a Velesova dne jako by se vypařily. Týdny před Mokošiným dnem utekly a my zajišťovali věci zase na poslední chvíli. Na něco jsme dokonce zapomněli. Sluší se zde tedy poděkovat zejména Mokošínským, bez jejichž zásob by večerní hostina neobsahovala obilnou kaši. Jinak samozřejmě děkujeme všem, kdož dorazili a postarali se nejen o hostinu, ale také o příjemnou atmosféru této akce.

Veleslava a Mstislav