Letošní oslava Mokošina svátku byla v mnoha ohledech jiná, ač tak mohu soudit pouze z toho, co jsem slyšela a četla, neb se jednalo o první slavnost Matky země, které jsem se zúčastnila. I přes tento fakt se mi dostalo té cti, že jsem vedla obřad. Úděl kněžky mi byl svěřen jako iniciační úkol. Součástí letošní Mokošiny slavnosti byla totiž i iniciace 3 nových členů RV a postřižiny, proto jsme na vrch u Mokošína vyrazili již ve čtvrtek odpoledne. Část iniciačních úkolů se totiž konala už v noci a druhý den zrána. Po celou dobu panovaly nízké teploty, které se první noci blížily k nule, a nepříjemné poprchávání, které se sobotního dopoledne změnilo ve sněžení.
Vstávání do velice chladného pátečního rána však zpříjemnilo vycházející slunce zvýrazňující všudypřítomnou červeň podzimního lesa. Oheň začal ohřívat okolní vzduch až po dobrých dvou hodinách usilovného přikládání, kdy se na něm konečně daly připravit nějaké pokrmy. Zatímco se v kotlíku pozvolna vařila rybí polévka, věnovala jsem se ryze ženské práci (zkrášlovala jeden obřadní oděv) a rovněž přípravě na to, co mě čekalo večer. Jak se čas do obřadu rychle krátil, naše řady se začaly pozvolna rozrůstat.
Krátce před samotným obřadem tři z nás čekaly postřižiny, kdy jsme zahodili svá civilní jména a přijali jména nová, a také přijetí do řad RV, vše pod dohledem naší Matky země, ke které jsme se okamžik nato vraceli s písní na rtech, abychom jí vzdali náležitou úctu. Průvod vedl Chotěbud a dle velikosti kruhu, který jsme okolo modly vytvořili, jsem si s radostí uvědomila, že se k nám přidali i obyvatelé Mokošína. Atmosféra toho večera se z pohledu kněžky nelehko popisuje. Pro mě osobně bylo nejsilnějším zážitkem Vítoslavovo pozvání předků ve staroslověnštině a sborové provolávání slávy Mokoši, kterým se ukončila první část obřadu. Následovaly individuální obětiny, kdy každý sám za sebe přistoupil a obětoval do lůna země hrst zrní a medovinu. Obřad jsem zakončila poděkováním na přízeň v letošním roce a prosbou, aby nad námi naše zemská bohyně bděla i rok následující.
Následovala poobřadní hostina, která se protáhla až do pozdních večerních hodin. Na místě nás do rána zůstala jen hrstka. Probudila nás lezavá zima, celou noc pršelo a déšť neustával ani s blížícím se polednem. My na sobě po chvíli neměli nit suchou. Oheň nehřál, přesto jsme se pokusili hrát špačky (odpálit se ho povedlo pouze Chotěbudovi) a zakončili letošní slavnost vyhlášením vítěze. Při balení věcí se ochladilo ještě víc, déšť mrznul za letu a místo okolo nás se během pár minut začalo schovávat pod sněhem. Rychle jsme proto posbírali věci a vydali se k autu, které bylo třeba vytlačit ze zabahněné cesty. Užívaje si vyhřátého interiéru, jsme se pomalu schnuli a těšili se domů do tepla a do postele. Cestu nám však ještě zkomplikoval nános sněhu na silnici v kombinaci s letními pneumatikami. Mohli jsme jet sebepomaleji a sebeopatrněji, stejně jsme však skončili mimo silnici v poli. Díky bohům se nestalo nic nám ani autu a s téhle šlamastiky nám pomohl ochotný kolemjedoucí s dodávkou.
Ale ač jsme promrzli až na kost, neumím si představit krásnější přechod na další období, než tento.
Veleslava