Zenon Kosidowski: Na počátku bylo slovo.– Vydavatelství a nakladatelství Práce, 1. české vydání, 496 stran, Praha 1992.
„Jan, jemuž podle čtvrtého evangelia Ježíš, dokonávající na kříži, svěřil do opatrování svou matku, ji vzal s sebou do Efezu, kde potom žila ještě velmi dlouho; zemřela až ve svých osmdesáti letech. Je ovšem zvláštní, že Pavel, který pobýval tři roky v Efezu a jistě by se tam s ní setkal, nic o tom ve svých listech nepíše. Bylo by vůbec myslitelné, aby tak demonstrativně přehlížel Spasitelovu matku?
Svého času světoznámá řádová sestra, stigmatička Kateřina Emmerichová (1774–1824), rekonstruovala ve svých viděních celý Mariin život a v Efezu označila místo, kde prý Ježíšova matka strávila poslední leta svého života. Tehdy se skupina katolických kněží vydala do Efezu, aby podle jejích údajů našli Mariin domek. Po dlouhých archeologických výzkumech se našly zbytky malé stavby, která měla odpovídat popisu jasnozřivé ženy. Archeologové domek zrekonstruovali, vedle vyrostl menší hotel a světu byl oznámen nový objev. Svatostánek záhy proslul zázračnými uzdraveními a stal se cílem zástupů poutníků. Ve svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna se tam konají slavnostní bohoslužby spojené s procesími. Ale kdysi tento den patřil pradávné místní bohyni-matce Artemidě, latinsky Dianě. Místní obyvatelé vyprávějí s pověrčivou hrůzou, že v ten den se ve městě rozléhá hlasité volání zemřelých pokolení: Ať žije Diana efezská!“
Úryvek z dvousetšedesáté deváté strany naznačuje, myslím, dostatečně jak poutavou četbou je kniha polského biblisty. Kromě toho, že se na mnoha místech věnuje pohanství a jeho soupeření s jednobožstvím, tkví její stěžejní přínos v odhalování ahistoričnosti Nového zákona. Křesťanství jako náboženství opírající se o Písmo působí totiž na běžného člověka hodnověrněji než jazyčství bez posvátné knihy. Třebaže se mnozí od víry v Žida oprostili, jejich postoj obráží spíše znechucení z obecného nedodržování křesťanské mravouky. Jak hluboké kořeny zapustilo učení starožitného katolicismu, se dobře vidí s příchodem vánoc. Rádobypoučné sloupky v novinách co rok opakují pověst o dobrotivosti lykijského biskupa Mikuláše, ačkoli byl tento pro svoji nevýznamnost vyškrtnut ze seznamu světců samým papežem (s. 259).
Že o životě Ježíšově neví dějepis téměř nic, dokládá author na mnoha stranách. Dvacátý pátý prosinec, den kdy se čeští atheisté valí do kostelních bran způsobem, že z toho i církevníkům jde hlava kolem, je původně svátkem zrození slunečního boha, mimo jiné v mithraismu, svého času nejnebezpečnějším rivalu křesťanství (s. 250). Báchorkou je i Ježíšovo narození v Betlémě podle Matouše a Lukáše. Proč by například Římané žádali, aby se Židé podrobili soupisu lidu ve svých rodištích, vyvolávajíce tak v obsazené Palestině malé „stěhování národů“, když je mohli sečíst v bydlištích? Záměrem evangelistů bylo dokázat, že se Nazaretský nenarodil v Galileji, nýbrž v judském Betlémě, jak vytouženému králi předpovídal Starý zákon (s. 246).
Spisovatel se podrobně věnuje Pavlovi z Tarsu, jehož hlavní zásluha pro křesťanství spočívá v tom, že je z židovské sekty učinil universalistickým náboženstvím, odkudž i přezdívka „apoštol pohanů“. Pavel v bibli souvěrce nabádá, aby se nevzpírali vládnoucí moci, protože by to bylo proti božímu řádu. Vyzývá též k plnění daňových, celních a otrockých povinností (s. 211). Pak není divu, proč získala nová víra tak silnou podporu mezi mocipány.
Pavel také příliš netrval na požívání masa tzv. košer, což vyplývalo ze zvyklostí helénistických měst, zajímavých i pro naše pře o krvavých obětech:„v pohanských chrámech byly takzvané zápalné oběti vzácností. Obyčejně se vydávala na pospas plamenům pouze malá část zvířete, zbytek masa prodávali kněží pro uspokojení vlastních potřeb obyvatelům v chrámovém okolí. V obchodě s masem měli de facto monopol a přirozeně diktovali ceny. Soukromé porážky byly přísně zakázány, výjimku někde udělali pro židy, kteří z náboženských důvodů měli dovoleno provádět vlastní rituální porážky. […] V Jeruzalémě to bylo docela jiné. Tam se dal těžko porušit zákaz požívat maso z pohanských obětí, protože takové maso se prakticky do obchodu nedostalo. Monopol měl totiž chrám, který podobně jako pohanské svatyně spaloval na oltáři pouze malou část obětního zvířete a zbytek byl určen k uspokojení každodenních potřeb města.“ (s. 205)
V této souvislosti stojí za citaci ještě slova z Pavlova listu:„Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh“ (s. 207). Napovídají nám totiž, proč se někteří křesťané nezdráhají účasti na rodnověrských obřadech: slovanská božstva pro ně neexistují.
Chotěbud