Výtisk tohoto šedesátiosmistránkového překladu (vydal Nowy Celsus, Krakov 2003) mi na Všeslovanském sjezdě věnoval autor pojednání Marek Głogoczowski. A protože dva jazyčníci nad jejím recensováním zlomili hůl, pustil jsem se do hodnocení nakonec sám.
Knížka by se snad dala charakterisovat jako hanopis na Starý zákon ve formě essayů. Mnohá tvrzení postrádají zdrojové odkazy a také argumentaci by slušela větší pečlivost. Avšak nebylo by správné posuzovat spíše populární publikaci toliko vědeckými měřítky.
Záhadný podtitul staví vševidoucí bohy řeckého a slovanského proti žárlivému bohu židovskému, jakož i druhému Olympanu – kulhavému a škaredému stvořiteli skrze práci (poznámka 14). Jinými slovy jde o protiklad živé přírody a hromadění majetku.
Ze starozákonních postav dopadá kritika hlavně na Jakuba, Mojžíše a jeho bratra Árona, který „konal ako novodobý provokatér, keď odlial zo zlata sochu Teľaťa“ (pozn. 12), jehož tři tisíce uctívačů pak bylo na Mojžíšův příkaz povražděno. Głogoczowského poznáváme jako nonkonformního křesťana, jenž vyznává Ježíšovu moudrost (nikoli zázraky), ale devět desetin bible zatracuje. A to buď jako nemravných nebo zastaralých: „biblické povesti o počiatku sveta a počiatku človeka sa ukázali byť do istej miery hlúposťou a akonáhle sa raz spochybní to, čo bolo v knihe ‚zjavené‘, potom je celá naša viera nanič“ (str. 57). V této souvislost mě zaujala jeho poznámka, že Židé na oko válčili s fetišismem mrtvých řezeb a obrázků, ale sami byli slepými uctívači výtvoru lidských rukou – Písma (pozn. 1).
Pamflet se opakovaně dotýká vyvraždění šesti milionů Židů za druhé světové války –„Vďaka tejto super-obeti berú pozostalí super-izraeliti teraz ozaj všetko“ (str. 57) – a klade si též otázky naší doby: „Prečo vlastne nedávno odkomunizované národy tak dôverčivo odovzdávajú svoje predtým spoločné národné bohatstvá do rúk ‚nadnárodných investorov‘? Prečo ponížene snívajú o tom, aby im Páni milostivo dovolili robiť i prácu, ktorou predtým pohŕdali, v podnikoch, ktoré predtým boli ich národné, a dnes patria importovanému kolektívu majiťelov?“ (str. 55) Dalo mi dost práce, než jsem se v polythematické úvaze dopídil odpovědi, ale nebudu vás napínat: „to ‚Písmo od Boha‘ – hoci nám je reklamované ako ‚sväté‘ – je jediným veľkým vrecom s nečistotami (samozrejme s výnimkou Kníh Gréckych ako aj Evanielií, i keď nie celých). A to vrece s ľudským MALOMEŠTIACTVOM treba čo najskôr vyprázdniť, ak bude druh Homo sapiens chcieť naďalej pokračovať vo svojej histórii.“ (str. 58-9)
Zkušenost z naší převážně atheistické vlasti mě nutí k pochybnosti, zda pouhé odpadnutí od církve lidi polepší. Ale Polák přesvědčuje dále: Desatero, které „slúžilo – a slúži – len ako kamufláž ničomného správania sa tých, ktorí ho uctievajú len ústami“ má moderní versi, totiž Listinu lidských práv (str. 64). No, a v poukazování na její mocenské zneužívání nezbývá než pisateli přitakat.
Chotěbud