Dušan Třeštík: Mýty kmene Čechů (7. – 10. století) – Tři studie ke „Starým pověstem českým“
Dnes snad nejznámější historik zaobírající se ranými českými dějinami Dušan Třeštík opět překvapil českou čtenářskou obec, když v roce 2003 Nakladatelství Lidové noviny vydalo jeho novou knihu Mýty kmene Čechů.
Tentokrát se však zabývá tématem ahistorickým, snaží se vyložit staré české báje, o kterých se zmiňují někteří středověcí kronikáři. Že není prvním, kdo se o to pokusil, je pochopitelné. Sám v netradičně pojatém úvodu shrnuje vývoj bádání v oblasti raně středověké české mytologie. Vyjmenovává jednak školu pozitivistů, kteří se tyto pověsti snažili vyložit jako učené výmysly a kombinace tehdejších kronikářů, za čímž účelem shromáždili i neuvěřitelné množství materiálu, ve kterém dokazovali, jak jednotlivé motivy i celé věty mají původ v Bibli a antické literatuře. O tento výklad se pokoušeli např. Václav Tille nebo František Vacek. Druhá škola, nazvěme ji mytologická, se naopak pokoušela o výklad českých pověstí pomocí starých pohanských mýtů a rituálu. U nás nejpodrobněji tímto způsobem vyložil staré české pověsti publicista Záviš Kalandra v obsáhlé knize České pohanství.
České pohanství se očividně stalo odrazovým můstkem i pro Třeštíka. Motivace zredigovat České pohanství je zřejmá. Důvodem je tzv. Kristiánova legenda údajně pocházející z 10. století, v jejíž pravost Kalandra na rozdíl od Třeštíka nevěřil. Dále Třeštík dokázal, že se Kalandra mýlil, když se snažil české pověsti vyložit z agrárních rituálů. Zaznamenané pověsti se totiž vždy vztahují ke společenskému zřízení, jehož zástupci jsou kmenoví panovníci, proto je také jejich původ nutné hledat v aristokratické sociální vrstvě. Jinak Třeštík čerpá ze školy indoevropské srovnávací mytologie reprezentované Francouzem Georgem Dumézilem, jehož některé názory, např. předpokládaný indoevropský systém trojitosti, přejímá značně nekriticky. Tato Třeštíkova striktní genetická indoevropeistika je krokem zpět za Kalandrou, který se od ní dokázal oprostit, když ukazoval strukturní podobnosti rituálů českých s rituály s celého světa.
První kapitola knihy nazvaná Počátky světa se zabývá snad nejstarším mytologickým vyprávěním zachyceným na území Čech, což je pověst o prvním království a králi všech Slovanů Muži/Mužikovi. O této pověsti se zmiňuje francký geografický spis Geograf bavorský z pol. 9. století a arabský cestovatel al-Masúdí, působící v polovině století desátého. Geograf bavorský hovoří o jakémsi království Zerivani, z něhož údajně pocházejí všichni Slované. Pozitivisté se toto království/kmen snažili pochopitelně vyložit jako Srbové, což odpovídá i Šafaříkovu názoru, že se takto nazývali původně všichni Slované. V úvahu by přicházeli i Zvěřané podle obodritského města Zvěřín (dnes Schwerin) nebo Severjané. Al-Masúdí podobně hovoří o jakémsi kmeni W.l.njána a o jeho vládci, který se nazýval Mádž.k, jemuž patřila na počátku časů vláda nad všemi ostatními slovanskými králi. Výklad jména W.l.njána se zdá být tentokrát jednoznačný, lze z něj snadno vyčíst Volyňany. Volyňané, často ztotožňováni s Doudleby a Bužany, sídlili na řece Buhu na západní Ukrajině, v místech předpokládané slovanské pravlasti. To dalo pozitivistické vědě představu o jednotném slovanském království pod vládou krále Madžaka rozbitém Avary v 6. století. Třeštík ale upozorňuje, že problémem tohoto výkladu je sám král Madžak. Selhává i pozitivistické ztotožnění jeho jména s nějakou doloženou slovanskou postavou. Po shrnutí těchto pokusů o historický výklad daných zmínek se Třeštík sám pokouší o výklad mytologický. Srovnává podobné pověsti z prostředí germánského, keltského i dalších indoevropských etnik a dospívá ke zjištění, že se jedná o starý indoevropský mýtus o samotném počátku světa, lidí a jejich organizované společnosti, představované kmenovým královstvím. Král Mužik je totiž v tomto rekonstruovaném mýtu synem prvního člověka – Muže, majícího božský původ. Toto jméno Mužik mohlo být i čestným titulem všech vládců, jak vyplývá z al-Masúdího. Tento Muž/Mužik, první člověk a první král současně, měl dále tři syny, ale pouze jedinému z nich připadla královská vláda, což legalizuje existenci instituce království. Význam tohoto mýtu je ale i jinde. Poukazuje totiž na vědomí etnické příbuznosti všech slovanských kmenů, neboť všichni slovanští panovníci a kmeny vyšly právě od krále Mužika, což vysvětluje vzájemnou blízkost Slovanů vůči okolnímu světu. Tento Třeštíkův výklad má však jeden nedostatek. Stejně tak, jako pozitivisté nedokázali vysvětlit krále Madžaka, nedokáže Třeštík vysvětlit kmen Zerivani nebo W.l.njána. Fakt, že se jednalo o skutečný název nějakého kmene dokazuje slovanská etnonymická koncovka –janъ. Třeštík pouze uvádí, že se muselo jednat o nějaké místo ve středu světa, což není ale uspokojivé vysvětlení.
Druhá studie, které nese název Počátky Čechů, se pokouší se vysvětlit notoricky známou pověst o příchodu praotce Čecha. O této pověsti informuje jednat Kristián a posléze i Kosmas. Nové informace však přináší i tzv. Dalimilova kronika ze 14. století. Jsou to především tři nové údaje, které se nikde v jeho předlohách nevyskytovaly. Jednak je to poznatek, že Čech přišel z Chorvatska přináležícího srbskému národu. A Dalimil také jasně uvádí důvod jeho odchodu, měla to být vražda! Nelze přehlédnout ani údaj, že Čech měl šest bratrů, nikoliv jednoho. Zcela obdobnou pověsti však známe i z polského prostředí. Na tomto místě Třeštík podrobně rozebírá různé varianty těchto pověstí a uvažuje o možnostech jejich vzájemného ovlivňování a převzetí. Po kritickém zhodnocení jednotlivých údajů je výklad tohoto mýtu nasnadě. Stanutí Čecha na Řípu znamenalo symbolické zaujetí země, neboť Říp se tehdy nacházel ve středu slovanského osídlení české kotliny, symbolizoval tedy střed světa. Tím se Čech a všichni jeho potomci stali vlastníky okolní země. Třeštík tedy dochází k závěru, že pověst je autentická, obhajuje vládu Čechů nad Čechami. Velmi zajímavé údaje nám však podává i chorvatská etnogenetická pověst zaznamenaná v polovině 10. století. Ta vypráví o příchodu Chorvatů pod vedením pěti bratrů a dvou sester z Bílého Chorvatska, které je lokalizováno na území Čech. Obdobně se ve stejném pramenu praví, že i Srbové přišli z Bílého Srbska ležícího na severu. Touto severní říší bylo podle Třeštíka bezpochyby myšleno rozsáhlé panství Boleslava I. Do zachované podoby však byla pověst adaptována asi až v 10. století, kdy se upevňoval chorvatský stát a patřičná pověst dala panujícímu rodu legitimitu. Velice archaickým momentem je však motiv sedmi bratří, sestry byly ze dvou z nich vytvořeny až později podle jejich atypických jmen. Zde se již jasně rýsuje podobnost s pověstí českou, ačkoliv vzájemné ovlivňování těchto pověstí je vyloučené. Možný je jen jediný výklad, obě pověsti jsou si geneticky příbuzné. Počet sedmi bratří není náhodný, vyjadřuje totiž sedm sfér světa, podsvětí, zemi a nebe plus čtyři světové strany. Vyjadřuje tedy univerzum, které je stejným způsobem zobrazené na Zbručském idolu. To, že Čechové podle pověsti přišli z Chorvatska a Chorvati naopak z Čech, vysvětluje Třeštík tak, že oba přišli z Panonie, která je na půl cesty. Nejednalo se však o slovanské osídlení prvotní, které skutečně přišlo za Zakarpatí, nýbrž o druhou osídlovací vlnu, vyvolanou Avarským obsazením Panonie. Ze zdejší etnické tříště tedy pravděpodobně vzešla i družina, která nesla jméno Čechů, a někdy v 6. nebo 7. století došla do Čech, kde si podmanila starší slovanské osídlení a nakonec s ním splynula, stejně jako jiná skupina, která se nazývala Chorvaty, odešla k jihu. Třeštík tedy, ačkoliv s nutnými mytologickými prvky, vidí reálné historické základy této pověsti.
Poslední studie z této knihy nese název Počátky vlády a informuje nás o pověsti o kněžně Libuši, povolání Přemysla od pluhu a založení Prahy. Hlavními prameny těchto pověstí jsou Kristiánova legenda a Kosmova kronika. Výklad této pověsti je opět čistě mytologický. Třeštík si všímá rituálu oborávání ve slovanském folklóru, který oborané místo (vesnici) ochrání před nemocemi a zkázou. Druhým folklorním motivem, který Třeštík podrobně sleduje, jsou pověsti o tzv. Zmijových valech kolem Kyjeva. Tyto pověsti hovoří o dvou božských kovářích, kteří přemohli Zmije, který sužoval lid, a zorali s ním velikou brázdu. Tak si rozdělili svět, Zmij totiž tuto brázdu nemohl překročit. Dále Třeštík provádí rozsáhlá srovnávání Libuše s postavami germánské mytologie, jako je např. Gefion nebo Friagabis. Dochází ke zjištění božského původu Libuše, přímo jí jmenuje jako hypostazi Mokoše, tedy bohyně země a ženské plodnosti. Zato Přemysl se rýsuje jako klasický hrdina, příznačné je jeho (opačné) dvojče Nezamysl. Zde již vidíme analogii s ukrajinskými kováři. Přemysl je ten hrdina, který vyvedl Čechy z jejich bídného stavu bytí a moru tím, že se jako první chopil pluhu, byl vůbec prvním mýtickým oráčem. A stalo se tak na radu bohyně Libuše-Mokoše. Rituální sňatek Přemysla s Libuší však podle Třeštíka projevem agrární magie není. Tímto sňatkem totiž Přemysl získává knížecí hodnost, souvisí s rituálem nastolování přemyslovských knížat. Pouze kníže posvěcený sňatkem s bohyní totiž mohl provádět rituál orby s jeho ochrannými a plodivými funkcemi tak, aby byl účinný pro celou společnost, jen tak ji mohl ochránit před chaosem, bídou a smrtí. Tato pověst je tedy vysvětlením existence knížecí moci. Motiv založení Prahy však Třeštík vykládá zcela opačným způsobem, považuje ho za Kristiánův výmysl podle antické teorie a vzniku státu.
Třeštík k závěru sám tyto své tři studie konfrontuje s dílem Záviše Kalandry, Českým pohanstvím. Kritizuje Kalandru, že se uměle pokoušel vytvořit jednolitý systém, který by beze zbytku vyložil veškerou látku českých pověstí podle jediné metodologie. Třeštíkovým krokem vpřed je v tomto případě jistě zjištění, že mýty nikdy a nikde žádný logicky vnitřně skloubený celek netvořily. Naopak se musí počítat s jejich mnohovýznamovostí, nelze vysvětlovat jeden mýtus druhým. To je sice zjištění chvályhodné, přesto jeho dílo působí oproti dílu Kalandrově značně fragmentárně, mnoha tématům českých pověstí se Třeštík nevěnuje vůbec. Snad byl s výkladem Kalandry spokojen, snad tlačil vydavatel s touhou po dalším bestselleru. Přesto tato kniha představuje v oblasti českého mytologického bádání ohromný pokrok, neboť Třeštík byl prvním, kdo se po Kalandrově popravě komunistickým režimem v roce 1950 opět pokusil o mytologický výklad starých českých pověstí. Doufejme, že takové dílo není v příštích letech dílem posledním.
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2003. 292 stran, doporučená cena 295,- Kč.
Vítoslav