Dne 14. února 2009 jsem se vypravila na oslavu svátku boha Velesa do oblasti starověkého hradiště zvaného „Češovské valy“ u obce Češova v okrese Jičín. Příjezd byl poněkud krušný, s přáteli jsme dorazili o něco později než ostatní a při blížícím se stmívání jsme se neustále potáceli ve stejných vesnicích. Všudypřítomný sníh situaci také zkomplikoval ve formě uvíznutí na některých bodech. Nakonec ale vše dobře dopadlo a přišel pro nás Lutobor, aby mne a moji kamarádku zavedl do nedalekého lesa na místo.
Celé akce se zúčastnilo cca 12 lidí. Kromě stálých členů Rodné víry, mne a mé kamarádky přijeli i liberečtí souvěrci z organizace ADF zabývající se druidskou tématikou. Postávali jsme u ohně a povídali si. Všichni již měli postavené stany a obětiště již bylo také připravené. Kolem šesté hodiny večerní jsme se odebrali k obřadu. Vešli jsme do kroužku, v jehož středu byl žrec Lutobor s pomocníkem Vítoslavem. Velesovi byly obětovány různé obětiny ve formě potravin a medoviny. Medovina též kolovala do kolečka mezi námi a každý řekl něco pro Velesa a ostatní.
Po obřadu jsme se všichni přesunuli zpět k ohni a počali veselku. Nejvíce se veselil Chotěbud a neustále nabádal dámy, aby začaly ve svém životě vařit. Sám ale navařil chutnou kaši, která všem chutnala. Já jsem se snažila o opečení kuřecího řízku nad ohněm, ten ale nikomu nechutnal. Zdeslav vytáhl kytaru a mimo jiné předvedl svou novou píseň. Pak ale opět rychle odjel. Zbytek účastníků zůstalo „čilých“ do pozdních nočních hodin.
Ráno jsme vstali poměrně brzy a udělali si čaj. Všude zářil bílý sníh, opravdu jsem nemohla uvěřit, že jsme tu zimu přežili. Lutobor poté hodil kolegy z Liberce na vlak a nás také. Okolo 12:00 jsme přijeli domů.
Mám-li hovořit o dojmech, byly vesměs kladné. Počasí bylo ale velice mrazivé a stále si říkám, jací jsme to pašáci, že jsme to přežili. Navíc ještě můj kamarád, který nás tam odvezl, zapomněl v Praze stan a tak díky ochotě Vítoslava a Chotěbuda podělit se o nocleh jsme s kamarádkou přespaly ve Vítoslavově stanu. Za to velice děkuji. Co mne ale mrzí mimo mrazu je neúčast poloviny Rodné víry a to hlavně rodu Jarovítovců. Jezdit jednou za rok na Jarovíta je jistě skvělé, ale vynechat tak 7 dalších svátků a nevidět se se svými přáteli by pro mne bylo asi dost těžké. Jinak byl obřad skvělý a Lutobor s Vítoslavovou pomocí se opět vyznamenali.
Marianna Gorroňová
