Zima se již pomalu chýlí ke konci, sníh téměř zmizel z krajiny. Dny se prodlužují a Slunce sílí každým dnem, nadešla tedy chvíle poděkovat Velesu za ochranu v zimním čase. Pro mě osobně byl tento den zvláště důležitý: měl jsem podstoupit postřižiny, iniciační obřad vstupu mezi dospělé členy rodu. O Rodné víře jsem se poprvé dočetl před více než rokem a vbrzku jsem zjistil, že právě to jsem již dlouhou dobu hledal. Víru svých předků, prostou, leč upřímnou. Proto když jsem dostal nabídku vstoupit mezi právoplatné členy občiny, ani na moment jsem nezaváhal.
Na silně rozbahněném parkovišti nás již očekávali první příchozí, a tak jsme se mohli se vším vybavením vydat po blátivé cestě směrem k Češovským valům. V lese již sice bahno nebylo, ale cesta přes houštiny, valy a příkopy nebyla o mnoho pohodlnější. Nakonec jsme našli místo mezi vzrostlými duby, kde se již po několikáté konal obřad k uctění boha Velese. Dřeva byl na místě dostatek, avšak řádně promočeného od tajícího sněhu. I s použitím březové kůry a suché trávy trvalo dlouho, než se objevily první plameny. Postupně přicházeli další účastníci, začala kolovat medovina a vrcholily přípravy k obřadu. Bohůmžel Lutobor se letos nemohl zúčastnit kvůli zánětu kotníku, a tak se na poslední chvíli chopil role žerce Vítoslav.
Na les se snášel soumrak a začal být citelný chlad. Ten pravý čas pro zahájení obřadu. Za zpěvu písně jsme prošli branou na místo, kde byl připraven posvátný oheň. S pomocí našeho zpěvu a množství sirek oheň vzplál a Vítoslav pronesl slavnostní řeč a obětoval Velesu kozí roh, máslo, sýr a chléb. Poté mezi námi koloval okřín s černým pivem a každý pronesl přípitek. Obřad skončil, ale oheň stále hořel pro ty, kdo chtěli provést soukromou obětinu. Po nich přišel čas na samotné postřižiny. Stranou od ostatních jsem symbolicky vstoupil mezi dospělé muže a přijal jméno Soběslav.
Následoval již jen hodokvas, zpěv a povídání. Jeducha přinesla kytaru, Mstislav texty slovanských písní, a tak se mohli zapojit opravdu všichni. Medovina, pivo, svařené víno i svařené pivo tekly proudem (ač to posledně jmenované bez většího ohlasu) a nálada byla báječná. Větší část lidí odjela již průběhu večera a my ostatní jsme pokračovali až do nočních hodin. Jen tři odvážlivci nocovali u ohně, za což zaplatili propálením svých oděvů (které jsou teď dokonale LH). Nic horšího nás ale jinak nepotkalo, a tak jsme mohli odjet s dobrým pocitem, že mocný Veles i naši předci jsou nám příznivě nakloněni.
Soběslav