Na malém pohraničním hradišti kmene Čechů (tedy asi 1 km od dnešní Prahy) se už po 28. uskutečnily válečnické jarní slavnosti k poctě boha Jarovíta. My všichni, kdo umíme dohlédnout i za oponu, víme, že dokud neproběhnou tyto oslavy, nikdy u nás v Čechách zima ještě svou vládu nevzdá. Bylo tomu tak i tento rok a tak tisíce zemědělců, zahrádkářů, miliony včel a stromů podlehly tomu, co se na přelomu března a dubna odehrálo, ale co bylo jen falešným příchodem jara.
Na svou povinnost k přírodě i k celému lidstvu však nezapomněli ti, kdo poslední sobotu v dubnu přišli do Dolních Břežan pokorně vzdát Jarovítovi úctu. Člověk za ta desetiletí už viděl na tom místě projít stovky lidí. Hosty významné i méně významné, novináře, studenty i učitele, přátele i ty, kdo přátelství jen předstírají, souvěrce i ty, kdo se přišli jen podívat. Přesto, že je více těch, kdo už nikdy nepřijdou nebo jen výjimečně, daří se nám tradici udržet. Tradici patrně jediného válečnického pohanského rituálu a tradici nejstaršího kontinuálně probíhajícího pohanského obřadu v Čechách v posledních 1000 letech. Zub času však na organizátorech bezesporu zanechává svůj otisk, přesto vše však i tak pokračují.
Úloha žerce tento rok připadla na Jaroslava, a tak nelenil a celou zimu chodil po českých lesích a hledal lebky kanců, aby si mohl vyrobit vkusný náhrdelník pro tuto příležitost z kančích zubů (kecá, chodil na houby). Jelikož na svém poznávacím zájezdu po hinduistických krajinách (byl na Sri Lance a dělá chytrého) byl konfrontován s povinností chodit do chrámu Višny do půl těla, obnažil se i na obřad k poctě Jarovíta. Je pravda, že se tento přístup v minulosti už párkrát objevil, ale to mu ještě nebylo 50 a nevypadal jak nepříliš podvyživený vorvaň. Obřad samotný byl klasický, krátký a úderný, zakončený věštbou na posvátném věštícím štítu. Jako obvykle věštba byla naprosto apokalyptická, ale na to si ostřílení pohané chodící pravidelně tak nějak už zvykli.
Jelikož nebylo ještě maso řádně upečené (chyběla tzv. kebab kůrka, jak podotkl jeden z přítomných) zaveleli organizátoři k účasti na posvátných hrách k poctě Jarovíta. Ty jako vždy obsahovaly tak zvaný svatý trojboj – lukostřelbu na terč cvičně pojemnovaný jako Chosé, hod obřím balvanem o titul Kamenobolose a poslední soutěž mající za cíl znemožnit přítomné hosty z řad zemědělců a ukázat naprostou převahu válečníků nad nimi, tedy přetahování se provazem.
Jako obvykle ovšem vše skončilo tak nějak jinak. Válečníci se jako vždy zcela znemožnili při lukostřelbě a svou pidlovokou muškou prokázali, že branná schopnost v našem státě je na žalostné úrovni. Mezi muži tak nakonec zvítězil nedospělec se štěstím začátečníka, protože na rozdíl od většiny ostatních Chosého alespoň trefil. Soutěž o Kamenobolose sice vyhrál nakonec jeden z válečníků, ale později se zjistilo, že jak jeho vítězství, tak i vítězství jeho ženy v kategorii žen a dítěte v kategorii dítě bylo zmanipulováno. Největšího ponížení se však válečníkům dostalo při klasickém provazu, kdy náborová kancelář Choděbud/Vítězslav zlanařila do týmu zemědělců také několik dalších jedinců, například zelináře Václava, kteří válečníkům při přetahování tak zatopili, že místo jasné dominance ani po 10 minutách nebylo rozhodnuto. Naštěstí válečníci použili svou oblíbenou slovanskou lest a na začátek provazu instalovali dvě závaží o celkové hmotnosti 500 kg (tedy Dragana a Stanislava) kteří sice prakticky nikam netáhli, alespoň znemožnili odtáhnutí. Nakonec po 10 minutách marné snahy pohnout s těmito dvěma obludami došlo k úplnému vysílení zelinářské lobby a válečníci tak (ne)slavně i tentokráte zvítězili.
Pak mohla konečně začít bujará oslava k poctě Jarovíta doprovázena pečeným selátkem, skvělou zelenou šlichtou (Chotěbudova kopřivová mňamka), pohankovými plackami s uzenými houbami nebo sladkým pečivem od paní domácí. Medovina i pivo protékaly hrdly přítomných a diskuse nad důležitými otázkami politickými, společenskými, přírodovědeckými i lingvistickými nabírala na obrátkách, až se zastavila ve dvě hodiny v noci odpotácením se nočních myslitelů do předpřipravených pelíšků.
Tento rok se jarní slavnosti opravdu vydařily, poděkování patří především všem účastníkům, kteří se tentokráte zcela nadšeně účastnili všech soutěží, které jsou nedílnou součástí oslav. Děkuji přátelé.
Jaroslav
