Zprvu se mi do reportu moc nechtělo. Jako vždy jsme si z Velestúru odnesli něco pozitivního a něco rozporuplného. To lepší by však mělo zůstat člověku v paměti, takže krátký report přece jen píšu.
Na Slovensko jsme vyrazili v pátek večer po práci, tentokráte autem. Přespali jsme v něm někde za hranicemi a ráno pokračovali do Kremnice. Z té jsme s krosnami na zádech vyrazili do kopců ke konci dopoledne.
Vedro nám dalo co proto, stoupali jsme pomalu a zastavovali stejně často jako před lety, kdy jsme tam zcela netrénovaní vyrazili poprvé. Změna trasy se nám ale líbila, protože jsme si mohli Kremnické vrchy prohlédnout i z jiné strany než od Králik a Malachova. Při jedné zastávce jsme dokonce spatřili kriticky ohroženého tesaříka alpského.
Cestou jsme si užili i nefalšované (a dosti vyprahlé) horské pastviny a louky, které poskytovaly pěkný výhled. Stranou táhla bouřka, žel k nám se dostala pouze ve formě vzdáleného hřmění. Za celou dobu nespadla ani kapka.
Na místo srazu jsme se vyškrábali někdy okolo třetí a hned využili chladivého pramene. Voda nám zteplala už ráno v autě. Do Velesiády nám zbývalo dost času, takže jsme se mohli ubytovat na obvyklém místě. Čas se našel i na poklábosení se známými, kterých se tu však letos sešlo méně než obvykle. Od nich jsme se mimo jiné dozvěděli, že letošní účast je oproti té loňské poloviční, snad i třetinová.
U Velesiády panovala veselá nálada jako vždy. Při přetahování nařkl jeden přihlížející jednoho z právě se přetahující dvojice, že zvítězí, protože bere asteroidy. My se účastnili jen lukostřelby. Luk mi však neseděl a začátečnické štěstí z minula se nekonalo, alespoň jednou jsem se ale trefila. Co dělat, je třeba trénovat :) Během lukostřelby jsme se posilnili poctivou kotlíkovou kapustnicou (dobrou jako vždy) a pomalu se nachýlil čas jít se připravit na obřad.
Ve lněném obřadním oděvu jsme se v těch teplotách rázem cítili příjemněji. Ostatní se však nějak k odchodu neměli, takže jsme vyrazili na prostranství před obřadiště nějakou chvíli před nimi. Počkali jsme u báby s dědkem, kterým jsme rovnou obětovali trochu medoviny a pár koláčů.
Jak ostatní dorazili, mohli jsme se posunout do obřadního kruhu. Žel k první věcí, která nás nepotěšila, došlo právě při rozestupování se po něm. Ostatní nás posunuli na místo, na které celou dobu (cca hodinu) táhl kouř. Dostali jsme se tam i přesto, že jsme po příchodu stáli na opačné straně. Někomu to možná přijde jako malichernost, ale nechtěli jsme porušit kruh, takže jsme obřad více méně přetrpěli přidušení a s popraskanými žilkami v očích. Příjemné to opravdu nebylo.
Obřad však probíhal na standardně vysoké úrovni, kterou odsud známe. K jeho průběhu letos patřila i iniciace 3 osob, z nichž obzvláště působivá byla ta cca desetiletého polského chlapce. Ten přede všemi přísahal, že bude chránit svou rodinu, rodnověrce, které za ni má považovat také, a bude bránit svoji zem. Následně si s námi všem podal ruku, čímž svá slova stvrdil. Silně to působilo i na dospělé, o to hlubší zážitek z toho musí mít iniciovaný. Více se o obřadu rozepisovat nebudu, neboť doporučuji jej zažít. Místní obřadiště považuji za nejhezčí z těch, která jsem kdy navštívila a opravdu stojí za to, se sem alespoň jednou podívat.
Po obřadu měl přijít čas na individuální obětiny. Jak žercové řekli, očekávali jsme, že se většina sebere a půjde se bavit k ohni hodovnímu. Místo toho ale hodně z nich zůstalo, posedalo si kolem obřadního ohně a my si na soukromou úlitbu museli počkat odhadem hodinu a půl. Atmosféra se samozřejmě vytratila do neznáma a nás se zmocnilo rozčarování. Samozřejmě jsme si ale počkali, bez toho bychom nemohli ani v klidu usnout. Z našich obřadů toto neznáme, ale co se dá dělat :)
Asi není divu, že jsme se poté moc družit nechtěli a znaveni po cestě předchozího a toho dne šli rovnou zalehnout.
Ráno jsme vyrazili jako jedni z prvních a i přes ranní/dopolední hodiny slunce pralo a ohřívalo i stín mezi stromy. Cesta dolů samozřejmě zabrala sotva polovinu té nahoru a nás čekalo už jen cca 8 hodin na silnicích na dlouhé cestě do středních Čech.