Letos už pošesté uspořádala bratislavská jazyčnická občina Paromova Dúbrava hluboko v lesích Malých Karpat oslavu Perunova dne, co do přípravy a průběhu nejrozsáhlejší akci v jejím programu. Termín bývá každý rok stejný, jen víkendu je třeba jej přizpůsobit a tak letos připadl na 21. až 23. červenec. Sám jsem dlouho ani nevěděl zda se mi podaří kvůli cestám po východní Evropě na Perunův den dorazit, ale nadšení z loňské, mé první účasti mě přimělo poupravit plány a tak když jsem sobotního brzkého rána nechával za sebou Borinku, dědinku v nádherném podhůří Malých Karpat, przněnou vilovou zástavbou zbohatlých Bratislavanů, byl jsem už pln očekávání. Velice jsem se těšil zejména na výborné přátele, z nichž většinu mám možnost vidět pouze jednou za rok a to právě tady. Cestou jsem ještě prohodil pár slov s podivínským samotářem v okně polorozbořeného domku na kraji Borinky, který vyzvídal kam že to jdu a když jsem raději zalhal že máme v lese narozeninovou párty, tak mi ze všeho nejvíce kladl na srdce ať se tam hlavně nepopereme. A já se přitom už nemohl dočkat těch všelijakých přátelských zápolení a soubojů, které k Perunovu dni neodmyslitelně patří.
Z Borinky je na Volhovisko, kopec, kde se oslava každým rokem koná a na němž údajně už i naši dávní předkové projevovali úctu svým bohům, podle mapky asi 4 km daleko, přesto jsem musel zapojit veškeré své orientační smysly abych tam zdárně dorazil a neměl v nohách alespoň ne víc než dvojnásobek. Mně i mnoha dalším se pokaždé připlete do cesty bludný kořen a stejně jako loni jsem prošmejdil snad celý les než se konečně krátce po poledni přede mnou rozestoupila hradba trav a já spatřil známé tváře kterak sedí kolem ohně a potichu rozprávějí. Pochopil jsem v tu chvíli proč při bloudění mé naslouchání nepřinášelo žádný efekt. Po přivítání a krátké rozpravě zejména s krajany z pražské Rodné víry jsem se šel ještě uvelebit k nedaleké skále a chvíli se prospat, přece jen noc strávená v rychlíku ze Lvova a následně v autobuse z Košic mě trochu zmohla. Mezitím přicházeli další a další lidé a když jsem se v pravé odpoledne probudil tak už bylo v plném proudu soupeření v hodu oštěpem. Házelo se i kamenem, zápolilo se v přetahování provazu, došlo i na souboje s obušky a štíty. Jak jsem ale poznal tak vítězové se každý rok příliš nemění, v technice vítězil obyčejně Vladimír z Paromovy Dúbravy, řekněme organizátor celého Perunova dne a naopak v silových disciplínách asi nenašel přemožitele obr Stanislav z Rodné Víry. O svých vlastních výsledcích bych raději taktně pomlčel.
S blížícím se večerem už všichni účastníci zdárně dorazili (až na Tomáše Kočka, známého to beskydského folkloristu, který to žel nestíhal ze svého vystoupení někde na severu Slovenska a tak nakonec nepřijel) a probíhala volná diskuze na všechna možná témata, většinou i velice zábavná, vzpomenu-li na příhodu pražských o postarších ruských rodnověrkách které nic netuše pozvali na oslavu Koupadel, tedy letního Slunovratu, a pak se dozvídali takové novinky jako např. že Slované k nám přišli ze vzdálených planet ve vesmíru.
Počasí přálo a jak na karpatský les padalo šero, končily se poslední přípravy obětiště, místa nedaleko ohniště určeného pro dnešní obřad uctění boha hromů, mocného Peruna. Jen s nostalgií jsem vzpomínal jak loňského roku Vladimír naháněl po lese uprchnuvší obětní ovečku – lidské zákony zasáhly i pohanský svátek, a tak kvůli novým směrnicím EU nebylo možné opatřit si legálně živé zvíře. Přesto byla i příprava hostiny v plném proudu a guláš z libového hovězího sliboval důstojnou náhradu alespoň pro mé, za celý den už notně hladovějící útroby.
Se západem Slunce se všichni, již převlečeni do staroslovanských oděvů, tiše průvodem přesunuli k obětišti. Kolem vprostřed stojícího majestátného idolu Peruna vytvořili kruh a čekali na příchod žerce Vladimíra. Ten, zastavivší se u brány svatyně pronesl několik slov ze starých pramenů a poté zapálil tradičním způsobem rituální ohně uvnitř kruhu, aby poté prostřednictvím jednoho z nich přinesl Perunu oběti a dary v podobě mléka, sýra, obilí či vajec. Mezi již notně plápolajícími ohni obřad pokračoval představením symbolizujícím boj Peruna se zlým hadem, které v kostýmech zahráli Vladimír se Stanislavem. Dle tradice had zprvu za nelidského řevu získával nad svým sokem převahu, ale nakonec byl Perunem vyhnán ze svatyně a vůbec z krajů lidu slovanského pryč. Usmrtit se mu jej však nepodařilo, a tak se o to bude muset na Volhovisku pokusit příští rok zase… Na závěr obřadu kolovala mezi účastníky, do té doby nehybně stojícími okolo obětiště, číše medoviny. Každý připil Perunovi na slávu a s číší pozvednutou směrem k jeho idolu pronesl oslavná slova. Tím byl obřad ukončen a již za úplné tmy, kterou prosvětlovala jen světla loučí, se všichni odebrali zpět k ohništi, kde už mohla začít hostina a zábava. Jedlo se a zpívalo, snad i tančilo a také nadále po vzoru našich slovanských předků zápolilo. Já se už ovšem raději věnoval debatám s přáteli, medovině a především muzicírování – Mišo, další z organizátorů, neopomněl s sebou přivézt staré hudební nástroje jakými jsou gajdy či mandola a objevily se i fujary a flétničky, a tak Tomáš Kočko může jen litovat že se akce nezůčastnil, stejně jako to mrzelo nás. Pozdě v noci jsem, opojen a unaven, usnul někde na mezi a na druhý den, kdy jsem se k poledni stále unaven probudil, měl jsem velice dobrý pocit z toho, jak jsem strávil včerejší den. Nedělní ráno už bylo jen ránem uklízení a loučení a ani jedno z toho se mi neprovádělo snadno. Letos se Perunův den vydařil díky skvělým a přátelským lidem a zejména pak díky po všech stránkách vynikající organizaci ze strany Paromovy Dúbravy, ošlehané několikaletými zkušenostmi. Kromě několika jedinců, kteří se zřejmě nesmířili s tím že už celá akce pro tento rok skončila a na Volhovisku zůstaváli ještě do dalších dní, byla již po poledni většina ostatních na cestě k domovu. Já jsem se vezl domů do Brna autem se Stanislavem, čímž mu tímto ještě jednou děkuji, i když jsem si cestu nijak zvlášť neužil, neboť jsem ji téměř celou prospal. Věřím, že příští rok se tato slavnost vydaří alespoň stejně tak výborně jako letos a snad mi nic nezabrání, abych zase mohl ke konci července bloudit karpatskými hvozdy a hledat dávno větrem odvanutou fáborku.
Igor