Již několik let porůznu slýchám o Perunově slavnosti na Slovensku. Nu dobrá, všichni to chválí a já nemám důvod jim nevěřit. Taky se tam vydám a okouknu to na vlastní oči.
Do tohoto záměru mi loni hodily vidle naše milované vlády. Nu tohle rozebírat nebudu, každopádně letos to konečně vyšlo, i když ohrožení též nastalo, a to hned na začátku výpravy. Když jsem totiž dojel k domluveným spolucestujícím, ukázalo se, že valná většina z nich bohužel prochází zdravotní indispozicí. Po dlouhé diskusi jsme se dál na Slovensko vydali jen ve dvou, a to já s Veleslavou.
Cesta nám ubíhala docela dobře a celkem jsme se drželi plánu. Ano, během těch hodin došlo i na drobné humorné příhody jako offroadové hledání místa na spaní, které jsme i našli, ale tak trochu nás vyhnala nedaleká střelba. Zato náhradní místo na rozhledně bylo snad ještě lepší. No a taky dobrá byla ta rallye vložka v serpentinách před Bystricou. (Já nechtěl, auto a prázdná silnice mě k tomu přinutily…)
V sobotu dopoledne jsme dorazili na parkoviště u vleku v Králikách, popadli batohy a jali se stoupat. Sluníčko nám krásně svítilo, a to až tak, že se nám pod nohama pomalu roztékal asfalt. Nu, existuje snad lepší počasí pro několika set metrové stoupání s batohem na zádech?
Znaje tuto cestu jen zprostředkovaně z doslechu, očekával jsem obdobu výstupu na K2, ale vlastně to tak hrozné nebylo. Ale zase oproti mně důvěrně známým Novohradským horám to byl trochu rozdíl, to přiznávám. Už po cestě nám byly odměnou nádherné výhledy.
Když jsme se po několika hodinách a vypitých litrech vody (zmínil jsem už, že bylo fakt horko?) dorazili na místo určení, přivítaly nás asi tři desítky souvěrců a jak se ukázalo, bylo to právě včas, protože brzo začalo trojdílné pásmo přednášek. A hned první byla určená asi přímo pro mne, jelikož jsem tu byl poprvé a skoro nevěděl, co mne čeká. Týkala se historie Perunových slavností, druhá historie výroby alkoholu v dějinách lidstva a třetí včelaření. Nu, zajímavé byly všechny.
Následoval jubilejní ročník legendárního sportovního klání. Tak jako ve starém Řecku pod horou Olympem vznikl základ pro olympiádu, tak zde pod horou Velestůr od nepaměti (již dvacátým rokem) pořádají k oslavám bohů Velesiádu. I já jsem se zúčastnil a ukázalo se, že místní borci patrně rok od roku neustále trénují a zlepšují se, protože jediná disciplína, kde jsem se alespoň lehce přiblížil úspěchu, byla pro ně nová – jakási přetahovaná o klacík (odborně halůzka). Nu, posílen částečným úspěchem, hodlám tuto sportovní disciplínu šířit i po zemích Českých…
Před obřadem samotným pak lehce sprchlo (bez toho by to zde nešlo, byl jsem ujištěn, že bez výjimky zde každý rok prší, ale nikdy při obřadu) a na obřadišti se konal koncert. Než se k němu dostanu, pár slov o samotné svatyni. Ta prý oproti předchozím létům doznala velkých změn z části způsobených vandalismem, ale také rozšířením kruhu a přemístěním model. A je nádherná. Když projde člověk bránou a sestoupí k samotným modlám, kterých je tu dohromady sedm, otevře se mu za nimi monumentální výhled do krajiny. Kdo z rodnověrců zde nebyl, měl by tak učinit, rozhodně to stojí zato. Úmyslně sem nepřidáme fotku, ať je ten dojem z návštěvy co nejsilnější.
Ještě před obřadem samotným proběhl koncert, kde dva muzikanti hráli na kytary a třetí (tušíme, že Žába) do toho recitoval svou pohanskou poezii. A neposlouchali jsme tuhle krásnou hudbu jen my, přesně po konci nějaké třetí čtvrté písně zazněl první hrom, znak pozornosti samotného Peruna. Věřte nebo ne, to sám o sobě to byl dost silný zážitek. A Perun svou přítomnost a radost z hudby projevoval až do konce koncertu.
Slavnost samotná proběhla dobře a důstojně, hodně přípitků a obětin jsme bohům a Perunovi zvlášť věnovali. A pochopitelně ani předci nebyli opomenuti a ani pokolení budoucí. Zajímavé je, že hned po slavnosti se ukázala liška, která se vrhla na obětiny, a to doslova nedbaje na přítomnost lidí. Slováci ji pochopitelně chtěli vyhnat, ale pak celkem přijali v Čechách rozšířenou teorii, že zvířata jsou poslové bohů a tímto vlastně ukázali velkou přízeň.
Následoval hodokvas, naštěstí poměrně mírný neb zde byla kořalka rozumně zapovězena. Ráno jsme se sbalili jako jedni z prvních (maje to domů asi nejdále) a hned po snídani vyrazili dolu k autu.
Nu, nebudu se příliš rozepisovat, umíte si to představit. Jeden pěkný výhled do krajiny střídal druhý, cesta z kopce celkem ubíhala a tak vůbec.
A pak už jen cesta autem. Návštěvu muzea SNP v Bystrici nám znemožnili nějaké místní běhny, za to jsme se podívali na obrněný vlak ve Zvolenu. Nikdo nám neuvěří, kudy jsme objeli Brno. A pak konečně po těch hodinách za volantem doma…
Každopádně Deň Perúna se opravdu povedl a já jsem rád, že jsem měl tu možnost sem zajet. A budu-li příští rok moct, rozhodně bych návštěvu zopakoval, což ostatně vřele doporučuji i vám, souvěrci, kteří jste dočetli až sem.
Rosťa
