Den 26. října tohoto roku se vepsal do dějin Rodné víry zlatým, přesněji řečeno lipovým písmem. Čeští rodnověrci totiž poprvé v novodobé historii vztyčili a následně posvětili božský idol z lipového kmene. Práce na tesání probíhala po několik dní a ani v den slavnosti nebraly povinnosti konce. V potu tváře bylo zapotřebí dopravit, zespodu opálit a následně do připravené jámy zapustit a upevnit na 700 kg těžkou dřevěnou modlu zpodobňující bohyni Mokoš, Matičku zemi slovanského lidu.
Úporná práce se však vyplatila. Když bylo vše u konce, ještě stále přijížděly roztroušené skupinky jazyčníků, které se do Mokošína u Přelouče vypravily z různých koutů naší vlasti a dokonce i ze zahraničí. Tak i já kráčel podzimním lesem provoněným sváteční atmosférou k ohništi, jehož plaménky již praskaly a ozařovaly zšeřený zalesněný kopec. Jubilejní desátý ročník oslav Mokošina dne byl význačný nejen vztyčením mohutného idolu, ale i první oficiální návštěvou představitelů obce, která byla podle slovanské bohyně pravděpodobně pojmenována. Díky vstřícnosti pana starosty Jaroslava Mrkvičky bylo totiž vztyčení a tedy i posvěcení modly legálně umožněno.
Zatímco se jednotliví jazyčníci a hosté obřadu navzájem vítali, jiní již stavěli stanové příbytky, aby mohli pod noční oblohou pokojně přenocovat. Nikdo ještě netušil jak celá oslava skončí, protože z nebe padaly drobné krupěje deště. Všichni zúčastnění se však i přesto shromáždili kolem ohniště, rozebrali si hořící pochodně a vypravili se k samotnému obětišti, v jehož středu stál letos poprvé Mokošin idol. Les již dávno potemněl a jen záblesky pochodní ukazovaly cestu k posvátnému místu. Za sborového notování chvalozpěvů jsme dorazili na místo konání nejposvátnější části celého dne.
Perun celoval Matičku zemi i během obřadu a pochodně jedna po druhé postupně pohasínaly. Mnozí jazyčníci však chápali, že jde o dobré znamení. Temné stíny a ševelení deště v listoví stromů jen dokreslovaly tajuplnou a posvátnou atmosféru. Když Vítoslav ve staroslovanštině zval k účasti na obřadu a následnému hodování předky, cítil jsem mrazení a zdálo se mi, že dávno zesnulí členové mého rodu přicházejí a staví se v kruhu kolem Mokošiny sochy. Jejich přítomnost jsem cítil i po zbytek večera a byl jsem rád, že se alespoň na chvíli stávám součástí přírody stvořené ke kráse a divoké dokonalosti našimi bohy.
Samotný obřad vedl žrec Chotěbud. Každý z nás připil na počest mocné a dobrotivé bohyni a poklonil se před ní drže v ruce zrní jakožto obětinu pro ni. Když přišla řada i na mě, cítil jsem vážnost okamžiku. Ta tam byla jakákoliv nervozita a já v posvátné bázni předstupoval pomalým a nejistým krokem k Mokoši. Poklonil jsem se a poklekl. Zrní propadávalo mými prsty a já líbal Zemi. Přestože chlad podzimního večera pronikal pod sváteční oděv, zdálo se mi, že mě objala vřelá a něžná ruka samotné bohyně. Tehdy jsem pocítil, že má oběť byla přijata a s díky odříkával v duchu svá přání. Navrátil jsem se zpět do kruhu a v zamyšlení sledoval Chotěbuda, který medovinou vylitou z okřínu posvětil Mokošin idol. To už však radost nikdo neskrýval, a tak jak medovina stékala po lipovém kmeni, všude kolem zněl pokřik „Sláva!“. Bylo v něm slyšet odhodlání, radost ze splněného předsevzetí a zároveň i naději. Jakoby toto jediné slovo volalo: „Mokoši, chraň svoje děti! Věříme, že ve stínu tvého spodobnění prožijeme ještě nespočet takových svátků!“
Skončil obřad a s ním kupodivu i déšť. Snad bohyně Mokoš chtěla dopřát svým uctívačům nádherné a deštěm nerušené oslavy spojené se zpěvem, popíjením medoviny či piva a nezbytným hodováním. Ano, všichni se radovali. Došlo k výměně dojmů a nových zážitků, k navazování nových přátelství. Později se do ohně přidalo více větví a dřeva, a když se plameny rozhořely, začali je přítomní přeskakovat, čímž si chtěli zajistit ochranu před zlými mocnostmi i tělesnou a duševní očistu. Očistný charakter měl i přátelské zápolení mezi Ivanem a Bivojem, které skončilo v podstatě nerozhodně.
Odešel jsem do lesa. Zamířil jsem znovu k Mokoši, ale tentokrát sám. Strávil jsem u ní několik okamžiků, které mohly být hodinami a zároveň minutami. Cítil jsem se šťastný a zevnitř očištěn. Věděl jsem, že tento pocit mi nevynahradí nic a nikdo. Zamířil jsem k ohništi, zábava pokračovala a jen od místa, kde se Mokošina modla spokojeně dívala na okolní lesní porost, zněla tajemně Ivanova koncovka, jejíž tóny se nesly mezi stromy daleko… daleko, snad až k sluchu našich dávných předků.
Bujaré oslavy znamenaly u starých Slovanů to opravdové poctění bohů. Myslím si, že o letošní Mokošině slavnosti se z tohoto pohledu dostalo naší bohyni skutečně náležité úcty. To potvrdilo i těžké probouzení následujícího dne. Přesto však každý vstával rád. Měla totiž proběhnout soutěž v tlučení špačků, hře doložené ještě ze staročeského prostředí. Zúčastnil jsem se jí samozřejmě i já, ovšem bez větších úspěchů. Je však pravdou, že špačci toho dne daleko nelétali. Rozmoklá půda nenabízela možnost razantnějšího odpálení a někteří účastníci měli i evidentní potíže dřevěného špačka vůbec trefit.
Důležitá však byla především přátelská atmosféra a prostá radost ze hry. Po veselém ranním programu už zbýval jenom sněm, po kterém se postupně všichni vypravili ke svým domovům. Část mě samotného však zůstala na Mokošíně a vím, že na chvíle, které jsem prožíval na malém paloučku u nohou vytesané podoby Matičky země, nikdy nezapomenu. Pocit duševního naplnění zůstane už navždy ukrytý v mých vzpomínkách. Tedy přinejmenším do další Mokošiny slavnosti.
Svjatoslav