V pátek 31.10.2003 proběhl jeden z největších svátků pořádaných společenstvím Rodná víra – Mokoš, svátek Matky země a předků, který tvoří spolu s jarní oslavou Jarovíta, páteř jazyčnických svátků v Čechách.
Oslava svátku Mokoše připadá na období „dušiček“. Jedná se o původní svátek, který předcházel současnému vnímání tohoto období. V období podzimu, kdy vrcholí období sklizně kořenových zelenin a příroda dává společnosti poslední plody roční úrody, patřil svátek Mokoše, bohyně země, k poděkování Matce zemi za úrodu, kterou nám tento rok dala. Při obřadu se symbolicky vrací nejlepší část úrody jako oběť zpět do lůna Matky země, aby tak to nejlepší co se z ní tento rok zrodilo, po zimním spánku, zplodila opět na jaře a v plné síle tak zajistila přežití společnosti v dalším cyklu. Staří Slované věřili, že bez účinného poděkování Matce zemi jako živé bytosti, by se další rok chovala k lidskému pokolení jako k jejím nevděčným dětem a společnost by pak trpěla hladem. V dnešní podobě je tento prvek vnímán jako uvědomění si faktu, že současné období nadbytku potravin, není historicky samozřejmou záležitostí a je třeba za něj poděkovat.
Další důležitou a neoddělitelnou součástí tohoto svátku je kult mrtvých, který v lidové podobě v průběhu staletí potlačil jeho souvislost s uctíváním Mokoše – Matky země v podobě „dušiček“. V původním smyslu chápání světa je člověk stvořen z lůna Matky země a k ní se také po smrti fyzického těla vrací, zatímco duše předků setrvávají v místě svých potomků. Stejně tak jako se v lidové podobě vzpomíná v tomto období na předky, vzpomíná se tak i v rámci oslavy svátku Mokoše na předky, z nichž jsme vzešli, jejichž krev nám proudí v žilách a jejichž kulturu jsme převzali od našich otců a matek. Tím dochází k uvědomění si kontinuity lidského pokolení a tím i vlastní identity, což výrazně přispívá k upevnění sociální soudržnosti společnosti.
V tomto roce se konal svátek Mokoše již po deváté. Z počáteční soukromé akce se postupem času stal jeden ze základních svátků obnoveného slovanského duchovna. Místo bylo letos vybráno více než příhodně – 15 km západně od Pardubic uprostřed téměř bezlesého úrodného kraje okolí Přelouče vystupuje u obce Mokošín z polabské roviny stromy zarostlý neveliký oblý pahorek. Jen těžko si mohli naši předkové vybrat lepší místo k uctívání Matky země a plodnosti, bohyně Mokoše. Po více než tisíci letech jsme se vrátili na jejich místo, abychom se pokusili na přerušenou tradici navázat.
Přestože se obřad konal jako polozavřený, bez přístupu veřejnosti, počet účastníků nebyl špatný. Samotný obřad patřil jistě k jedněm z nejpovedenějších, které Rodná víra dosud pořádala. Velký dík za to patří jistě i žreci obřadu Chotěbudovi, který dokázal dát celé akci neopakovatelnou atmosféru. Téhož večera jsme pak přijali mezi sebe pro tři z nás nová duchovní slovanská jména – Veleslava, Boleslava a Bořivoje.
Mokoši, matko má
zaslíbená !
Děkuji ti za krmi, vodu,
děkuji ti za úrodu.
Za lásku a péči,
co naše bytosti léčí.
Za zem lehkou pro naše předky,
pro jejich kosti, krev i lebky.
Pro novou sílu, pro úrodu.
Pro novou sílu mému rodu.
Pro novou sílu, co máš pro mne,
obětuji já dnes tobě.
Radek