Kupadelné svátky 2010

Kupadelné svátky 2010


Héj, Koupadla, hój, Koupadla… Jakkoli to běžně nedělám, ve čtvrtek večer jsem pozměnila své plány na víkend a přijala Vitoslavovo pozvání na rituál Koupadel Rodné víry. Náhodou jsem se o víkendu vyskytovala poblíž, takže pohodlně se dopravit v sobotní odpoledne na místo setkání nebyl zase až takový problém (řešení se nazývá vstřícný tatínek s automobilem k dispozici). Po kratším bloudění, které mě zase až tak nerozhodilo, protože jako správná čarodějnice dlící v posvátném čase mimo čas a prostor bloudím poměrně často, jsem dorazila za Vitoslavem na určené místo. Jako první.

Čekání na ostatní uběhlo velice příjemně, hovor o všem možném, nemožném a pohanském mi poskytl spoustu námětů k přemýšlení, realizaci nových projektů a vůbec. Až na jednoho opozdilce (nebo spíš opozdilkyni, se kterou jsme se potkali cestou) jsme se společně vydali do lesa, kde jsme se pohodlně utábořili. A začali s přípravou na večerní rituál i přenocování.

Rituál byl – jiný. Jiný, než jak rituály celebruji já, jiný, než na co jsem zvyklá z návštěv u jiných skupin, jiný, než co jsem tak napůl očekávala. Ale jiný neznamená špatný. Ve skutečnosti byl rituál velmi dobrý, po stránce liturgické, obsahové i pokud jde o provedení.

Možná díky problémům, které mně osobně přináší praktikování v tradici původem z ciziny a její transformace do českého jazyka i na české poměry, velice oceňuji písně zpívané česky (nebo v některé starší verzi jazyka). I když… zpívat při šplhání do krpálu a zároveň nést pochodně a obětiny, to už jednomu moc nezbude síla soustředit se na udržení melodie, když s tím má potíže i v klidovém stavu. Ale žrec Vitoslav a náčelník Chotěbud to svým hlasem se ctí uzpívali. Rituál samotný byl relativně krátký, věštba nepříliš potěšující a půlnoční koupel velmi příjemná a velmi studená. Rozprava o tom, jaký je skutečný význam hledání zlatého květu kapradí, mě docela pobavila. Igor se svou ženou se ho vydali hledat a…

A samozřejmě, jak je po slavnostním uctění bohů zvykem, pohané jedli, pili, hodovali, zpívali a rozprávěli až do bílého rána. Tedy, já šla spát asi půl hodiny před rozedněním, protože jsem už oči otevřené neudržela. Trochu mě to mrzí, vědět že rozbřesk je tak blízko, přemůžu se a nové slunce přivítám.

V neděli nás už jen čekal úklid, sbalení si věcí a cesta k domovu. Igor se ženou mě a Chotěbuda svezli kus cesty autem, takže mi ušetřili čas i peníze za cestu. Navíc jsem byla docela příjemně překvapena, že s Chotěbudem bydlíme jen malý kus od sebe. Dlouhá cesta navíc uběhla při hovoru rychleji, než bych si kdy myslela.

Když jsem se v neděli vrátila domů, unavená, poštípaná od komárů, se začínajícím nachlazením a špinavá, byla jsem neuvěřitelně spokojená. Svůj víkend jsem rozhodně nepromarnila. Zúčastnila jsem se rituálu jinak praktikující skupiny, což je vždycky přínos. Dozvěděla jsem se hodně nového, dostala spoustu nápadů, co všechno by se dalo zařídit, udělat a podniknout (to by mě zajímalo, kde na to vezmu čas:-) a nakoukla pod pokličku společenství, jehož názory jsou na širší pohanské scéně velmi často chybně prezentovány. Celkem by mě zajímalo, odkud, resp. od koho se ty pitomosti berou…

(Mimochodem, uctivě smekám před přístupem náčelníka Rodnověrců, že co si Rodná víra nadrobila špatně nastavenými pravidly, musí si taky sníst. A ne jen prohlásit pravidla za špatná a jen tak si je dle libovůle změnit. Jako osoba zabývající se vynucováním dodržování zákonů, mám pro tohle sympatie a respekt.)

Každopádně děkuji, Rodnověrci.

Dínen


Leave a Reply

%d bloggers like this: