Sláva! Jako letošní nováček posílám můj dojem z oslavy Kupadel v Brně:
Obřad se již tradičně konal v Brně-Líšni na pozůstatcích staroslovanského hradiště Staré Zámky. Sraz pohanstva byl o čtvrté hodině odpolední u líšeňského hřbitova, poté se vydali směr obřadiště. Většina lidí však šla až na místo po vlastní ose. Ke zrakům řady z nich se evidentně nedostala přiložená mapka, jelikož bloudili, ale nakonec tomu bohové chtěli, aby všichni ono posvátné místo zdárně našli.
O dějiny, lidové tradice a duchovní život našich dávných předků se zajímám jako teoretik již delší bobu, leč stále jsem nebyl na žádném pohanském obřadu osobně. Jako rodilý Brňák a brněnský a moravský patriot jsem si jako místo prvního rituálního setkání s našimi pradávnými bohy zvolil právě tohle místo. Chtěl jsem se zúčastnit již dva předchozí roky, ale vždy mi do toho něco vlezlo, letos jsem tedy konečně své duchovní prokrastinaci učinil přítrž. Na místo jsem šel pln očekávání.
Předpovědi věštců a vědem z ČHMŮ strašily celodenními dešti, což se bohůmdíky nevyplnilo. Při letmém pohledu na radar jsem viděl, kterak k nám Perun žene od Panonie hordy mračen, ta se ale před Brnem na nátlak ostatních božstev začala rozpadat a celý večer panovala přívětivá teplota a během obřadu nespadla ani kapka.
Po doražení na místo následovala příprava obřadiště, sběr dřeva na oheň a pelyňku a okrasných bylin na věnce (pelyněk byl po předchozích letech docela vysbíraný a nebylo snadné jej nalézt v dostatečném množství) a nácvik obřadu a obřadních písní, které vskutku nebyly složité, i když při jejich čtvrthodinovém provolávání se mi lehce pletl jazyk, ač v té době zatím nezamotán alkoholem. Po sestavení vater a sestrojení loučí se ještě prostor ohniště vyzdobil slunečním symbolem kolovratu. Lidé se postupně scházeli, nakonec se sešli oproti minulým rokům v relativně hojném počtu 22 účastníků z Čech, Moravy, (nevím zda i Slezska), Slovenska a Lužice.
Samotný obřad započal před západem Slunce, tedy někdy před devátou hodinou večerní. Onen okamžik západu Svarohova slunovratového ohnivého kotouče musel být činěn odhadem, jelikož mračna nám vizuální kontakt s touto velkou událostí nedopřála. Zástup obřadníků se za zpěvu obřadní písně rozestoupil kolem posvátného ohniště. Bylo nás dost, abychom utvořili hustý kruh.
Poté se žrecové jali samotného obřadu. Za provolávání slávy všech zúčastněných Dažbohu a jeho otci Svarohu postupně loučemi rozdělali tři vedlejší ohně na východní, jižní a západní straně a z jejich ohně pak samotný oheň hlavní. Dřevo bylo suché, Svarožic nám tedy milostivě zažehl plamen bez větších problémů. Po zažehnutí ohně žrecové pronesli modlitby za zdárný průběh léta a tím zajistili hojnost úrody, přičemž v kruhu koloval okřín s medovinou a obětní koláč, rozdělený na 24 dílů pro zúčastněné a jeden díl za předky a druhý za božstva.
Po ukončení obřadu přišlo na řadu skákání přes oheň. Z toho jsem měl prvně obavu, neb jsem si předchozí den lehce pochroumal koleno, ale bohové tomu chtěli, aby při doskoku nevypovědělo službu. Padly i nějaké nesmělé návrhy na chůzi po žhavém uhlí, ta se však již nekonala. Očekával jsem, že poté přijdou na řadu i tance, ty se však nakonec k mému zklamání též nekonaly. Účastníci pak nachystali mnohé pochutiny ke společné hostině a začalo se hodovat, přičemž se debatovalo o věcech pohanských, méně pohanských i ryze nepohanských.
Někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou se všichni mobilní účastníci za svitu svatojánských broučků odebrali na posvátnou očistnou koupel v nedaleké nádrži. Naštěstí nešlo o bludičky, neb k vodě jsme hůře schůdnou stezkou zdárně dorazili s přijatelnými ztrátami. Vzduch i voda byly příjemné, jako stvořeny k tomuto účelu. Při koupeli se pouštěly po vodě jak věnce, tak svíce za své zemřelé příbuzné a předky. Vítr nám však neustále zhášel svíce a nedopřál zažehnout Svarožicův oheň, leč jedna vytrvalá, bohy požehnaná svíce vydržela. Zřejmě se nám mstil samotný Stribog, na nějž jsme zapomněli při obřadu připít, ale snad i tak budou naše prosby vyslyšeny. Paní z místního stavení jako již tradičně neměla pro naši noční koupel pochopení, proto jsme se raději ztišili a rychle vyrazili na cestu zpět. Nezdálo se mi, že bychom tolik hlučili, ale zřejmě jsem již měl sluch zastřený medovinou.
Po návratu se začali první lidé loučit. Dali-li bohové, někteří z nich snad cestou nalezli květy kapradí. Jiní se pozvolna trousili do stanů, zbylé hodovníky vyhnal kolem druhé hodiny ranní mocný Hromovládce, který vyslyšel naše prosby o dostatek vláhy a seslal na nás déšť (párkrát zaťal do země i svoji sekeru), čímž se prostor ohniště s posledními zbytky stále bdělých obřadníků rychle vylidnil a lidé se odebrali do stanů a provizorních přístřešků. Sám jsem původně plánoval, že bych při přízni počasí přespal pod širákem, ale nakonec jsem se rozhodl o noční odjezd rozjezdem domů.
Závěrem bych dodal, že se těším na další z obřadů k poctě našich předků a božstev, ať již v Mokošíně či někde jinde v Čechách, což je z mé rodné Brněnské kotliny dále, leč za cestu to jistě stojí.
rodnověřící Tomáš