Velesův lid (slovane.cz) je sdružení living history zaměřené na raný středověk u Slovanů. V jejich řadách najdete jak členy, pro něž jsou akce prakticky jen divadlem a zájmovou činnosti, tak pohany – rodnověrce, kteří mají vztah i k té duchovní stránce rekonstruovaných akcí. K nim patří mj. i naši dobří známí – Jeducha, která jen málokdy vynechá nějakou naši akci, a Rostislav, s nímž jsme se před několika lety seznámili ve Sluneční zátoce na akci Pohanského kruhu. Mně i Mstislavovi jsou zase naopak blízké living history akce, takže bylo jen otázkou času, kdy se soukromého letního slunovratu v Nuzicích zúčastním také (Mstislav sám se ho zúčastnil již před dvěma lety, report zde).
Společnou LH premiéru jsme si odbyli na jiných akcích už minulý rok, takže přísná kostýmová povinnost pro nás nebyla ničím obtěžujícím. Musím však dodat, že před několika lety jsem to vnímala ještě úplně jinak. V Rodné víře si zakládáme na tom, že na obřad si může každý přijít v tom, co uzná za vhodné (vyjadřovali jsme se k tomu v článku Obřadní oděv očima rodnověrců). Zapomene-li si někdo část obřadního oděvu doma, nestřílí se z toho, prostě jde napůl v obřadním, napůl v civilu. Pokud si zapomenete část vybavení na living history akci, musíte se obejít bez ní a jít třeba naboso nebo napůl nahatí, nedá se nic dělat. ;)
Dalším důvodem, proč jsme na tuto akci nejeli už o několik let dříve, bylo to, že nám připadalo zvláštní slavit letní slunovrat s někým, kdo to celé vnímá pouze jako hru. Měli jsme dojem, že tak to vnímá drtivá většina účastníků. Z tohoto omylu nás vyvedli jak zmínění Jeducha s Rostislavem, tak další lidé na jiných living history akcích. Pohanů se v řadách bojovníků, řemeslníků a dalších zúčastněných najde více, než by možná člověk čekal.
Do Nuzic jsme dorazili v pátek večer a čekal na nás již postavený zapůjčený stan (díky!). Po nastěhování všech věcí dovnitř a dlouhém uspávání malého jsme se ještě zúčastnili debaty o všem možném, která pokračovala do pozdních nočních hodin. V noci pršelo a pršelo průběžně po celý den. Když nepršelo aspoň trochu, tak lilo jako z konve. ;) Našly se však chvilky, kdy déšť ustal, a příhodně se tak stalo vždy ve chvílích, kdy to bylo opravdu na místě, např. při výběru Kupala a hlavně při samotném obřadu.
Den utíkal velice příjemně. Když nemáte po ruce nic, na čem jde sledovat čas, zjistíte, že ty hodiny (ani nic jiného) vůbec sledovat nepotřebujete. Je to velice osvobozující. Tak jsme v klidu posnídali společnou snídani, pořešili nějaké soukromé nákupy a bavili se s ostatními (mezitím jsme se průběžně schovávali před deštěm). Najednou se už podával společný oběd a blížil se čas věnovat se přípravám na samotný obřad. Každý sám si musel uplést věneček na hlavu z toho, co v okolí našel. Krom toho se připravovalo obřadiště, k němuž byla vztyčena vysoká brána, pletl se velký sluneční kruh a konaly se i další drobné přípravy.
Mimoto jsme si po delší době zahráli oblíbenou severskou hru Kubb, z níž si Mstislav odnesl rozbitou hlavu. Není to sice standardní postup, ale soupeře je třeba zlikvidovat všemi možnými prostředky. Trefit se do něj odhazovaným dezertérem tedy není proti pravidlům. Bylo to samozřejmě omylem, ale krvácelo to slušně. ;)
Když zrovna nastala chvíle silnějšího deště, předávali jsme si navzájem poznatky o tkaní, šití, vyšívání a dalších řemeslech podle toho, co kdo uměl nebo slyšel nebo četl. Do toho si Ragojka zkoušela obřadní písně, což atmosféru u příjemného nicnedělání jen umocňovalo.
Někdy v průběhu odpoledne proběhlo tradiční zápolení o šulinec – dřevěný falický symbol potřený sádlem, který se ukrýval kdesi na louce. Ulovit tento kluzký falus a uchránit si jej před ostatními, než jej donesete až k vědmě Jeduše, to zřejmě není nic snadného, pro nás přihlížející to však představovalo poměrně veselou podívanou. Vítěz tohoto rituálního zápasu se pro večer slunovratu stal personifikovaným Kupalem, bohem plodnosti.
Odpoledne se chýlilo ke svému závěru, soudě podle ubývajícího světla. Slunko jsme pozorovat nemohli, neb oblohu většinu času halily mraky. Ve chvíli, kdy se déšť téměř ustal, bylo rozhodnuto o započetí obřadu. Rozdělal se živý oheň, což všichni přítomní doprovázeli povzbuzováním či zpěvem. Tento oheň byl přenesen do obřadního kruhu, kam jsme všichni pomalu za zpěvu obřadní písně vyrazili. Hranici ve středu obřadiště zažehli ze 4 světových stran zástupci 4 občin. V ohni později vzplálo i slaměné slunko. Obřad vedla Jeducha, přizvala předky, oslavila Dažboga a nechala kolovat velký roh plný medoviny. Každý z účastníků mohl provést přípitek, úlitbu a něco pronést dle vlastního uvážení. Co v rohu zbylo, to musel představitel Kupala na jeden zátah dopít. Obřad pokračoval kruhovým tancem a přeskakováním ohně za doprovodu různých písní, které se k tomuto svátku hodí.
Poté nastal čas na rituální koupel. Cesta k řece pro mě byla asi nejzajímavější a nejpůsobivější částí celého obřadu. Zástup účastníků se vydal k potoku, který nedaleko ústí do řeky. Vepředu byl nesen Kupalo a celý zástup průběžně zpíval a kříčel, aby cesta nosičům ubíhala co nejpříjemněji. Terén byl kluzký a v některých místech dost strmý, s dospělým mužem na ramenou tedy rozhodně nic příjemného. Ve skalách cestou přespávali jacísi trempové a úplně si nedokážu představit, co si o celém našem průvodu mohli myslet. ;) Zanedlouho jsme ale všichni dospěli k řece, kde se bez otálení všichni nazí vrhli do vody.
Zpáteční cestou už se opět rozpršelo, takže večerní hodokvas probíhal pod vztyčenými plachtami, nikoli na obřadišti. Pojedli jsme, co kdo připravil, popili jsme, co kdo přinesl, debatovali jsme o všem možném a zjišťovali (zas a znova), jak je ten svět vlastně malý neboť společné zájmy a společné známé jsme nacházeli každou chvíli.
Ulehali jsme promočení skrz na skrz deštěm, ale vzhledem k jinak teplému dni, nám to nijak nevadilo. Dokonce i ranní oblékání stále mokrého oblečení nebylo tak nepříjemné, jak bych čekala. ;) Po další společné snídani se začali všichni pomalu loučit a rovněž my jsme se vydali na cestu domů.
Byla to velmi příjemná akce, na kterou se někdy ráda podívám znovu. Ač se obřadu zúčastnili i lidé rodnou vírou zcela nepolíbení, z obřadu jsem cítila upřímnost, s jakou akce pořádáme my sami.
Děkujeme za pozvání!
Veleslava