Kupadla 2017 se konala na starém známem místě. Není sice ještě staré známé, ale můžeme s klidným srdcem říci, že je staré A známé. Staré slovanské hradiště Staré zámky totiž rozhodně staré je. A známé je pro Rodnou víru taky, protože se zde již dvoje kupadelné svátky konaly – 2007 a 2016.
Tentokrát to podle fejsbukové události vypadalo, že se snad octneme na masových oslavách v Rusku a že si žrec bude muset vzít megafon – s příhlédnutím ke stovku přesahujícímu počtu přihlášených. To bylo pravděpodobně způsobeno i tím, že jsem z celé brněnské pohanské scény neměl zprávy, že by se v Brně či okolí konala nějaká jiná oslava slunovratu. Nakonec se pochopitelně potvrdilo pravidlo, že počet účastníků na FB je nutno vydělit (minimálně) deseti, a sešlo se nás ne víc než sedm (ale ani méně). Což bylo možná způsobeno tím, že se přece jen někde něco konalo… třeba Žiarislav. Na poměrně malé intimní obřadiště jsme se tedy vešli.
Stejně jako loni nebylo široko daleko žádné dřevo, takže značná část příprav sestávala z tahání větví a větviček k ohništi. Další část odpoledne strávili Vítoslav s Ladislavem hledáním a proklesťováním stezky dolů k nádrži, kde jsme se chtěli koupat. Zaznívaly totiž hlasy, že téměř dláždéná cesta, kterou jsme se loni vraceli, již zanikla a není k nalezení. To byla částečné pravda, nicméně podařilo se ji najít a zprůchodnit. Jen nevím, kam se podělo zmíněné dláždění – hledání probíhalo spíš ve stylu „Vezmeme klacek, tady to pořádně prosekáme a nějak to pak projdeme…“ a „Ostatním o kopřivách ani slovo, průchozí to je, tak co…“
Pak již zbývalo jen zopakovat si (čti „naučit se“) obřadní písně, neb skoro všichni zde byli noví a Ladislav je od posledně zapomněl… Naštěstí Vítoslavova paměť i pěvecká podpora zafungovaly spolehlivě, a tak jsme zvládli i tuto část.
Tento rok bohové naneštěstí nepřáli účast Mstislavovi, Veleslavě a Rostislavovi. Úmorné vedro jim ve spolupráci s nefungující klimatizací a ucpanou dálnicí přehřívalo Rostíka natolik, že je úspěšně poslaly zpět domů. Což o to, takové věci se stávají, ovšem nám přítomným tím vyvstala otázka, kde vezmeme obřadní koláč a okřín. Inu, museli jsme již v životě vyřešit prekérnější situace. Místo okřínu jsme zdárně použili roh a Staroslovanský bochník zakoupený v Albertu a podávaný z při obřadu z Vítoslavova slamáku posloužil také víc než dostatečně.
Když jsme se v závěrečné části obřadu propřipíjeli až k věcem nevážným, nastal čas přejít od připíjení k pití a od přípitků k debatám a dalším slunovratovým zvyklostem a tradicím. Poté, co jsme se dosytosti vypřeskakovali přes oheň, padlo rozhodnutí jít se koupat dřív, než padne tma tmoucí (to se po cestě stejně stalo, ale budiž).
Cesta dolů byla, navzdory očekávání ostatních, schůdná i potmě a vynořili jsme se právě u místa, kde jsme se koupali minule. Ale ouha – někdo si je právě té noci vybral k rybaření. Nevadí – můžeme se posunout kolem nádrže kousek na západ, tam je ještě několik vhodnch „koupališť“. A tak jsme šli. A koupališť tam bylo opravdu požehnaně – každých pár desítek metrů jedno. A na každém z nich seděl rybář. Jako by se předem domluvili a drželi v pravidelných rozestupech hlídky. Museli jsme dojít až skoro na konec druhé nádrže, než jsme našli alespoň trochu klidné místo ke koupeli.
Nakonec jsme ale našli a ve vodě jsme se… ehm… „očistili“ se asi dá říct jen z obřadního hlediska, ale na tom záleželo především. Povětrnostní podmínky nám na rozdíl od minulého roku přály, tudíž došlo i na pouštění svíček (které vydržely hořet déle než pár vteřin). Při zpáteční cestě jsme objevili i onu legendární téměř dlážděnou stezku, takže spokojenost dosáhla takřka vrcholu. Zbytek večera se odehrával klasicky v duchu hovorů vážných i nevážných, jídla, pití, zpěvu a přestože se několik z nás odporoučelo domů před východem slunce, hodnotím svátek jako úspěšný.
Ladislav
