Rodná víra

18.04.2018

Za posledních několik let jsme Moranu vynášeli vždy z obce Mokošín (vynechali jsme jen v roce 2016 z osobních důvodů). Takto to vypadalo v roce 2018.

10.03.2018

Zima se již pomalu chýlí ke konci, sníh téměř zmizel z krajiny. Dny se prodlužují a Slunce sílí každým dnem, nadešla tedy chvíle poděkovat Velesu za ochranu v zimním čase. Pro mě osobně byl tento den zvláště důležitý: měl jsem podstoupit postřižiny, iniciační obřad vstupu mezi dospělé členy rodu. O Rodné víře jsem se poprvé dočetl před více než rokem a vbrzku jsem zjistil, že právě to jsem již dlouhou dobu hledal. Víru svých předků, prostou, leč upřímnou. Proto když jsem dostal nabídku vstoupit mezi právoplatné členy občiny, ani na moment jsem nezaváhal.

07.09.2017

Přiznám se bez mučení, že nejsem žádný zemědělec, sedlák ani člověk z vesnice a asi i proto dožínkové slavnosti zatím zůstávaly za horizontem mého zájmu. Poděkovat bohům za úrodu jsem tak nějak nepovažoval za nezbytné, mnohem víc mi k srdci přilnuly jarní svátky oslavující sílu a nový život i ty podzimní dušičkové, ve kterých mohu vzpomínat na své zesnulé předky. Když si za obřadním cyklem představím průběh lidského života, jsou vlastně dožínkové slavnosti přesně tím, co jako člověk ve 44 letech prožívám. Jsem na konci svých mladických sil, sklízím, co jsem v životě zasel, ať už v práci, v dětech nebo přátelích. A možná právě proto mne tentokrát dožínkové svátky oslovily více, než bych si předtím připouštěl.

Zatímco desetitisíce lidí se v sychravém sobotním odpoledni rozjely nakupovat do supermarketů, doma se dívaly na bezduché televizní pořady, došly se podívat na nějaký film do multikina a nebo lelkovaly na závodech kol, motorek nebo čehokoliv… já se rozhodl, že protentokráte se podobné zábavy nezúčastním a bez ohledu na počasí navštívím svůj první dožínkový obřad. Nebyla to zvědavost, co mne tam vedla, ale skutečnost, že organizátorům této akce se tam přihlásil všeho všude jeden jediný účastník. Řekl jsem si, že by byla strašlivá škoda nepodpořit lidi, kteří věnují svůj volný čas tomu, aby zachraňovali střípky naší historie, nechat je otrávit nezájmem, nechat je upadnout do toho stáda v supermarketech, které nezajímá duše, hrdost, spravedlnost, ale jen výše ceny na tom či onom zboží.

28.08.2017

O poměrně malé living history akci v Poličce jsme se dozvěděli čirou náhodou díky Gerimu z pořádající skupiny Aldeigjuborg. Pokud by šlo čistě o akci samotnou, tedy o historický tábor, bitvu, souboje a řemesla, možná bychom volili něco bližšího domovu (třeba osvědčený Rogar), velkým lákadlem pro nás ale byla vystupující skupina Jar, kterou posloucháme již mnoho let a zatím jsme neměli štěstí vidět ji naživo. O plánu na tento víkend tedy bylo rozhodnuto dlouho dopředu.

Průvod členů zúčastněných skupin městem jsme žel prošvihli, ale souboje jednotlivců už jsme se zájmem sledovali. Dva bojovníky vždy volily děti z řad diváků. Některé se s chutí odvážily označit válečníka kopnutí do štítu, jiné se nechaly dvakrát třikrát přemlouvat, než k nim váhavě vykročily. Proběhlo několik kol a vítězové se dočkali cen v moc pěkných a jistě zcela dobových igelitkách ;)

06.07.2017

Letos jsem oslavil letní slunovrat, neboli Koupadla, poněkud netradičně coby host Velesova lidu. O tom, jaké to bylo, bych se s vámi chtěl podělit v následujících řádcích.

O Velesově lidu vím asi 10 let, kdy jsem objevil stránky slovane.cz. Na jejich aktivity jsem vždy hleděl se sympatiemi, ale přísné LH pojetí s vyjmenovanými věcmi, kterých by se měl účastník jejich akcí vyvarovat, mě odrazovalo s tím, že tohle není nic pro mě. Pochybnosti začaly být postupně rozptylovány, zejména Jeduchou navštěvujivší akce Rodné víry, Chotěbudem, navštívivším oslavy letního slunovratu u Velesova lidu již před dvěma lety a nakonec také Rostislavem, jehož pozvání jsem letos přijal.

Nevěděl jsem, co od akce očekávat, měl jsem obavy, zda budu vůbec schopen se nějak do dění zapojit, nezúčastniv se doposud žádné LH akce, zda moje vystupování nebude narušovat ráz akce svojí nedobovostí a jak to vlastně bude celé probíhat.

21.06.2017

V posledních letech se šíří nesmysl o existenci jakési bohyně Chors – bohyně měsíce, noční oblohy a podzimu. Jako první jsme se mohli o její existenci dočíst v knize pohádek Ivana Hudce – Báje a mýty starých Slovanů. Nedlouho po něm podpořil představu Chorse jakožto ženského božstva slovenský autor fantasy Juraj Červenák. Kvůli čtenářům těchto dvou autorů se začala informace o bohyni měsíce rychle šířit a nejen ezoterické weby ji už předkládají jako samozřejmou (ne-li historicky doloženou) skutečnost. Jak to doopravdy s Chorsem je, jsme se proto rozhodli rozepsat v tomto článku.

16.06.2017

Rádi bychom se zde podělili o jednu šťastnou údálost – svatbu našich souvěrců Ctirada a Radky. Celý obřad dokázali připravit tak, aby se na jednom místě konala svatba jak rodnověrská, tak ta civilní, a bylo se věru na co dívat! Ctirad s Radkou si pro tento důležitý přechodový rituál zvolili působivé místo – rondel/obřadiště archeoparku ve Všestarech. Svatba se konala jednu květnovou sobotu a počasí jim toho dne přálo.

Svatba a její přípravy z pohledu nevěsty

Slavnému dni, kdy jsme před bohy a předky uzavřeli manželství, předcházela řada radostí i starostí. S blížícím se třináctým květnem (nejsme pověrčiví a vzhledem k tomu, že dvě malá pohančata jsme na svět přivedli už dříve, květnové datum ničemu nevadilo) stoupala intenzita příprav a kromě obligátních předsvatebních úkonů jsme ještě promýšleli slovanský obřad, jehož přesná podoba se nedochovala. Vypůjčili jsme si prvky z různých slovanských zemí i období a celý obřad jsme uchopili symbolicky. To, co ženich a nevěsta podstupovali dlouhé týdny před svatbou a následně po celý svatební den, jsme zvládli během jedné hodiny. Konečnou podobu jsme prodiskutovali se žercem Vítoslavem, který nás celým slovanským obřadem provázel. Dali jsme si záležet i na výběru místa. S ohledem na rodinu a přátele jsme nakonec vyjednali možnost uspořádat svatbu v rondelu v archeoskanzenu ve Všestarech. Skanzen mapuje spíše období předslovanské, ale má jedinečnou atmosféru a mezi polozemnicemi jsme se cítili dobře. Dbali jsme i na detaily, a proto jsme strávili dlouhé (ale příjemné) večery šitím svatebních oděvů. Jednoduché bílé tuniky jsme nazdobili ručními výšivkami a vlněnými karetkovými pásy. Tady patří velké díky Veleslavě, která nám své dlouhé večery obětovala a s velkým přispěním Mstislava a Rostíka usedala ke karetkám. Nesmělo chybět ani luční kvítí v rukou nevěsty, věnce na hlavách novomanželů, symboly naších oblíbených bohů – modla Velese a důlek na obětinu Mokoši a samozřejmě dobrá medovina přímo od včelaře. Přípravy nám neulehčovali ani naši slovánci Doubravka (3 roky) a Ctirad mladší (1 rok) a také fakt, že jsme se rozhodli pozvat na 180 svatebčanů.

15.06.2017

Blíží se letní slunovrat, venku se šplhají teploty do nesnesitelných výšin, proto je nejvyšší čas přidat sem ohlédnutí za slunovratem zimním a trochu se zchladit :)

Ptáte se čím byl Kračún roku dvoutisícího šestnáctého výjimečný? Pokud ne, nemusíte vůbec číst dál, děkuji a na viděnou. Pokud si ovšem právě tuto otázku pokládáte, jste na správném místě! Inu – byl výjimečný mnoha a mnoha situacemi a událostmi, z nichž právě čtyři a ne víc vám nyní popíši.

Tak tedy za prvé – konal se v Brně-Kohoutovicích, kde se ještě žádný Kračún Rodné víry nekonal. Jen tam kdysi hořel pařez, ale jinak nic. A my jsme ho ani nezapálili. Fakt ne. V Kohoutovicích je totiž lesní školka, tedy vlastně lesní klub Šiška, který je ve skutečnosti školka… lesní… ehm. Mají tam zahradu (velkou), jurtu (středně velkou), kůlnu (malou) a loubí (dřevěné). A byli tak hodní, že nám to všechno dovolili používat v průběhu nejdelší možné noci v celém roce.

15.04.2017

Od posledního sčítání lidu uběhlo již šest let. Tehdy se k pohanství přihlásilo 863 lidí. Česká pohanská společnost se rozhodla udělat nový celkový výzkum, kolik nás pohanů v ČR žije nyní. V krátkém dotazníku rovněž pokládá vlastní otázky ohledně pohanské praxe každého jednotlivce.

VYPLNIT DOTAZNÍK

29.03.2017

Lidový zvyk vynášení Smrti, Smrtholky, Morany se na mnoha místech koná každý rok. Je to jeden z mála obyčejů, které, jak se zdá, po několikaletém úpadku zase získávají na popularitě. My jsme letos vynesli zimu z Mokošína. Vybrali jsme si pro to neděli nejblíže po jarní rovnodennosti.