Kosmova Kronika Česká, okolo r. 1120: „Ta země toho času ležela nezkušena rádlem, a nebyl do ní vešel člověk, jenž by zkusil, zda úrodná či neúrodná jest…“ … „Tehdy starosta jejich (tj. praotec Čech) …. takto mezi jiným promluvil k následovníkům svým: Totoť jest ona země, kterou se vám často slibovati pamatuji, země nikomu nenáležící, zvěře a ptactva plná…“…
Tohle podání prvního českého kronikáře asi všichni známe ze školy, stejně jako historické poznatky, které mu zjevně odporují – o pobytu Germánů a Keltů na našem území, o starších kulturách z doby bronzové a z neolitu a podobně.
Jenže v poslední době, kdy se konečně začal, po nesčetných výzvách, v reálu rozvíjet interdisciplinární přístup v historickém bádání (spojení poznatků z prvotních pramenů s poznatky různých exaktních věd) začíná leccos nasvědčovat tomu, že se Kosmas zase tak moc nespletl a že na jeho podání v tomto bodě může něco být. A důsledky, které z toho vyplývají, jsou docela zajímavé (k těm se dostaneme později).
Národně orientované dějepisectví z 19. století a také archeologie ve svých počátcích měly pochopitelný zájem o co nejpřesnější určení doby, kdy naši předkové dorazili do českých zemí (a ti méně vědecky poctiví badatelé pak eventuálně o její posunutí co nejvíce do minulosti). Na druhou stranu tu pak byly zpochybňující hlasy dalších nepoctivých badatelů zpoza našich hranic (vzpomeňme např. T. Mommsena nebo B. Bretholze), kteří se snažili slovanský ráz českých zemí všelijak zpochybnit, eventuálně jen provokovat, a zdůrazňovali naopak údajnou kontinuitu osídlení (pak by ovšem v nás dnešních obyvatelích geneticky „vyhrával“ keltský prvek, protože naše země byly kdysi prokazatelně součástí keltské pravlasti).
Všeobecně se dnes má za to, že Slované ze své pravlasti mezi řekami Dněprem a Bugem (jižní část dnešního Běloruska a části Polska a Ukrajiny) vyrazili někdy v první polovině šestého století n. l. (k motivaci tohoto rozchodu, která je klíčovou otázkou, se ještě dostaneme), a v krátkém čase, nejvýše tří generací, obsadili téměř polovinu Evropy, zhruba na východ od spojnice Hamburk-Terst. Což nemá – kromě o něco pozdější expanze Arabů – historickou paralelu a i dnes budí údiv – jiní dobyvatelé starověkého a raně středověkého období sice občas dokázali rychle dobýt obrovské území, ale nikdy ne jej trvale osídlit a etnicky homogenizovat. Jejich vláda byla závislá na využívání podmaněných kmenů, které je po čase buď vyhnaly, nebo asimilovaly. Nic takového u Slovanů nenastalo dodnes. Jak to všechno bylo možné?
Vypadá to, že našim předkům nahrály do karet dvě nečekané okolnosti, které způsobily, že Evropa na sever od Alp byla v době, když Slované zahajovali svou expanzi, téměř liduprázdná, a to platí i pro české země (jediným archeologicky prokázaným příkladem návaznosti slovanského osídlení na předchozí germánské zůstává přes veškeré nové dílčí výzkumy vesnička v Březně u Loun, objevená manželi Pleinerovými v 70. letech 20. století).
První z nich se nazývá Velký Justiniánův mor a jde o epidemii, která po příchodu z Dálného východu zachvátila v letech 535 – 536 nejprve Středomoří (které zbavila čtvrtiny až poloviny obyvatelstva) a pak i zbytek Evropy. V samotné Byzanci se jí nakazil i císař Justinián, po kterém dostala své jméno (ten přežil, ačkoli počet pravděpodobnosti hovořil proti – nejspíš šlo o dýmějový mor – bakterii Yersinia pestis – stejně jako v polovině 14. století – který má úmrtnost 60 – 90%), umíralo však až pět tisíc osob denně a mnohé oblasti, zejména zemědělsky produkční, se zcela vylidnily. Podobně tehdy řádil dýmějový mor i v Číně, zdejší badatelé považují za možné, že při něm zemřela až čtvrtina tehdejšího lidstva – 25-35 milionů lidí.
Zdroje: Rosen, William (2007), Justinian’s Flea: Plague, Empire, and the Birth of Europe. Viking Adult; pg 3; ISBN 978-0-670-03855-8.
Přehledné zpracování: http://en.wikipedia.org/wiki/Plague_of_Justinian
Druhá tehdejší katastrofa s morem koincidovala časově a možná i věcně. Jednalo se o tzv. Prokopiovo klimatické minimum, nazvané podle byzantského kronikáře, který dosti detailně popsal jeho projevy: „suchá mlha“ pohlcující sluneční paprsky, „viditelné, ale nehřející“ Slunce, žádné deště na jaře a téměř nepřetržité v létě, kruté zimy, kdy zamrzal i Bosporský průliv, opakované návraty mrazů během celého roku a podobně (vše se zdá ukazovat na obří sopečnou explozi a následnou vulkanickou zimu). Na rozdíl od moru, který přišel a vyčerpal se v řádu několika měsíců, zde katastrofa trvala několik let (nejméně v letech 535-543) a způsobila dlouhotrvající hladomor zřejmě na celé severní polokouli.
Všeobecný hlad oslabil populaci, která snáze podléhala zmíněnému moru a dalším nemocem, snížil porodnost a podnítil u zbylého obyvatelstva hledání náhradních zdrojů obživy. Dlouhotrvající deště mohly způsobit situaci podobnou letům 1306 – 1313, o kterých jsme informováni zejména z francouzských kronik jako o čase, kdy „co se do země zaselo, to v ní všechno shnilo“, a lidé se ze zoufalství uchylovali do lesů a živili se žaludy, docházelo i k případům kanibalismu. To pak (tehdy v polovině 6. století n.l.) vedlo ke druhé vlně stěhování národů, o kterém jsme informováni vcelku dobře (pokud se podíváme na dostupné mapy k němu se vztahující, mohou nás udivit často chaotické pohyby, kdy některé národy (např. Herulové, Gótové) mířily tam a zase zpět, na sever a na jih…)
Ve skutečnosti je jejich rozluštění jednoduché – všichni, kdo mohli, mířili k moři – na nějaké pobřeží, které ještě nebylo obsazeno nikým jiným. Při tehdejší nízké hustotě populace mohlo rybaření po nějakou dobu nouzově uživit všechny obyvatele tehdejší Evropy, i kdyby nebyla možná žádná rostlinná výroba.
Je pak logické, že české země, ležící daleko od všech moří, zůstávaly dlouhodobě téměř liduprázdné, protože skýtaly jen velmi malou možnost obživy. Moravskou bránou protáhli Herulové, Podyjím zase Langobardi, ale dlouhodobě zemi opouštěli poslední usedlí obyvatelé. Ještě hůř na tom byly samotné Čechy, ležící mimo trasy stěhování národů, kde se posledních pár stovek až tisícovek obyvatel germánského původu (možná s keltskou složkou) stáhlo na klimaticky nejpřijatelnější kraje na březích dolního Labe, Ohře a Bíliny, kde se věnovali říčnímu rybářství a dobytkářství v přilehlých lesích, v několika příznivějších letech zkoušeli i zasít, zřejmě s malými úspěchy. Tam leží i řečené Březno. Při pohledu z Řípu ale mohla země na příchozí návštěvníky působit jako úplně „volná“.
Zdroje: Wohletz, Ken, Were the Dark Ages Triggered by Volcano-Related Climate Changes in the 6th Century?
Baillie, M.G.L. (1994). „Dendrochronology Raises Questions About the Nature of the AD 536 Dust-Veil Event“
Mapa: http://www.ees.lanl.gov/geodynamics/Wohletz/Krakatau.htm
Přehledné zpracování: http://en.wikipedia.org/wiki/Climate_changes_of_535-536
Je ale samozřejmé, že obě katastrofy mohly slovanskou expanzi usnadnit pouze v případě, že Slované sami jich zůstali nějakým způsobem uchráněni. V případě Justiniánova moru k tomu zřejmě přispěla i značná izolovanost jejich pravlasti nekonečnými lesy. Ve skutečnosti však máme archeologické doklady o tom, že i před rokem 500 byla pravlast Slovanů napojena na nečetné dálkové trasy mezinárodního obchodu (jantar, zlato, železo, luxusní výrobky a otroci). Procházeli jimi obchodníci jak cizí, tak i slovanští. Je tedy otázkou, jak byla izolace od nakaženého světa dokonalá, a do jaké míry byla náhodná – lze si představit i to, že slovanský sněm cíleně sbíral informace od řídkých procházejících obchodníků, případně hraničářů, a po prvních zprávách o velkém umírání ve světě „za lesy“ uplatnil nějakou primitivní formu karantény či cílené totální izolace. Pak také mohl vysílat zvědy, aby zjistili, jestli už mor pominul. Jestliže se zvědové vraceli se zprávami, že na živého člověka narazili tak každý desátý den, mohlo být o pokusu o expanzi/stěhování rozhodnuto celkem rychle…
Větší obtíž ale představovala výzva neúrody a hladomoru. Klimatické hrůzy několikaleté vulkanické zimy nevyhnutelně musely dopadnout i na Slovany v jejich pravlasti. Je ale možné, že naši předkové měli k dispozici nějakou výjimečnou agrotechnickou znalost, například vůči vlhku odolnou odrůdu obilí, která jim pomohla toto období přečkat a usadit se na územích, která ostatní národy považovaly za dané situace za neúrodná. Tuto tezi podporuje i skutečnost, že nešlo o prosté stěhování: Slované ve své pravlasti dodnes zůstali, neměli tudíž tehdy ani nikdy později důvod ji opustit.
Zde lze uvést paralelu o 1400 let mladší: V 70. letech 19. století byly již Velké prérie na západě USA docela dobře prozkoumány a zmapovány, téměř nikdo se však na nich neusazoval, protože byly považovány za neúrodné pustiny. Prvními zemědělci, kteří ukázali ostatním, že se na nich lze usadit a vybudovat prosperující hospodářství, byli rovněž Slované – tentokrát ruští náboženští blouznivci (tzv. duchoborci a samuelité). Přinesli si totiž ze Stavropolského kraje, odkud je vyhnalo náboženské pronásledování carským režimem, mimo jiné setbu pšenice tzv. Kubánky, extrémně odolné vůči suchu (jak na Kubáni, tak na Velkých prériích získává země potřebnou vláhu prakticky jen z tání sněhu, pak až do podzimu téměř neprší – Kubánka s tvrdým zrnem dozrává i v takovýchto podmínkách).
No, a jaké že důsledky mají pro nás v dnešní době tyto nové poznatky exaktních vědeckých oborů? V první řadě ten, že módní fantasmagorie o keltském či bůhvíjakém genetickém původu Čechů se opět ukazují jako nesmyslné – mezi Kelty a Germány mohla být genetická kontinuita (asimilace), mezi Germány a Slovany však už téměř žádná. Veškeré podobnosti (tzv. haplotypy, o kterých se v této souvislosti často vede spor) pochází již z doby, kdy žila celá pozdější indoevropská skupina pohromadě (na severních svazích Kavkazu, před 5000 – 3000 lety), nebo z pozdějšího míšení národů v pokročilém středověku.
Dále se znova potvrzuje, že nároky německých nacionalistů na prvotní osídlení českých zemí jsou neopodstatněné. Daří se upřesnit (pomáhá k tomu průlom v dendrochronologii, tj. datování pomocí letokruhů, který nám umožňuje v mnoha případech datovat stavby jako hradiště apod. s přesností na rok (!)) dataci doby, odkdy naši předkové žijí v naší vlasti.
Co je možná ale nejzajímavější, je komparace poznatků exaktních věd s dochovanými (ostatně řídkými) historickými záznamy, která pro ty druhé nevyznívá příliš dobře. Vypadá to, že zejména zápisy kronikářů raného středověku jsou principiálně založené na zprávách z druhé a třetí ruky, a ještě z politických příčin upravované, přičemž identifikaci národů mimo hranice kronikářova impéria musíme brát s extrémní rezervou. Prokopiovy zprávy o stotisícových vojscích „Slovanů“ obsazujících poněkud genocidním způsobem prosperující balkánské kraje Byzantské říše jsou se zárukou vylhané, nebo se aspoň týkají úplně jiné doby a někoho jiného než našich předků.
Existuje v té souvislosti ovšem jedna výjimka, a tou jsou kronikářské zápisy klimatického a agrotechnického charakteru. Ty zpravidla vycházely z vlastních zkušeností kronikáře nebo jeho zpravodajů a bývaly až na výjimky velmi spolehlivé. Známý geolog a klimatolog Cílek v této souvislosti dokonce částečně rehabilitoval pofidérní kroniku Václava Hájka z Libočan, protože si povšiml, že jím udávané údaje k rokům 644 (údajné datum příchodu praotce Čecha) až 900 o neúrodách, krutých zimách, suchu, horku a různých dalších přírodních anomáliích velice dobře korelují s tím, co o vývoji tehdejšího klimatu víme z přírodovědných oborů. Je možné, že nějaké záznamy, typu pozdějších „stoletých kalendářů“ se do Hájkovy doby dochovaly již z dob před příchodem křesťanství, a následně byly ztraceny.
Krutomysl
12. května 2014