Skočit na hlavní obsah.

Společenství RODNÁ VÍRA Slovanské pohanství

Hody (Koleda či Kračun)

Svátek zimního slunovratu slavíme pravidelně od roku 2001. Obvyklým místem jeho konání bylo doposud hradiště Zámka u Bohnic, nicméně kvůli nedostatku dřeva na tomto místě a kvůli plánované výstavbě dálnice v blízkosti hradiště bude nutné místo konání tohoto svátku přesunout na jiné místo. Doba konání tohoto svátku připadá na nejvhodnější možný termín mezi astronomickým zimním slunovratem (21. prosince) a jeho tradiční oslavou na Štědrý večer (24. prosince). Za konání tohoto svátku je od roku 2010 odpovědný Chotěbud ).

Je všeobecně známým faktem, že oslavy zimního slunovratu byly i u Slovanů nahrazeny křesťanskými Vánocemi, kdy oslavy zrození slunečního božstva byly nahrazeny svátkem narození Ježíše Krista. Staří Řekové slavili dne 25. prosince zrození boha slunce Hélia, Římané zimní slunovrat pojali jako svátek hojnosti zasvěcený Saturnovi a zrození Nepřemožitelného Slunce, v pozdním období římské říše se také na toto datum hojně rozšířily oslavy původem íránského slunečního boha Mithry, což byl bezprostřední předstupeň zařazení tohoto svátku do křesťanství, což se stalo někdy ve 4. století, ačkoliv je na základě novozákonního reálií jasné, že se v tomto období Ježíš narodit nemohl. Nejstarší zmínka o slovanských oslavách zimního slunovratu se nachází v tzv. Euchologiu sinajském, staroslověnské památce z Makedonie z 10. století, kde stojí: „Jašte kto vъ prъvyi denъ idetъ na kolędǫ enuarja, jakože prъvěe pogani tvorějachǫ…“, tedy jsou kritizování ti, kteří prvního ledna chodí slavit koledu, jako dříve pohané činili.

Další otázkou je, jak se původně slavnost zimního slunovratu u Slované nazývala. Český název Vánoce vznikl z německého Weihnachten, což znamená \\\"Svatá noc\\\". Krom toho ve všech slovanských jazycích existuje slovo koleda, které původně označovalo, a v běloruštině a v bulharštině stále označuje, právě svátek zimního slunovratu. Praslovanské kolęda je zcela jistě přejetím z latinského \\\"calendae\\\", což byly u Římanů oslavy prvního dne v měsíce, zvláště pak u prvního měsíce v roce. Zimní slunovrat skutečně znamenal počátek nového solárního roku, proto byl pro něj tento název přejat. Druhý název, který někdy bývá považován za staré slovanské označení zimního slunovratu, je kračun. Paradoxně však i tento název pravděpodobně přišel z latiny, lze jej vyložit ze slova creātiō \\\"stvoření\\\". Charakteristické pro něj je, že se vyskytuje v panonsko-karpatské oblasti, ze slovanských jazyků je známo ze slovenštiny, rusínštiny a ojediněle též z bulharštiny, ale dodnes funguje jako název Vánoc v maďarštině (Karácsony) a v rumunštině (Crăciun). Někteří se slovo kračun snaží objasnit jako \\\"nejkratší den v roce\\\", z jazykovědného hlediska však takové výklady nejsou přesvědčivé. V lužických srbštinách a v polabštině je zimní slunovrat prostě nazýván Hody, což je také nejspíše označením nejstarším a nejpůvodnějším, vždyť jihoslovanské godina a východoslovanské god ve významu \\\"rok\\\" právě označují dobu mezi dvěma zimními slunovraty.

Řekli jsme, že všeobecně v indoevropské tradici je při zimním slunovratu oslovována zrození slunečního božstva. To je pochopitelné, neboť postupné ubývání dne a tím i světla, tepla a životní síly, je obrazem stárnutí slunečního božstva, naopak přibývání dne a slunečního jasu po zimním slunovratu nakonec vede k obnovení života v přírodě. V slovanském překladu Kroniky Jana Malaly (překlad byl pořízen v Bulharsku v 10./11. století) je jako Svarohův syn a bůh slunce uváděn Dazboh. Proto můžeme předpokládat, že právě Dazboh je oním slunečním bohem, jehož zrození při zimním slunovratu oslavujeme. V srbocharvátštině a makedonštině je Štědrý večer nazýván \\\"Božić\\\", který také v mnoha písních vystupuje personifikovaně. Můžeme usoudit, že právě mladý, při zimním slunovratu zrozený, Dazboh byl nazýván Božicem. Nemáme jisté zprávy o tom, která bohyně byla Dazbohovou matkou. Byl li však jeho otcem nebeský prabůh Svarog, těžko mohla být jeho matkou bohyně méně významná, než je zemská bohyně Mokoš. Některá starší odborná literatura hovoří i o slovanském bohu Koledovi, to je však způsobené nepochopením podstaty tohoto svátku, neexistuje žádný pramen, který by o bohu jménem Koleda hovořil, ani jako u personifikaci svátku zimního slunovratu.

Nemůžeme však tvrdit, že zimní slunovrat je pouze oslavou slunce a boha s ním spojeného. Zimní slunovrat totiž nastává v době, kdy je síla životodárného slunce nejslabší, kdy noc a s ní spojené síly temna, chladu a smrti dosahují vrcholu. Náš svět je právě v tomto období nejblíže podsvětí, a nejen to, v době zimního slunovratu dokonce mizí hranice mezi naším světem a podsvětím. Podle tradice došlo ke zrození slunečního božstva při ranním svítání dne 25. prosince, přičemž je významný díl obřadních činností soustředěn na jeho předvečer, tedy na Štědrý večer. Tím ovšem doba zimního slunovratu nekončí. Dalších dvanáct dní, které jistě zastupují dvanáct měsíců v roce, je označováno jako dny \\\"nečisté\\\". Toto období končí až Třemi králi. I po těchto dvanáct dní jsou brány mezi naším a oním světem otevřené. Můžeme právem předpokládat, že těchto dvanáct dní představuje období, kdy světu vládne podsvětní bůh Veles, jako náhrada za dvanáct měsíců, po kterých světu vládne sluneční Dazboh. Proto má období zimního slunovratu i svou druhou tvář, jako svátek úzce spjatý s Velesem.

K rituálům spjatých se solárním aspektem zimní slunovratu jistě patří pálení ohňů. U nás se tyto ohně stáhly jen do podoby zapalování svíček, avšak hojně jsou ještě doložené hlavně u jižních Slovanů. V minulosti byly páleny veliké společné ohně pro celé vsi, vlivem církevních zákazů se však postupně začaly stahovat do domácností. V Rusku se posílalo z kopce hořící kolo, což je taktéž hojně rozšířený solární symbol. Tyto posvátné ohně nesměly vyhasnout až do svítání a většinou se u nich po celou noc bdělo. Celonoční bdění mámo doložené i z Čech. U jižních Slovanů je hojně rozšířen i další zvyk, že se do ohně vkládalo zvláštní poleno, zvané badnik, což je také odvozeno od bdění. Toto poleno musí vydržet až do rána a jeho zbytky jsou považovány za posvátné a obdařené čarovnou mocí. Nejspíše se jedná o symbol starého, již neplodného roku, který bývá spálen, aby mohl nastat nový čas. Toto poleno má své obdoby i u Germánů (Julblock) a u Litevců, jedná se proto jistě o velmi starý zvyk. Přes oheň se též skákalo, což mělo přinést celkové očištění od zlého a zdraví. Oheň je také nespolehlivějším prostředkem ochrany před nebezpečnými silami, které se v době zimního slunovratu volně pohybují po světě. Při štědrovečerní večeři býval hlavním a obřadním pokrmem koláč (který čas místy degradoval do podoby církevních oplatků), na němž byly reliéfně zobrazovány solární symboly, jako např. různě stylizované svastiky. Při večeři musí být na stole hojnost co nejvíce pokrmů a plodů, aby se totéž opakovalo i v příštím roce. Pokrmy při večeři obvykle bývají nemasité. Všeobecným slovanským zvykem je pod stolem prostírám slámu, aby byla zajištěna úroda obilí. U jižních Slovanů se pak následujícího rána pojídá tzv. čestnica, což je nekvašená placka symbolizující plenku pro malého Božice. Na samotný den Božího narození je však charakteristický jiný pokrm. U jižních a částečně též u východních Slovanů je pro tento den dosvědčeno obětování prasete. Prase bylo posvátným Dazbohovým zvířetem, snad pro svou kulatost a blahobytnost. To dosvědčuje i české rčení o vánočním zlatém prasátku. I v Čechách se v tomto období hojně konaly vepřové zabíjačky.

Nejdůležitějším podsvětním aspektem tohoto svátku je jistě ctění předků. Jak jsme řekli, v této době je hranice mezi naším světem a světem zemřelých otevřena, proto se duše mrtvých svobodně pohybují po světě. Je u Slovanů všeobecným zvykem při štědrovečerní večeři prostírat i zemřelým členům rodiny, jež bývají před večeří pozváni a na jejichž počest pak bývá připíjeno. Mrtví předkové se v této době mohou objevit i v podobě neznámých příchozích, proto všichni, kdo zaklepou na dveře, musejí být řádně pohoštěni. Duše předků se mohou vtělovat i do domácích zvířat, kterým je také věnováno zvláštní péče a jsou jim přinášeny lepší pokrmy, věří se, že o půlnoci dokáží zvířata mluvit lidskou řečí. Zimní slunovrat je tak jistě nejvýznamnějším slovanským svátkem předků. V období zimního slunovratu se na náš svět však nedostávají pouze duše naších zemřelých příbuzných, kteří jsou nám obvykle příznivě nakloněni, ale také různí podsvětní duchové, kteří nám mohou být nebezpeční, jako jsou různí běsové, čerti, upíři, vlkodlaci a víly. Před těmito silami bylo nutné se chránit. Nejspolehlivější ochranou byla blízkost posvátného ohně, lidé se ale také různě přestrojovali a nosili škrabošky, hojně byl využíván ochranný účinek česneku, žádná nečistá síla však nemůže uškodit tam, kde panuje přátelství, bujarost a nevázané veselí, což byl také způsob jakým se trávila noc v předvečer Dazbohova narození, nikoliv tichým rozjímáním. Velesova čarovná moc byla vhodná pro různé druhy věštění, které se při zimním slunovratu provozovalo a dodnes provozuje, např. podle jádřince rozkrojených jablek. Z českého prostředí je také dobře známé, že dívky mohou o půlnoci při pohledu do studny spatřit svého ženicha, ale také svoji smrt.

Dnem Božího narození až po Tři krále, tedy po dobu dvanácti nečistých dní, počínala doba obřadních obchůzek, známá jako koledování. Název koledování jistě pochází ze starého názvu svátku zimního slunovratu, tedy Koledy, což bylo později přeneseno i na jiné obřadní obchůzky při jiných svátcích. Koledovat původně nechodily děti, ale mladí muži, kteří se shromažďovali do malých skupin. Nosili masky nebo byly přestrojeni do podoby různých zvířat či duchů. Cílem bylo dosáhnout co nejbizardnější podoby. Někteří se také převlékali do ženských šatů. Pokud se dvě kolední družiny setkaly, tak byla důsledkem bitva, při které mohli být i mrtví. Tito mrtví byli pohřbíváni přímo na místě (většinou na křižovatkách) a za jejich smrt nebyl nikdo postihován. Koledníci chodili po domech, kde hospodáři zvěstovali fakt narození \\\"mladého boha\\\", tedy Božice, a přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. To vyjadřovali písněmi, nechyběli ani krátké hrané scénky. Často jeden z koledníků nesl na tyči symbol, který byl křesťanstvím reinterpretován jako betlémská hvězda, původně se však jistě jednalo o zobrazení slunce v podobě osmi nebo šesticípé hvězdy zlaté barvy, kterou může osvětlovat i svíčka. Zlatá barva, jako barva slunce, je obecně v koledách silně zdůrazňována. Příkladem nechť je tato staročeská koleda:

Koleda

Čert: „O vy batuláci,
sprostí tuláci,
do kostela nechodíte,
pánu bohu se nemodlíte,
zanechte toho dítěte
a přidržte se mně,
krále, knížete.“
  
První pastýř: „Bratře, jest tady čert,
chce s námi míti nějaký žert,
zažeň ho do pekla.“
  
Druhý pastýř: „Di, ty mrcho huhlavá,
do tvýho pekla,
sic tě uvážu na řetěz,
budeš skákat jako pes
z místa na místo.“
  
Čert ustoupí a pastýři dále vítají boží děťátko.

Průběh obřadu:

Večerní obřad

žrec, dva pomocníci, účastníci

Žrec těsně před západem slunce svolá účastníky do kruhu, který utvoří kolem připraveného ohniště s Badnikem. Předtím si všichni vypnou mobilní telefony a jiná rušící zařízení. U ohniště je též připravena prázdná číše a mísa pro předky. Žrec stojí čelem k zapadajícímu slunci, tedy na východě. Po seřazení žrec pokyne pomocníkovi po své pravé ruce, který přijde k ohništi a začne vykřesávat oheň. Přitom začnou účastníci mručet. Až se oheň rozhoří, pomocník se vrátí do kruhu a účastníci utichnou. V případě nutnosti pomocník po pravé ruce může jít ohni posloužit.

Pomocník po levé ruce podá žercovi okřín naplněný medovinou, ten ho pozvedne a začne pronášet modlitbu Dažbogovi. Až jí dokončí, přistoupí k ohni a provede úlitbu bohům. Účastníci slovem „sláva“  potvrdí souhlas s modlitbou. Poté žrec nalije medovinu do číše připravené předkům řka: \"Naši svatí dědové, prosím vás, přijďte k nám, ať večeříme pospolu.\" Pozpátku se vrátí do kruhu a předá okřín po své levici. Postupně účastníci provolají slávu Dazbohovi a dalším bohům a předkům, jak uznají za vhodné. Po každém provolání zbytek účastníků jeho slova sborově potvrdí, pokud s nimi souhlasí. Kdyby v průběhu kola medovina v okřínu došla, pomocník po levé ruce ji přijde kolem doplnit. Nakonec se napije i žrec a zbytek medoviny v okřínu vlije do ohně.

Poté pomocník po levé ruce vezme tác s koláčem, předstoupí s ním před žerce podávaje mu nůž. Žrec koláč rozkrojí na tolik dílů, kolik je účastníků a navíc jeden díl pro předky. Tento díl pak dá na misku pro předky a pozpátku se vrátí zpět do kruhu. Pomocník pak obejde celý kruh a každý si vezme jeden díl koláče, poslední díl si bere žrec. Poté ho všichni přítomní jedí. Kdo nalezne v něm zapečený peníz, předstoupí před oheň, poděkuje za něj, a vhodí jej do číše předků.

Tím je obřad ukončen a pokračuje se hostinou.

Ranní obřad:

žrec, jeden pomocník, kohout, účastníci

Těsně před východem slunce se účastníci shromáždí kolem ohně, žrec stojí čelem k východu, tedy na západě. V rukou drží okřín s medovinou, který mu podal pomocník stojící po jeho pravé ruce. Poté, co první kohout ohlásí východ slunce, žrec vykřikne: Sláva, Dazboh se zrodil! Veselme se, neboť přejasný náš vládce a ochránce je opět na světě!" Provede úlitbu do ohně, sám se napije a podá okřín vlevo. Ostatní po něm křičí: „Sláva, Dazboh se zrodil!“, upíjejíce z kolujícího okřínu medovinu. Pomocník vezme čestnici a podá ji žrecovi. Ten kousek ulomí a obětuje jej do ohně, další kousek si ulomí pro sebe a zbytek nechá kolovat. Po vypití medoviny a snědení čestnice je tento obřad ukončen. Následuje hostina, jejíž součástí musí být vepřové maso.

Hody 2011

Svátek zimního slunovratu 2011 byl po vynášení Smrti téhož roku druhou akcí pořádanou Rodnou Vírou, kterou jsem doplnil svou účastí. Už podle korespondence z mailové konference šlo odhadnout, že účast na obřadu bude velmi slabá, avšak, když jsem ve smluveném čase a termínu přijel na konečnou autobusu Staré Bohnice, byl jsem zbaven všech iluzí o počtu zúčastnivších se jazyčníků. Ani ve snu by mě totiž nenapadlo, že tam nikdo nebude.

Po pár minutách čekání a rozhlížení se do všech světových stran, zdali se zpoza některého rohu nevynoří rodnověrsky vyhlížející individuum, jsem zpozoroval osobu převlečenou za krávu (později mi bylo sděleno, že jde dokonce o vyhynulého tura divokého) a mně bylo hned jasné, že jde o pořadatele Chotěbuda. Chvíli jsme ještě čekali, zdali se neobjeví někdo další, avšak čas byl neúprosný a my byli nuceni odebrat se na místo konání obřadu, abychom stihli připravit obětiště.

Po slabých dvaceti minutách chůze zpříjemněných zajímavou konverzací jsme dorazili na místo konání obřadu na bývalém hradišti Zámka. Do západu slunce mnoho času nezbývalo, a tak jsme se honem dali do shánění dřeva k nakrmení obřadního ohně. Mezitím na místo dorazil souvěrec Štěpán. Vzhledem k poněkud nízkému počtu účastníků na mě připadla úloha pomocníka vykřesávajícího oheň, což jsem bral jako velkou výzvu, neb jsem křesadlo viděl na vlastní oči poprvé v životě.

Vše již bylo uchystáno a stáli jsme kolem ohně připraveni začít s obřadem, když tu se náš kruh ze šera rozrostl o rodnověrský pár z Běloruska - Ninu s Vladimirem, který se svátku účastnil již před třemi lety. Nyní nic nebránilo započetí obřadu a já poklekl k ohni, abych po tradičním způsobu rozdělal oheň.

Minuty však ubíhaly a já si připadal jako čím dál tím větší nemehlo, protože, ačkoliv jiskry létaly a mé křesání bylo doprovázeno magickým zvukem bubnu, nepodařilo se mi troud zapálit. Nyní to zkusil sám žrec Chotěbud, avšak k mému překvapení to nešlo ani jemu, což přičítal špatnému troudu. Byl tedy nucen použít sirky a díky přízni Svarožiče se nám nakonec podařilo z té vlhké trávy rozdělat oheň. Zbytek obřadu  proběhl jak má a po snězení koláče, ve kterém našel zapečenou minci právě náš žrec, jsme popíjejíce medovinu započali hovor na různá zajímavá témata. Také jsme zazpívali pár koled a Vladimir nám předvedl hru na brumli.

Ve čtvrt na sedm jsme zvedli kotvy a vyrazili zpět směr ,,civilizace“. Chotěbud se vydal sám na koledu a my ostatní šli domů (přeci jenom 26. 12. se sluší být alespoň večer s rodinou, jinak bych šel koledovat také a velmi mě mrzelo, že jsem jít nemohl).

Následujícího rána v jsem měl v půl sedmé opět sraz s Chotěbudem na témže místě (nikdy bych nevěřil, že se mi bez sebemenších problémů podaří vyhrabat v pět ráno z postele) a opakoval se tentýž scénář. Náves byla liduprázdná. Ovšem za krátkou chvíli se z přítmí vynořil Chotěbud s rouškou zakrývající obličej, aby ho nepoznali zlí duchové). Tento výjev mě upřímně na okamžik vyděsil.

Po zablácené polní cestě jsme se opět vydali na hradiště Zámka. Když jsme došli na místo, popel stále ještě žhnul, a tak jsme za krátkou chvíli oheň opět přivedli k životu. Začalo svítat a brzy na to přišel Vítoslav, aby s námi oslavil zrození Dazboha.

Po obřadu přišly na řadu skromné, ale o to milejší  “vepřové hody” a po asi hodinové rozpravě jsme vyrazili na zpáteční cestu. Domů jsem přijel kolem jedenácté, ospalý, poškrábaný od trní, prouzený kouřem, který mě celou noc pronásledoval pokaždé když jsem se přiblížil k ohni, ale náramně spokojen a hlavně naplněn jedinečným duchovním zážitkem, který ve mně zanechal hlubokou stopu, utvrdil mě v mé víře a navnadil k další účasti na obřadech pořádaných Rodnou Vírou. Škoda jen toho nízkého počtů účastníků, jenž pro mne byl do značné míry zklamáním.
   
Závěrem bych rád vzpomenul na nešťastnou událost, ke které došlo jen pár desítek metrů od místa konání našeho obřadu a o níž jsme se dověděli, při přípravě večerní části oslavy. Jde o tragickou smrt souvěrce Stanislava, jednoho ze zakladatelů Rodné Víry. Ačkoliv jsem ho neznal, jeho čin mě velmi zarmoutil a přiměl k zamyšlení.

Stanislave, ať nyní u Velese po boku svých předků nalezneš více štěstí, než na tomto světě. Čest tvojí památce!

Matyáš

Hody 2010

Blížila se druhá hodina odpolední a v autobuse pražské MHD jsem přijížděl na bohnickou náves na smluvený sraz s členy Rodné víry. Čekal mě však pouze Chotěbud, už přestrojený v ženu, a tak se mé překvapení z nízké účasti rázem přeměnilo na značné pobavení, neboť i když jako žena atraktivity příliš nepobral, jeho převlek byl téměř dokonalý. Vyrazili jsme za Bohnice směrem k pravěkému hradišti Zámka, míjejíc známý blázinec, a já si jen v duchu blahopřál, že ještě na sobě nemám vlčí kostým, neboť potkat v těchto místech procházkáře, hrozí, že obřad naruší příchod usměvavých pánů v bílých pláštích.

Po dobré hodině brození se sněhem jsme dorazili na místo. Stranou turistické cesty byly ve stráni nad břehem Vltavy patrné zbytky ohniště, lemované kolem dokola břízami – zákoutí skutečně jako stvořené pro pohanský obřad. Pomalu se smrákalo, ačkoliv jsme kvůli inverzi západ Slunce pozorovali spíše na hodinkách než na obloze, a tak bylo nezbytné nasbírat něco dřeva a připravit obětiště. Zatímco Chotěbud zápasil s borovou větví, krmil jsem se já, vyhladovělý po dlouhé cestě z Brna, dužninou ze zmrzlých šípků, jejichž oranžově-rudá barva mezi samou tou bílou a černou všude kolem zářila a byla mi tak chutnou náhradou za neviditelné zapadající Slunce. Mezitím přišel třetí účastník (který však sotva přišel, už byl zase na odchodu) a žrec Chotěbuď za našeho mručení, ke kterému se přidalo i letadlo nad námi, rozdělal křesadlem posvátný oheň a obrácen k západu začal pronášet modlitbu k Dažbogovi. V průběhu obřadu se k nám třem odkudsi ze tmy připojil nikomu z nás známý rodnověrec a uzavřel tak kolem ohniště kruh (nebo spíše čtverec), provolal s námi slávu bohům a připil si medovinou.

Tajný příchozí se představil jako Karlík a mohla začít hostina. Koláče se jedly, pila se medovina a hlavně se probírala všechna možná témata. Zatímco Karlík se rozhodl bdít přes půlnoc u ohně a čekat na domnělý příchod svého druha, nás s Chotěbudem čekalo toho večera ještě koledování u přátel. V kostýmech jsme po Praze budili trochu pozornost, ale já jsem s tím neměl, vzhledem ke svému temnému metalovému mládí se vší tou extravagantní image co k tomu patří, žádný problém. Sotva z okna svého domu vykoukl Jaroslav, Chotěbud popadl housle, já flétnu a spustili jsme koledy – náš repertoár zahrnoval písně Stojí vrba košatá, Dědečku dědečku koleda, Hody hody, Na záhumňú a Kračún. Občas se nám podařilo zazpívat i čistě dvojhlas. Jaroslav nás pozval dál a spolu se ženou štědře pohostil, a tak jsme se zdrželi dlouho do noci. A to jsme měli před sebou ještě cestu k chromému Vítoslavovi, kterého jsme naštěstí zastihli ještě bdělého, a tak naší koledě také neušel. Při tom hraní a zpívání jsem se v duši vracel do starých časů, které znám jen z knih a Ladových obrázků, a byl to pro mě skutečně silný zážitek.

Tu noc jsme toho moc nenaspali, protože ještě před úsvitem jsme vyrazili k obřadišti k rannímu obřadu. Kvůli nedostatku suchého dříví na místě jsme táhli s sebou starou a docela těžkou skříň, ale když jsem si navodil představu, že neseme Ježíšovi další kříž s nadějí, že třeba napodruhé už z mrtvých nevstane, hned se mi šlo lépe. Oheň na místě ještě docela nevyhasl, takže se jej podařilo brzy rozžehnout a tentokrát už jen ve dvou jsme přivítali návrat Slunce a poté se ospalí odebrali domů, zalézt do peřin a ještě si tu nejdelší noc (s pomocí žaluzií) o něco prodloužit.

Jedinou kaňkou byla dosti slabá účast na tomto svátku, což se ale dalo vzhledem k termínu, nepříznivému pro pracující, očekávat. V konečném důsledku mi to vůbec ale nevadilo a vlastně celá ta oslava slunovratu předčila má očekávání. Jak duchovní, tak ty světské. Myslím, že trochu netradičně pojatý svátek, spojený s koledováním v Praze, byl dobrým příslibem a nápadem, jak do budoucna ještě akce Rodné víry zpestřit a více přiblížit zvykům našich předků.

Ingvarr

Hody 2010

Hody 2008

Kromě informací na stránkách Rodné víry jsem o svátku zimního slunovratu věděla také to, že jde o slavnost nejskromější co se počtu účastníků týče, a že v případě příznivého počasí se nocuje na místě obřadu. Jak už to tak bývá, leccos dopadne úplně jinak. K hradišti Zámka u Bohnic se nás sice vypravilo pouhých šest, avšak v obřadním kruhu nás toho večera stálo čtrnáct.

Co se týče nocování, počasí nám opravdu přálo a když  den před slavností náčelník ohlásil, že „dnes ráno byly v Bohnicích nezamrzlé kaluže“, bylo jasné, že nocovat  na obřadišti se bude.

Příjemným překvapením  pro mne ne-Pražana byl nečekaně rychlý přechod z velkoměstského sídliště do venkova. Sotva jsme panelákům ukázali záda, ocitli jsme se ve vsi a za ní už byla jen pole a kopce… a jezdci na koních…  Výběr místa pro obřad – staroslovanské hradiště Zámka  – byl opravdu šťastný. V případě nepřízně počasí (anebo zapomenutí vody jako tentokrát…) je ´civilizace´ doslova nadosah. V opačném případě je možno strávit noc na obřadišti v malebném březovém háji, který se se po několika metrech prudce svažuje k Vltavě…

Tak tedy – hned po příchodu bylo nutno nasbírat dostatek dřeva (suché, jak už to tak v prosinci bývá, nebylo); oheň měl vydržet až do ranního obřadu. Také bylo třeba připravit troud na zapálení obřadního ohně. Vše probíhalo v klidu a pohodě. Obřadištěm procházeli Pražané využívající pěkného počasí k nedělní procházce, nad hlavami nám jemně hřměla letadla klesající k ruzyňskému letišti, postupně přicházeli další účastníci slavnosti a dřeva (byť mokrého) přibývalo, žrec připravil troud a ohniště, i náčelník s vodou dorazil včas a těsně před začátkem rituálu doplnili obřadní kruh i tři běloruští rodnověrci.

…

Prázdná číše i mísa pro předky jsou na místě a pomocník po pokynu žerce začíná vykřesávat oheň… to vše za soustředěného slavnostního mručení všech zúčastněných, které je v pravidelných intervalech posilováno zvukem letadel. Vykřesání ohně vzhledem k vlhkosti dřeva není snadné, ale nakonec se podaří. Ovšem oheň uhasíná. Mručení pokračuje… i další pokusy vykřesat (a hlavně udržet) oheň… postupně se jeden po druhém účastníci pokoušejí pomoci - rozfoukávají oheň, přinášejí další trávu na podpal… nakonec dojde i na použití zápalek… mručení neustává, oheň se stále nechce rozhořet, trvá to snad… jak dlouho vlastně? Čtvrt hodiny? Hodinu? Těžko odhadnout dobu naprostého soustředění na jednu jedinou věc - OHEŇ! Nakonec bohové přeci projeví svou přízeň a oheň hoří…

Nyní je čas, aby žrec pronesl modlitbu Dažbohu, pozvednuv okřín s medovinou… poté provede úlitbu bohům… a nakonec nabídne medovinu předkům. Naši předci jsou pozváni ke společnému obřadu a hostině a projev úcty k nim prolíná celým obřadem. Obzvlášť působivá je modlitba pronesená ve staroslověnštině. Okřín koluje a postupně všichni účastníci provolávají slávu bohům a předkům.

Poté koluje koláč - pro každého zúčastněného jeden díl a jeden pro předky (mimochodem -výborný koláč!). Zapečený peníz nalézá náčelník. Tímto je obřad ukončen a začíná hostina.

Hostina probíhá v družném hovoru, za popíjení medoviny a věštění z rozkrojených jablek a jelikož se připozdívá a ne všichni chtějí strávit noc na obřadišti, jeden po druhém se účastníci loučí a odcházejí. Nakonec zbývají tři lidé, přičemž dva mají ještě dorazit. Také dochází  ke „smutnému“ zjištění – medovina došla. Naštěstí zbývá jedna lahev; bude ji třeba při ranním obřadu. Tímto si ovšem náladu nikdo zkazit nedá, popíjí se víno a pivo a posléze se do okřínu krájí poněkud netradiční ananas (dárek to od běloruské rodiny). Poslední účastník přichází pozdě večer – obdivujeme jeho orientační schopnosti (já bych obřadiště sama těžko našla i za světla) a též jeho srdnatost – nemá s sebou spacák ani karimatku v domnění, že „se bude bdít“.  Nakonec se ovšem ukládáme ke spánku; někdo do stanu, někdo k ohni.

Prosincovou noc u obřadiště v březovém háji nad Vltavou jsme přežili všichni. Těsně před východem slunce se semkneme okolo životadárného ohně (slovo ´životadárný´ zde není použito jako klišé – nikdy jsem si neuvědomila význam toho slova tak intenzivně, jako tohoto zimního rána) a provoláváme slávu nově zrozenému Dažbohu. Po úlitbě a oběti bohům popíjíme medovinu a ukusujeme čestnici. To vše v tichosti a já si uvědomuji, že slavnost zimního slunovratu se neskládá ze dvou obřadů. Je to jeden obřad začínající před západem slunce (a nástupem vlády noci) a končící přivítáním nového slunce druhého dne. Jsem ráda, že jsem ho v této celistvosti mohla prožít i já.

Ramune

Hody 2001

Zimní slunovrat, tajemná chvíle, kdy slunce sestoupí na nejnižší bod oblohy a den je nejkratším v celém roce, proto se nazývá kračunem.  A právě v okamžiku, kdy Slunce na kračun zapadá, umírá Dazboh, syn Svarohův. Nastávají noci vládne tma svoji největší mocí. Zima vítězí nad létem, nastává doba odpočinku, vláda Morany. Ale nic v přírodě se nikdy nezastaví, tuto noc znovu zplodí Svarog, bůh nebes, svého syna, boha slunce Dazboha. A při raním rozbřesku spatří svět opět Božice, nově zrozeného Dazboha. Je to důkaz, že po zimě přijde opět jaro, že po době strádání příjde opět doba hojnosti. Božic Dazboh je zatím slabý a vláda zimy trvá dál, ale nebude to již dlouho a mladík Jarovíta posilněn sluneční silou svrhne na počátku jara krutovládu zimy. Dazboh, bůh slunce, nám dává to, co potřebujeme k životu, jeho darem je teplo a světlo a také radost, kterou nám působí dotek jeho paprsků. Jenom díky němu může uzrát úroda a plně si zasluhuje naši úctu.

Proto se letos u nás poprvé konala slavnost zimního slunovratu. Několik lidí z Rodné víry se druhý den po astronomickém slunovratu sešlo v blízkosti Prahy, aby uctili Svaroha, Božice a své předky. Když k večeru na jasně modré obloze Slunce zapadalo a vše kolem se třpytilo pod dotekem jeho paprsků, několik věrných vnuků Dazbohových vykonalo posvátný obřad a uctilo nebeský oheň medovinou, perníkem a masem. Vepřové maso je zvláště důležité, neboť prase, zlaté prase, je posvátným zvířetem Dazboha, Svarohova syna.  

Věřme tomu, že tímto u nás započala nová tradice zimních slunovratů, která nebude přerušena, dokud bude Slunce zářit nad našimi hlavami.

Vítoslav

Úvodní stránka O nás Fórum Kontakt

1998 - 2009 © Rodná víra