02.11.2020

Tak trochu jiný Mokošin den (2020)

0

Mlčky kráčeli tou lesní cestou, doprovázeni jen tichým šelestem listí a droboučkými kapičkami podzimního mrholení. Nespěchali, ve vůkol panující tmě to ani jinak nešlo. Větve stromů jako by se natahovaly přes cestu ve snaze zachytit chomáče vlasů obou poutníků, či snad jim nahnat strach svými stíny vrhanými do bláta na cestě mdlým měsíčním světlem.

Stromy stojí, stíny leží… V tom okamžiku se v hlavě vybavivší slova písně donutila rychlejšího z kráčející dvojice pozvednout trpce koutek úst v neveselý úsměv. Ze vzpomínek se vynořovaly obrazy, měkké žluté světlo vesele plápolajícího ohně ozařující rozesmáté tváře souvěrců, vůně linoucí se od smaltovaného kotlíku, dlouhé noční rozpravy, okřín v natažených rukou, zakrývající tvář jazyčníka, který jej třímá a zrovna pronáší přípitek. Tak blízko, skoro na dosah ruky, a přece tak daleko… Tak dávno. Odpovědí na tichý, sotva slyšitelný povzdech je jen tíživé ticho nočního lesa.

Porost se před nimi začíná rozestupovat, nenápadná dvojice vstoupivši na mýtinu neochvějně zamíří k ve tmě se rýsujícímu obrysu dřevěné sochy. Jsou zde sami, i když jsou tady správně a právě v ten jediný správný den, pátek poslední měsíce desátého, jak tradice káže. Opuštěné obětiště, okolo jen temné stíny. Vítr zháší jednu sirku za druhou, dlouho se oba příchozí pokoušejí zapálit těch několik svíček, co si s sebou donesli. Jedna svíce už hoří, už i druhá a třetí… svit malých plaménků neochotně zahání tmu a odhaluje vlídné rysy modly bohyně před nimi.

Mokoši, připíjíme na tvoji slávu, přijmi prosím naše obětiny!

Obětník pozvedl hlavu, koutkem oka jakoby zahlédl siluety postav stojící ve stínu stromů posvátného háje kolem, v šumu větru v korunách stromů jakoby zaslechl šepot. Ne, nejsou tu úplně sami. Oba návštěvníci svatyně, muž a žena, pronášejí další přípitky a k úpatí modly kladou další obětiny. Až příliš komorní atmosféra dodává celému obřadu zvláštní nádech, vedle těch z let minulých, jejichž sláva se skoro až hvězd dotýkala, to celé působí skoro jako špatný vtip. Ale pohnutky dvojice dorazivších rodnověrců jsou upřímné a dlouholetá, nepřetržená tradice byla zachována.

Obě postavy se posléze obracejí zpět k lesu a odcházejí pryč, nechávajíce za sebou svíčkami osvětlené obětiště. Těžkým krokem se vzdalují, rádi by ještě setrvali, ale nemohou. Snad příště. Snad někdy v lepších časech. Snad za rok i se všemi ostatními.

Mstislav

Mokošin den 2020

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.