(psl. Velesъ, rus. Volos)
Stopy kultu boha Velesa se nám zachovaly z celého slovanského území v takové míře, že význam jeho kultu můžeme srovnávat jen s kultem Peruna. Podobně jako je litevskou obdobou Peruna Perkunas, je obdobou Velese litevský Velnias, který v novější době získal v litevském foklóru podobu čerta. Praslovanská podoba jména byla nejspíše *velesъ a jeho význam snad souvisí s lit./lot. vėlė/velis „duše mrtvých“. Perun a Veles, ačkoliv tvoří nejvýraznější dvojici ve slovanském panteonu, jsou si v mnoha ohledech zcela protikladní. Perun je nebeský vládce hromu, jeho obětiště byla budována na vyvýšených místech, na horách. Veles je naopak temný bůh dobytka, bohatsví a magie spjatý s podsvětím. Proto také jeho obětiště jsou identifikována na místech nížinných.
Písemné zprávy o Velesovi máme z východoslovanského prostředí. Jeho jménem je současně se jménem Perunovým zaručena smlouva Kyjevské Rusi s Byzancí z roku 907: „I kleli se (Rusové) zbraní svou, a Perunem, bohem svým, i Volosem, bohem dobytka, a stvrdili pokoj.“ Podobně je zaručena smlouva i za knížete Svjatoslava z roku 971. Za knížete Vladimíra nestála Velesova modla na vršku společně s Perunem a dalšími bohy, ale byla pravděpodobně umístěna někde v prostoru dolního města. Život sv. Vladimíra o jejím zničení roku 988 říká: „Když (Vladimír) přišel do Kyjeva, přikázal idoly svrhnout, některé přikázal rozbít a jiné spálit, ale idol Volosa, nazývaného dobytčím bohem, přikázal vhodit do řeky Počajny…“ Kult Velese je hlášen i z Rostova, kde byl podle Života sv. Avraama Rostovského ctěn místním obyvatelsvem i Finy, než byl horlivým misionářem, mnichem Avraamem, idol rozbit a na jeho místě vystavěn klášter. To se událo buď už za knížete Vladimíra na konci 10. století, nebo až za knížete Vladimíra Monomacha (1113-1125). O Velesovi se zmiňuje i z hlediska pravosti kontroverzní Slovo o pluku Igorově, když nazývá pěvce Bojana vnukem Velesovým. S christianizací převzal Velesovi atributy zejména sv. Blažej, snad také sv. Mikuláš.
Dalším významným svědectvím o západoslovanském rozšíření Velesova kultu jsou staročeská rčení zaznamenaná v 15. a 16. století. V prozaickém díle z počátku 15. století Tkadleček stojí např.: „Ký čert aneb ký Veles aneb ký zmek tě proti mně zbudil?“ Nebo jiné rčení: „Ó, nechme již těch hříchôv u Velesa“ či „Ký Veles jim jich našepce“. Tato rčení dokládají, že i v českém prostředí poklesl po christianizaci význam Velesa na čerta, ďábla. Velice zvláštní je situace, kdy si manžel přeje proměnu své zlé ženy v husu, jež má odletět „za moře k Velesu“. Proměna ženy v husu není nic jiného než obraz smrti, odletět za moře pak znamená cestu do podsvětí, přičemž Veles je chápán jako vládce záhrobního světa.
Stopy po Velesovu kultu nacházíme i v jihoslovanském prostředí. Zde byl Veles s příchodem křesťanství nahrazen nejen sv. Blažejem, ale i sv. Dimitrijem. Přímá písemná svědectví chybí, dostatečně průkazný je všek toponymický materiál. Dobrým příkladem je město Veles v Makedonii. Naproti městu stojí hora s klášterem sv. Ilji (Eliáše), což je místo v minulosti zasvěcené Perunovi. Na proti němu za řekou Vardar je v samotném městě, které si dodnes zachovalo jméno boha, chrám sv. Dimitrije, patrona dobytka, což bylo původní místo Velesovi svatyně. Obě lokality si dodnes zachovaly veliký poutní význam. Obě lokality jsou názorným příkladem vzájemného postavení Peruna a Velese, řeka Vardar pak symbolizuje hranici mezi světem nebeským a světem pozemským. Z dalších jihoslovanských toponym upomínajících na Velese můžeme jmenovat pohoří Veles v Bosně nebo Veles Brdo v západním Srbsku.
Literatura:
Fasmer, Maks: Etimologičeskij slovar‘ russkogo jazyka – http://starling.rinet.ru/main.html.
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1981.
Vražinovski, Tanas: Rečnik na narodnata mitologija na Makedoncite. Prilep-Skopje 2000.