Další z kyjevských bohů uctívaných za knížete Vladimíra byl Simargl. Jedná se o jednoho z nejzáhodnějších bohů. Slovo nekojego christoljubca hovoří dokonce o dvou bozích: „…právě tak se nemohl křesťan snést s křesťany žijícími ve dvojvěří, kteří věřili v Peruna a v Chъrsa a v Sima, v Rьgla a v Mokošь a ve víly, kterých je třicet sestřenic, neboť tak říkají nevzdělaní, všechny majíce za bohyně, a tak jim přinášejí oběti a zabíjejí jim na počest kuřata…“ Protože se v tomto případě však jedná o převzatý výčet bohů z Pověsti vrěmenných lět, je pravděpodobné, že se písař při přepisování Simargla dopustil chyby. Simargl je nejspíše přejetím íránského démona Senmurva, kterého Sarmati nazývali Simarg. Byl zobrazován v podobě okřídleného psa s dvěma pařáty, tzv. gryfa, který je znám i ze slovanského prostředí. Jeho funkce spočívala v ochraně vegetace. Podle B. A. Rybakova byla později tato bytost nazývána Pereplutem. Perepluta jmenují bez bližší specifikace některé staroruské památky, jako Slovo svjatogo Grigorьja nebo Slovo sv. otca našego Ioanna Zlatousta. Pereplut by však mohl také být bytostí obdobnou makedonskému zmevovi.
Literatura:
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnej Rusi. Moskva 1987.