Otázka existence těchto božstev je sporná. V případě Lady není ani jisté, zda se jedná o božstvo přirozenosti ženské nebo mužské, které by potom neslo jméno Lado. O domnělém válečném bohovi polských Slovanů opd jménem Lado se zmiňuje polský kronikář Długosz až v 15. století, přičemž tuto zprávu nelze považovat za spolehlivou. V letech 1420 a 1423 se v Polsku toto jméno objevuje i v církevních zákazech. Polská Legenda o vybudování benediktinského kláštera na Lysé Hoře (u Kielec) z 16. století hovoří o tom, že na hoře před zbudováním kláštera (ve 12. stol.) stály tři idoly: Lada, Boda a Leľa. K nim lidé chodili v první květnový den skládát oběti. Archeologický výzkum odhalit skutečně kultuvní místo z 9. – 10. století. Zvolání Lado či Lada je časté v lidových písních, hlavně svatebních, z celého slovanského areálu, což se někdy považuje za důkaz existence Lady.
B. A. Rybakov na základně obšírného prozkoumání folklórního materiálu všech slovanských národů bohyni Ladu rehabilituje, považuje ji za pouze božstvo ženského pohlaví, formu Lado pokládá za pouhý vokativ. Kromě Slovanů našel obdobu Lady i u Litevců, což by potvrzovalo praslovanské stáří této bohyně. Její jméno se objevuje především v obřadních písních během května a první polovice června, jednak vystupuje jako ochránkyně manželství, jednak je prošena o déšť a úrodu. Častý rerfén „Oj, Did-Lado,“ lze vyložit pomocí baltských jazyků s pomocí „Dedis Lado!“, to jest: „Veliká Lado!“. Rybakov dále vykládá Ladu jako staší z Rožanic – Sudiček. Z foklórních indicií můžeme i předpokládat mytologickou svatbu Lady a božstvem *Jar-, která se připomíná právě v době předcházející letnímu slunovratu. Ve slovanském folklóru se velmi často společně s Ladou objevuje i jméno Leľ, Leľa, Laľa. Rybakov ji vykládá jako novorozenou dceru Lady a jako mladší z Rožanic – Sudiček.
V souvislosti s Ladou můžeme uvést i gruzínskou památku z 11. století: Život sv. Jiří Agriotského. Zde je popisována bez uvedení jména socha jakési bohyně, dárkyně slunečního svitu, deště a všeho blaha, která byla ctěna Slovany na polostrově Chalkidiké: „…Stejně tak náleží připomenout veliké apoštolské dílo učiněné tímto světcem; mluvím o zničení model a kultu, který jim připadal. Toto vznešené dílo božské prozřetelnosti onen blažený vykonal v našich časech. Tedy leží mezi údolími Svaté Hory jakási ves jménem Livadija, místo které je vtaženo do jedné doliny, leží v pusté samotě, mezi hlubokými hřebeny dubových lesů, kde myslím nikdy žádný svatý nežil. Právě tam se později usídlili Bulhaři, kteří sami sebe nazývají Slovany (Sclavi), lidé zvláště hloupí, jednající po způsobu bláznů, nehodní úcty, kteří jedí odporné plazy. Tedy v oné vsi, jak jsme již uvedli, od dávných časů až po naší dobu stála socha vytvořená z mramoru, která představovala ženskou figuru. Tito, jak již jsme řekli, hloupí lidé, až do dnes pověrčivě ji uctívali říkajíce: „Blahodárné sluneční teplo, déšť a všechna dobra pocházejí od ní; neboť život i smrt kohokoliv závisí na jejím soudu.“ Tedy když uviděl, že tito lidé, uctívači této modly, přes všechnu míru upadli v takovou bezbožnost, pohnulo jím milosrdenství a jejich jistou záhubu jen těžce snášel.
Tak, když jednou onen světec opět cestoval do Cařihradu, projel tou vsí, kterou jsme výše vzpomínali. Tam k němu přistoupili ti nerozumní lidé a řekli mu: „Jestliže chceš mít úspěch ve všech svých záležitostech, pomodli se k naší bohyni, aby tě zastupovala před císařem.“ Světec jim řekl: „Výborně! Výborně! Běžte a ukažte mi ji! Za tak příznivá slova jsem vám zavázán velikou vděčností.“ A tak ti lidé dovedli toho světce ke své němé a falešné bohyni. Když ji spatřil, tak jim řekl: „Zatím to stačí, zítra sám přijdu a prohlédnu si ji.“
Následující den za úsvitu přikázal, aby mu dali těžkou železnou hůl a stařec tam odešel sám společně s pokladníkem a dvěma dalšími, kteří jej doprovázeli. Když se přiblížil k onomu místu, načrtl si na čelo znak svatého kříže a začal citovat evangelium Jana: „Na počátku bylo slovo“ a tak dále.
Místní lidé mu pak řekli: „Běda ti! Říkáš si o smrt.“ Stařec se jen usmál a jako chrabrý bojovník, ozbrojen Kristovým křížem, se neočekávaně vrhnul k soše a začal jí bít holí a zanedlouho, kousek po kousku, ji rozbil. Výsledek tohoto díla je i dosud možné spatřit a svědčí o božském úsilí božího člověka.“
Literatura:
Čausidis, Nikos: Mitskite sliki na Južnite Sloveni. Skopje 1994.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1981.