Vynášení smrti je starý lidový obyčej pramenící ve slovanském předkřesťanském náboženství. Tento rituál je rozšířen typicky u všech západních Slovanů, u dalších slovanských větví v této podobě chybí. Spočívá ve vystrojení slaměné figury oblečené do ženských šatů a pověšené na tyči, která se nazývá podle místních zvyků jako Mařena, Morana, Morena, Marzana či Smrt, Smrtka, Smrholka apod. – význam všech názvů je totožný – prostě Smrt. Tato figura pak bývá za zpěvu vynesena z obce a vyhozena do vody. Hned poté nebo o den či o týden později pak následuje druhá část rituálu – přinesení Líta (Léta) do obce. To je obvykle představováno ozdobeným vrškem stromečku nebo větvemi, lokálně je do tohoto Líta vkládána panenka (která pak někde už jen sama představuje Líto), někde Líto představuje ozdobená dívka. Podle lidové tradice se rituál Vynášení Smrti konává obvykle na Smrtnou neděli (které od něj dostala název), to je dva týdny před Velikonocemi. Původní předkřesťanské datum konání tohoto zvyku nejsme schopni určit, nicméně je jisté, že to bylo někdy v období druhé poloviny března nebo první poloviny dubna.
V Čechách je zvyk vynášet Smrt dosvědčen již ze středověku. Roku 1366 synoda v Praze mluvila o obyčeji vynášet z osady v postě na jaře postavu, představující smrt, se zpěvy a hrami, s obřady pověrečnými k řece. Tam smrt s křikem potopovali a vysmívali se, že jim uškodit nesmí, že je z hranic jejich krajiny načisto vypuzena. Synoda nařizovala bránit tomuto obyčeji a trestat hříšníky. Toto nařízení bylo v roce 1384 obnoveno. V novější době (v roce 1579) pak Vynášení Smrti popisuje Jan Mirotický z Kroměříže: V prostředku postu … v mé vlasti mládež z slámy obraz udělají, kterýž by k smrti (jakž ji malují) podobný byl; potom na kopí jej nastrčíce aneb zavěsíce, po okolních vesnicích křičíce s ním se nosí. Od některých velmi přívětivě přijati bývají a mlékem, pučálkou a suchými hruškami (kteréž tehdáž obyčejně jídáme) jsouce nakrmeni, zase domů se odesílají. Od jiných pak proto, že zlé věci (totiž smrti) zvěstovatelé jsou, žádné přívětivosti nedostávají, ale braněmi, k tomu i s posměchem od končin jejich bývají odháníni. V 17. století jsou zaznamenány i popěvky, které se při provádění tohoto zvyku zpívaly: ‚Již nesem smrt ze vsi, nové léto do vsi. Vítej léto líbezné, obilíčko zelené.‘ nebo ‚Smrt nesem z města, léto do města.‘ Z roku 1615 pochází zpráva, že v Praze se topila smrt v Podskalí, kde byla ze zpěvu, jásotu a křiku vhozena do Vltavy.
Mařeno, Mařeno
Mařeno, Mařeno,
kdes tak dlouho byla?
U studýnky u hlubínky
nohy, ruce myla.
Číms jich utírala?
Šátečkem, lístečkem,
červeným kvítečkem.
Zámečkem jsem se zamykala,
lístečkem jsem se odmykala.
Mařeno, Mařeno,
kams klíče poděla?
Dala sem je, dala
Jarovítu bohu.
Jarovít už vstává,
zem odemykává,
aby tráva růstla.
Tráva zelená,
fiala modrá,
všelijaké kvítí,
kde on ráčil jíti.
Cos, Mařeno
Cos, Mařeno cos, Mařeno,
cos v postě jídala?
Ach, jidavala sem ja
zelí s kopřivama.
Nesem, nesem kyselo,
čtyry leta viselo,
na pátý rok spadlo,
jak spadlo, hned zvjadlo.
Smrť, smrť ukrutná,
kyselico nechutná;
kyselice zíme
a smrť utopíme.
Má milá Mařeno
Má milá Mařeno,
pro kohos umřela,
pro toho synečka některého.
Nesemy Mařenu
Nesemy Mařenu
v oleji smaženu,
u vrchu červenu,
u spodku zelenu,
pěknu, pěknu probělenu.
Nesem babu v koši,
smrť nas o ňu prosi.
Už Mařena leži
a zubami škeři.
Helo, helo, helo, helo.
Reporty z jednotlivých ročníků: ZDE
