Obodritům, Luticům a Srbům – třem západoslovanským národům, které s výjimkou lužického zbytku podlehly v zápase o své přetrvání – je věnována třistadvacettřístránková kniha olomoucké historičky Libuše Hrabové Stopy zapomenutého lidu, kterou roku 2006 vydalo českobudějovické nakladatelství Veduta. Jak napovídá podtitul Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii, příručka není klasickými dějinami, nýbrž jen rozšířeným přehledem středověkých a novověkých prací s polabskoslovanskou thematikou. Takové zúžení je oprávněné, protože k sepsání úplných dějin slovanského Polabí by síly jednoho vědce nestačily.
Hned v úvodě autorka vysvětluje, proč v českém prostředí po konci II. světové války o jmenované Slovany upadl zájem: Vytratil se pocit germánského ohrožení, a tak už nebylo zapotřebí výstražně upozorňovat na zánik sousedních pokrevenců.
K poněmčení Polabských Slovanů přispěl fakt, že se nezachoval jejich vlastní obraz dějin. Narozdíl od jiných evropských národů žádný středověký klerik nezaznamenal hrdinských písní, neoslavil knížat a bojovníků, nechválil národní minulosti. „Nic takového se nemohlo stát uprostřed krutých bojů 12. století, kdy se země nejseverozápadnějších Slovanů ocitly pod obrovským tlakem souvisejícím s křižáckou ideologií, která zachvátila Evropu. Válečné konflikty, kterými pokračovala druhá křížová výprava proti Slovanům z roku 1147, vedly v šedesátých letech 12. století k pádu a okupaci obodritského knížectví, k dobytí Rujany a k záboru stodoranského knížectví. Poražení Slované byli označeni za pohany a stigma pohanství na nich lpělo ještě po dlouhá staletí.“ (strana 13) Autorka věnovala svoji monografii památce obodritského knížete Gotšalka (1043-66), jehož slovanské jméno není známo. Mírumilovný Gotšalk podporoval christianisaci a je pochopitelné, že Hrabová s jeho politikou sympathisuje, neboť ve středověké Evropě obstály jen státy přijavší jednobožství. Stará víra byla však ještě natolik silná, že Gotšalk byl zabit jazyčským povstáním podníceným nejspíše rujanskou Arkonou. Nenávist Luticů si však získal i tím, že si byl podmanil dva jejich kmeny: Črezpěňany a Chyžany (s. 90; předchozí dvě mapy však obrazí anexi Chyžanů a Ratarů).
Lutický svaz čtyř kmenů byl pravděpodobně silnou theokracií. Uvádělo se, že Veleti „nemají krále“, v X. století z pramenů zmizela i jména vojevůdců. Rozhodoval sněm ovládaný kněžským sborem Radegastova božiště Retry. Na Rujáně kníže byl, ale oproti veleknězi měl malý význam. Když dánský král vyvrátil Arkonu, rujanská knížata přetrvala, stavše se jeho leníky a horlivými křesťany. „Možná, že se knížata ráda vymanila z područí božiště“, píše vědkyně, dále připomínajíc neslovanskost jména Arkony a asi i Retry, jakož i jejich výjimečnost v rámci slovanského náboženství (sbory kněží). U jejich založení mohli státi pohanští kněží uprchlí z Germanie či Galie.
Základní informace o dění ve slovanských pospolitostech severně od Krušných Hor podávají čtyři slovanské kroniky: Knihy saských dějin mnicha Widukinda, Kronika meziborského biskupa Dětmara, Činy biskupů hamburského kostela sepsané Adamem Brémským a Kronika Slovanů faráře Helmolda ve vsi Bošově v dnešním Holštýnsku. Hrabová je nejen cituje, nýbrž se snaží též zevrubně představiti jejich pisatele, aby mohly být správně interpretovány.
Stopy neponechávají stranou ani novověk – svoje místo v nich mají též Dřevané a Lužičtí Srbové. U prvních, jejichž název souvisí se dřevem=stromem, připomínají uctívání návesních stromů, což byl pozůstatek dávné potřeby zmírniti hněv lesa, který člověk kácel a žďářil pro svá pole.
O severozápadních Slovanech psal ve XII. věku i český kronikář Kosmas: Vrahyně sv. Ludmily Drahomíra pocházela z kmene Stodoranů, jenž byl „nejtvrdším kmenem lutickým“. Rodákem z potomního Míšeňska byl „nešlechetný Srbín“ Durynk, jenž uťal hlavu svému svěřenci, synku knížete Vlastislava (ne Vladislava, s. 211).
Příznivější líčení Srbů se dočítáme v kapitole o Lužici, kde je však nutno opraviti, že střední (bývalá pruská Horní) Lužice nepatří Braniborům (s. 267), nýbrž od roku 1990 Sasům. O Srbském kazatelském spolku v Lipsku dějepiskyně poznamenává, že si „trochu hrál na tajnou učenou společnost“, leč podrobností se dopídíme stěží, poněvadž dílo nemá přímých odkazů na zdroje, pouze seznamy užitého písemnictví v závěrech kapitol. To lze však omluvit tím, že spis má částečně populární ráz. Rejstříky v něm jsou, avšak nepovažuji za vhodné, aby například zájemce o Serbowku musil hledati pod heslem organisace studentské.
Zajímavý jest autorčin postřeh, že zatímco v České socialistické republice závisela přijatelnost historického díla „především na osobě autora a kromě themat souvisejících s dějinami KSČ se do obsahu příliš nezasahovalo, v NDR sílil tlak na uplatňování koncepce třídního boje, užívání požadované terminologie a pojetí událostí v duchu okamžitého stanoviska vedení SED.“ Proto Stawizny Serbow (1975-9) „přinášejí spíše obraz srbských dějin z hlediska NDR než obraz vlastní.“
Dvacátého století se týče i moje hlavní výtka vůči Stopám, a sice že českou odbornou literaturu citují bez omezení, leč písemnictví krásné jen do I. světové války. Vůbec se tak nezmiňují o Pludkových Pověstech dávných časů (r. 1973 vyšly dokonce hornosrbsky), které jsou v podstatě jejich beletristickým protějškem.
Příručka Hrabové s německým a hornosrbským souhrnem jest výtečným příspěvkem historické slavistice. Čechům a Moravanům znovu připomněla slovanský lid, o jehož dlouhověkém úpadku rozhodla polovina XII. století – dobytí Branibor Albrechtem Medvědem, Obodrit Jindřichem Lvem a Rujány Valdemarem I.
Chotěbud
Lužickosrbsky vyšlo v časopise Rozhlad 58(2008)6, s. 213–5.
Chotěbud