Svátky k uctění boha Velese jsou vždycky proměnlivé, jak jen zimní příroda umí být. Někdy jsou bílé, jindy umazané od bláta, někdy mrzne, až praští, jindy teploty připomínají spíš duben, než únor. Letošní Velesův den tak nebyl úplně zimní, ale teplý, trochu uplakaný a hlavně blátivý. Poznali jsme to už po příjezdu na louku u cesty, kde se tradičně nechávají vozidla. Pouštět se příliš daleko od štěrkem zpevněného nájezdu se nevyplácí, což jsme brzy poznali, když se nám sice kola točily, ale stáli jsme na místě. Naštěstí se jako skautská rodina řídíme heslem Buď připraven!, proto jsme pod kola hodili sněhové řetězy a s jejich pomocí (a taky díky přítomnosti silné ženy Radky, která auto vytlačila) jsme se za chvilku z luční pasti dostali. Děti jsme oblékli ve svěžím ledovém deštíku a velmi dotírajícím vichru, hodili jsme na sebe přes moderní funkční oblečení něco dobových kousků a rychle jsme vyrazili směrem k lesu po zemědělskou technikou rozorané polní cestě.
Procházka v závětří listnatého lesíku po koberci podzimního spadaného listí a po monumentálních valech už byla o dost příjemnější, než pohyb v otevřeném terénu, zanedlouho už jsme spatřili sloup kouře z ohniště a barevně probleskující stany v jinak zlatavém lese. Uvítali jsme se se starými známými tvářemi z Rodné víry a rádi se seznámili s jihočeskou pohanskou delegací, kterou s sebou tentokrát přivezl Rostislav. O Frostíkovi, známém to jihočeském pohanském obrozenci, jsme již mnoho slyšeli, proto bylo příjemné se s ním poznat osobně, stejně jako s jeho průvodkyněmi. V družném hovoru, koštování piva a neustálém sekýrování našeho pohanského potěru, aby nespadl do ohně, že nebude už v pořadí asi šestá svačinka a že šermovat se zapáleným klackem není dobrý nápad, krásně uplynul čas až k soumraku, kdy už bylo v magickém češovském lese cítit blížící se obřad. V tuto chvíli Frostík prezentoval svůj výrobek, nádherně vyvedenou modlu Velese, inspirovanou dobovým nálezem přívěšku ze Slovenska, tuto modlu pak v obřadišti připevnil ke stromu nad stávající Velesovu modlu z dláta Veleslavina. Obřad mohl začít.
Za zpěvu písně Hoj, Velese, hoj se jazyčníci seřadili do zástupu, aby zahájili obřad k uctění vládce Návu příchodem k obřadišti, které následně třikrát obešli dokola. Pak Velesova kněžka Veleslava poděkovala bohu Velesovi za dary a přízeň v uplynuvším období. Aby nás rohatý bůh zahrnoval přízní i v budoucnu, byla mu postupně předkládána zápalná žertva – býčí roh, sýr, chléb a pivo. K velkému nadšení a za jásotu přítomných rodnověrců bůh Veles obětiny přijal. V tuto chvíli Veleslava poslala kroužkem jazyčníků okřín s pivem, kdy každý vzdal Velesovi hold, poděkoval za přízeň, poprosil o ochranu pro sebe a své blízké, případně vzpomněl též na předky, kteří v Návu s Velesem přebývají. Vzpomnělo se i na rodnověrce, kteří z důvodu nemoci nemohli s námi Velesův svátek na Češově oslavit. S Radkou jsme Velesovi poděkovali za ochranu našeho nejmladšího syna Járy, přičemž jsme oba měli na mysli událost, která se stala asi týden před obřadem, kdy během pobytu naší rodiny v Jizerských horách sjely sáně s naším Járou do hluboké odvodňovací šachty u mostku lesní cesty, přičemž ke zranění nebo něčemu ještě horšímu nedošlo jen zázrakem – protože ale jako rodnověrci na zázraky nevěříme, spatřovali jsme v tom s Radkou zásah toho, kdo je právoplatně považován za lesního vládce, za což jsme mu chtěli upřímně poděkovat. Po osobních přípitcích a obětinách jsme se odebrali zpět k hodovnímu ohni, kde každý pohostil své druhy jídlem či pitím. V družném hovoru jsme diskutovali o akcích pohanských i living history a reenactmentových, přetřásli jsme nejnovější drby z pohanské komunity, plamenně debatovali o posledních Přemyslovcích a další palčivé problémy. Děti už byly dosti unavené jednak ze zážitků, blbnutí u ohně i z kontaktu s někdy až příliš rozjařeným psem souvěrkyně Jany, proto jsme se někdy před osmou společně s druhem Petrem s hodujícími rozloučili a odebrali se nočním lesem dosud zachovalou hlavní branou a kolem magických valů zpět k našim zaparkovaným automobilům. Vytlačili jsme Petrovo vozidlo na vozovku, odbahnili děti před nástupem do auta a vyrazili jsme směr domů, do Hradce Králové. Naše ratolesti samozřejmě cestou okamžitě usnuly, což byla známka kvalitní akce plné nejen duchovních zážitků.
text: Ctirad
foto: Ctirad a Frostík
