Koupadla obvykle slavíme nejbližší víkend k 21. červnu, letos ale můžeme s drobnou nadsázkou říci, že jsme slavili rovnou celý týden okolo letního slunovratu.
Kupalo v Nuzicích
Na víkend před letním slunovratem vyšla oslava v Nuzicích v jižních Čechách. Jedná se o pravidelně konanou soukromou akci v duchu oživlé historie (living history), jíž jsme se zúčastnili již po několikáté. Ostatně i na našich stránkách si můžete přečíst reporty ze dvou minulých ročníků – 2017 a 2019. Ačkoli si Rodná víra na časy dávno minulé nehraje (rozhodně ne v tom smyslu, že by si na svých oslavách vynucovala oděv a vybavení raného středověku), někteří její členové a spřízněnci patří i do řad reenactorů, takže ani s takovou oslavou svátku nemají problém. A jak se najdou reenactoři mezi pohany, najdou se i pohané mezi reenactory. O tom jsme se už ale zmiňovali ve výše zmíněných reportech.
Letos jsme na místo dorazili už pátek odpoledne, postavili zapůjčený stan (ještě jednou díky!) a v klidu klábosili a popíjeli s již přítomnými i později přijevšími známými a přáteli (s některými až do brzkých ranních hodin). A jako jsme se loni na stejném místě dali do řeči s lidmi, kteří bydlí jen 10 km od našeho domova, od něhož jsme v tu chvíli byli vzdáleni desetkrát tak daleko, letos jsme se tu seznámili s někým, koho můžeme bez obav nazývat naším sousedem, protože nás od sebe dělí sotva pět minut chůze. Jak se ale na magický čas okolo svátků sluší, rozhodně se nejednalo o jedinou zajímavou věc, která se děla.
V pátek večer se všichni „přepnuli“ do kostýmové povinnosti a druhý den ráno (dopoledne) už jsme se probouzeli do jiného světa. Čas, resp. jeho měření na hodiny, nás přestalo zajímat. Vše plynulo samo, beze spěchu, beze stresu, bez potřeby, aby se to stalo v určitou hodinu, minutu,… Tohle už velice dobře známe právě z podobných akcí a nutno říct, že je to velice osvobozující. Veškeré činnosti se řídily pocitem, že je ten správný čas, případně samozřejmě tím, kde se právě nacházelo slunce na obloze. Takový den utíká úplně jinak. Vzhledem k panujícímu ryze letnímu počasí, většina zúčastněných trávila naložená v Lužnici nebo alespoň ve stínu Židovy strouhy a nedočkavě očekávala večer, který sliboval nejen příjemnější teploty, ale zejména obřad.
Co říct k obřadu samotnému? Hodně jsme toho zmínili již dříve a i tentokrát probíhalo vše stejně. Proběhla rituální volba Kupala bojem o dřevěný falus, postavila se brána, vyčistilo se obřadiště, připravila se hranice, vily se věnce. Oheň byl rozžehnut tradičním způsobem, přizvali se předci, uctili se bozi, tančilo se, zpívalo se, skákalo se přes oheň. Kupalo dostal k vypití zbytek (nutno říct že opravdu řádný zbytek) rohu s medovinou a byl zpívajícím a pokřikujícím průvodem odnesen k Lužnici. V obřadní koupeli ho následovala většina zúčastněných.
Večer už však zábava mírně vázla, všichni se vydali na kutě celkem brzo, protože hrozícím tropickým teplotám chtěli ujet hned z rána. I my jsme to zabalili poměrně brzy, ačkoli jako jedni z posledních. V každém případě jsme ale druhý den odjížděli domů spokojení. Díky za pozvání a snad zase příští rok!
Ten pravý astronomický letní slunovrat
V den letního slunovratu řešil každý oslavu po svém. Většinou se jednalo pouze o drobné soukromé rituály skrze pracovní povinnosti. Někteří se toho ale zhostili i přesto ve velkém, např. Ctirad s rodinou v Hradci Králové. Tady je jeho pohled.
Z důvodu předprázdninového vytížení jsme se nemohli s Radkou a dětmi zúčastnit víkendové rodnověrské oslavy Slunovratu v Brně. Protože ale na úterý 21.6. připadala poslední schůzka našeho skautského vodáckého oddílu, spojili jsme tuto událost s komorní oslavou Koupadel jen v úzkém kruhu hradeckých jazyčníků na naší hradecké loděnici u Labe. Schůzku vodních skautů jsme pojali slavnostně, a protože se náš oddíl jmenuje Varjagové, provedli jsme nejdříve celooddílový severský Blót, v rámci kterého jsme Varjagům i Bohům předvedli a zasvětili novou oddílovou vlajku. Po schůzce se většina oddílu rozešla za prázdninovými dobrodružstvími, dva naši kamarádi z oddílu však zůstali i na oslavu Koupadel.
Připravili jsme ohniště, které Radka se skautkou Šmoulou ozdobily slunečními paprsky kolovratu. Já se skautem Bráchou jsme zatím připravovali dřevo na oheň. Dorazil i souvěrec Drahomír, na poslední chvíli do naší labské zátočiny dorazila i trojice kamarádek a sousedek z vedlejší venkovní sauny Nuuk, které se k nám těsně před vypuknutím obřadu připojily. Nakonec se nás tedy sešel pěkný počet, zvláště hosté nás moc potěšili a byli jsme rádi, že s nimi můžeme sdílet naši víru a ukázat jim naše zvyky.
Po zpěvu písní a obřadním příchodu k obětišti jsem se ujal role žerce a rozkřesal po starobylém způsobu oheň ocílkou a pazourkem, sebraným na hradišti v Arkoně, který na tyto účely používám. Uctili jsme Svarožice zpěvem, přípitky i obětinami, následně jsme trochu nad rámec slunovratové oslavy uctili též Peruna, jehož modla na nás při obřadech na loděnici vždy shlíží zpod vzrostlého doubku na břehu slepého ramene Labe. Při následném hodokvasu bylo potřeba zejména nakrmit divou zvěř (Jarouška, Ctíru a Doubravku), které při čekání na obřad a v průběhu obřadu již notně vyhládlo, což bylo samozřejmě znát i na náladě.
Když se výrazně setmělo, vyrazili jsme provést obřadní koupel přímo do Labe. Při té příležitosti jsme vypustili na lodičkách z kůry hořící svíčky ze včelího vosku. Drahomír dokonce přinesl svíčku vlastnoručně vyrobenou z vosku jeho včel. Jak se svíčky líně táhly proudem stojatého Labe, rozsvěcovaly se na obou březích postupně čelovky – to rybáři nevěřícně zírali na zvláštní úkaz na hladině. Po koupeli jsme se rozloučili a již notně znavené děti usadili do auta, abychom vyrazili domů. Bylo už skoro deset hodin a druhý den nás čekala školka, škola i práce. Hřál nás ale krásný pocit, že jsme opět uctili naše Bohy a pomohli tím pootočit kolo roku do druhé poloviny.
Koupadla v Brně
Týden se s týdnem sešel a my mířili pro změnu na jižní Moravu, kde Ladislav organizoval rodnověrská Koupadla. Dali jsme jim přednost i před Frostíkovou oslavou na Gabrétě, která nás jinak velice lákala, ale řekli jsme si, že je takovou naší povinností podpořit to naše. Cesta napříč republikou připomínala počasím spíše Perunův svátek slavený o měsíc později, jednoduše jsme více či méně úspěšně ujížděli bouřím a lijákům. Lilo ještě ve Veveří, na druhém konci Brna, v Líšni, ale panovalo pěkné letní počasí, takže by jeden skoro nevěřil, co jsme to viděli cestou.
Mnoho účastníků už bylo na místě a opět nás mile překvapila hojná účast (Ladislav to vážně dělá dobře, i když pořád nevíme jak :) ). Opět nechyběli ani souvěrci ze Slovenska (třeba část košické občiny Mokošin kruh) a také lidé, kteří se podobné slavnosti účastnili úplně poprvé.
Odpoledne rychle utíkalo, bylo třeba tradičně nasbírat dřevo na oheň a uvít věnce. Tady se musím pozastavit u toho, jak se složení rostlin liší v závislosti na místě, kde se právě nacházíme. Zatímco v Nuzicích muži přirozeně sáhli po mladých větvích dubu, které rostly všude okolo hradiště, tady zvítězil pelyněk, kterého se rovněž nedaleko hradiště najde více než dost. Ženské věnce obsahovaly v obou případech květy všeho, co zrovna kvetlo okolo.
V posledních minutách příprav a předestření průběhu obřadu pro nově příchozí, se ale stala taková zvláštní věc. Připravená hranice dřeva začala doutnat a hrozilo, že vzplane ještě před zahájením. Bylo tedy na žerci, aby rozhodl, zda probouzející se oheň zadusit, nebo zda situace využít a přizpůsobit mu další dění. I přes drobná varování z více stran, že by si neměl zahrávat, zvolil první možnost. Inu, co si budeme povídat, následující události málokoho překvapily. I přes rituální zpěv nás všech měli tři pomocníci, kteří rozdělávali malé ohně na třech různých stranách, problém zažehnout už své malé hranice, ale to ještě nebylo nic proti tomu, jak se následně snažili zažehnout tu velkou. Trvalo to opravdu dlouho, až by si jeden řekl, že to není úplně normální. ;)
Každopádně se nakonec povedlo, takže mohla být skrze plameny dána obětina i úlitba a za kolování okřínu obřad plynule přešel v hostinu a volnou zábavu. Většina účastníků se později za hluboké tmy vydala dolů k přehradě na očistnou koupel a po návratu ještě dlouho pokračovala živá debata o všem možném.
My se nakonec rozhodli na místě nespat a někdy ve tři hodiny ráno jsme vyrazili domů. Za Brnem začalo pomalu svítat, cestou přes Vysočinu jsme si užívali deroucí se slunko zpoza obzoru a krajinu v mlze a domů jsme dorazili za úplného světla někdy po páté. A nutno říci, že to byla vlastně příjemná tečka za svátkem nataženým na celý týden.
text: Veleslava a Ctirad
foto: Veleslava a Ctirad