Svátek zimního slunovratu 2011 byl po vynášení Smrti téhož roku druhou akcí pořádanou Rodnou Vírou, kterou jsem doplnil svou účastí. Už podle korespondence z mailové konference šlo odhadnout, že účast na obřadu bude velmi slabá, avšak, když jsem ve smluveném čase a termínu přijel na konečnou autobusu Staré Bohnice, byl jsem zbaven všech iluzí o počtu zúčastnivších se jazyčníků. Ani ve snu by mě totiž nenapadlo, že tam nikdo nebude.
Po pár minutách čekání a rozhlížení se do všech světových stran, zdali se zpoza některého rohu nevynoří rodnověrsky vyhlížející individuum, jsem zpozoroval osobu převlečenou za krávu (později mi bylo sděleno, že jde dokonce o vyhynulého tura divokého) a mně bylo hned jasné, že jde o pořadatele Chotěbuda. Chvíli jsme ještě čekali, zdali se neobjeví někdo další, avšak čas byl neúprosný a my byli nuceni odebrat se na místo konání obřadu, abychom stihli připravit obětiště.
Po slabých dvaceti minutách chůze zpříjemněných zajímavou konverzací jsme dorazili na místo konání obřadu na bývalém hradišti Zámka. Do západu slunce mnoho času nezbývalo, a tak jsme se honem dali do shánění dřeva k nakrmení obřadního ohně. Mezitím na místo dorazil souvěrec Štěpán. Vzhledem k poněkud nízkému počtu účastníků na mě připadla úloha pomocníka vykřesávajícího oheň, což jsem bral jako velkou výzvu, neb jsem křesadlo viděl na vlastní oči poprvé v životě.
Vše již bylo uchystáno a stáli jsme kolem ohně připraveni začít s obřadem, když tu se náš kruh ze šera rozrostl o rodnověrský pár z Běloruska – Ninu s Vladimirem, který se svátku účastnil již před třemi lety. Nyní nic nebránilo započetí obřadu a já poklekl k ohni, abych po tradičním způsobu rozdělal oheň.
Minuty však ubíhaly a já si připadal jako čím dál tím větší nemehlo, protože, ačkoliv jiskry létaly a mé křesání bylo doprovázeno magickým zvukem bubnu, nepodařilo se mi troud zapálit. Nyní to zkusil sám žrec Chotěbud, avšak k mému překvapení to nešlo ani jemu, což přičítal špatnému troudu. Byl tedy nucen použít sirky a díky přízni Svarožiče se nám nakonec podařilo z té vlhké trávy rozdělat oheň. Zbytek obřadu proběhl jak má a po snězení koláče, ve kterém našel zapečenou minci právě náš žrec, jsme popíjejíce medovinu započali hovor na různá zajímavá témata. Také jsme zazpívali pár koled a Vladimir nám předvedl hru na brumli.
Ve čtvrt na sedm jsme zvedli kotvy a vyrazili zpět směr ,,civilizace“. Chotěbud se vydal sám na koledu a my ostatní šli domů (přeci jenom 26. 12. se sluší být alespoň večer s rodinou, jinak bych šel koledovat také a velmi mě mrzelo, že jsem jít nemohl).
Následujícího rána v jsem měl v půl sedmé opět sraz s Chotěbudem na témže místě (nikdy bych nevěřil, že se mi bez sebemenších problémů podaří vyhrabat v pět ráno z postele) a opakoval se tentýž scénář. Náves byla liduprázdná. Ovšem za krátkou chvíli se z přítmí vynořil Chotěbud s rouškou zakrývající obličej, aby ho nepoznali zlí duchové). Tento výjev mě upřímně na okamžik vyděsil.
Po zablácené polní cestě jsme se opět vydali na hradiště Zámka. Když jsme došli na místo, popel stále ještě žhnul, a tak jsme za krátkou chvíli oheň opět přivedli k životu. Začalo svítat a brzy na to přišel Vítoslav, aby s námi oslavil zrození Dazboha.
Po obřadu přišly na řadu skromné, ale o to milejší “vepřové hody” a po asi hodinové rozpravě jsme vyrazili na zpáteční cestu. Domů jsem přijel kolem jedenácté, ospalý, poškrábaný od trní, prouzený kouřem, který mě celou noc pronásledoval pokaždé když jsem se přiblížil k ohni, ale náramně spokojen a hlavně naplněn jedinečným duchovním zážitkem, který ve mně zanechal hlubokou stopu, utvrdil mě v mé víře a navnadil k další účasti na obřadech pořádaných Rodnou Vírou. Škoda jen toho nízkého počtů účastníků, jenž pro mne byl do značné míry zklamáním.
Závěrem bych rád vzpomenul na nešťastnou událost, ke které došlo jen pár desítek metrů od místa konání našeho obřadu a o níž jsme se dověděli, při přípravě večerní části oslavy. Jde o tragickou smrt souvěrce Stanislava, jednoho ze zakladatelů Rodné Víry. Ačkoliv jsem ho neznal, jeho čin mě velmi zarmoutil a přiměl k zamyšlení.
Stanislave, ať nyní u Velese po boku svých předků nalezneš více štěstí, než na tomto světě. Čest tvojí památce!
Matyáš