Blížila se druhá hodina odpolední a v autobuse pražské MHD jsem přijížděl na bohnickou náves na smluvený sraz s členy Rodné víry. Čekal mě však pouze Chotěbud, už přestrojený v ženu, a tak se mé překvapení z nízké účasti rázem přeměnilo na značné pobavení, neboť i když jako žena atraktivity příliš nepobral, jeho převlek byl téměř dokonalý. Vyrazili jsme za Bohnice směrem k pravěkému hradišti Zámka, míjejíc známý blázinec, a já si jen v duchu blahopřál, že ještě na sobě nemám vlčí kostým, neboť potkat v těchto místech procházkáře, hrozí, že obřad naruší příchod usměvavých pánů v bílých pláštích.
Po dobré hodině brození se sněhem jsme dorazili na místo. Stranou turistické cesty byly ve stráni nad břehem Vltavy patrné zbytky ohniště, lemované kolem dokola břízami – zákoutí skutečně jako stvořené pro pohanský obřad. Pomalu se smrákalo, ačkoliv jsme kvůli inverzi západ Slunce pozorovali spíše na hodinkách než na obloze, a tak bylo nezbytné nasbírat něco dřeva a připravit obětiště. Zatímco Chotěbud zápasil s borovou větví, krmil jsem se já, vyhladovělý po dlouhé cestě z Brna, dužninou ze zmrzlých šípků, jejichž oranžově-rudá barva mezi samou tou bílou a černou všude kolem zářila a byla mi tak chutnou náhradou za neviditelné zapadající Slunce. Mezitím přišel třetí účastník (který však sotva přišel, už byl zase na odchodu) a žrec Chotěbuď za našeho mručení, ke kterému se přidalo i letadlo nad námi, rozdělal křesadlem posvátný oheň a obrácen k západu začal pronášet modlitbu k Dažbogovi. V průběhu obřadu se k nám třem odkudsi ze tmy připojil nikomu z nás známý rodnověrec a uzavřel tak kolem ohniště kruh (nebo spíše čtverec), provolal s námi slávu bohům a připil si medovinou.
Tajný příchozí se představil jako Karlík a mohla začít hostina. Koláče se jedly, pila se medovina a hlavně se probírala všechna možná témata. Zatímco Karlík se rozhodl bdít přes půlnoc u ohně a čekat na domnělý příchod svého druha, nás s Chotěbudem čekalo toho večera ještě koledování u přátel. V kostýmech jsme po Praze budili trochu pozornost, ale já jsem s tím neměl, vzhledem ke svému temnému metalovému mládí se vší tou extravagantní image co k tomu patří, žádný problém. Sotva z okna svého domu vykoukl Jaroslav, Chotěbud popadl housle, já flétnu a spustili jsme koledy – náš repertoár zahrnoval písně Stojí vrba košatá, Dědečku dědečku koleda, Hody hody, Na záhumňú a Kračún. Občas se nám podařilo zazpívat i čistě dvojhlas. Jaroslav nás pozval dál a spolu se ženou štědře pohostil, a tak jsme se zdrželi dlouho do noci. A to jsme měli před sebou ještě cestu k chromému Vítoslavovi, kterého jsme naštěstí zastihli ještě bdělého, a tak naší koledě také neušel. Při tom hraní a zpívání jsem se v duši vracel do starých časů, které znám jen z knih a Ladových obrázků, a byl to pro mě skutečně silný zážitek.
Tu noc jsme toho moc nenaspali, protože ještě před úsvitem jsme vyrazili k obřadišti k rannímu obřadu. Kvůli nedostatku suchého dříví na místě jsme táhli s sebou starou a docela těžkou skříň, ale když jsem si navodil představu, že neseme Ježíšovi další kříž s nadějí, že třeba napodruhé už z mrtvých nevstane, hned se mi šlo lépe. Oheň na místě ještě docela nevyhasl, takže se jej podařilo brzy rozžehnout a tentokrát už jen ve dvou jsme přivítali návrat Slunce a poté se ospalí odebrali domů, zalézt do peřin a ještě si tu nejdelší noc (s pomocí žaluzií) o něco prodloužit.
Jedinou kaňkou byla dosti slabá účast na tomto svátku, což se ale dalo vzhledem k termínu, nepříznivému pro pracující, očekávat. V konečném důsledku mi to vůbec ale nevadilo a vlastně celá ta oslava slunovratu předčila má očekávání. Jak duchovní, tak ty světské. Myslím, že trochu netradičně pojatý svátek, spojený s koledováním v Praze, byl dobrým příslibem a nápadem, jak do budoucna ještě akce Rodné víry zpestřit a více přiblížit zvykům našich předků.
Ingvarr