Zimní slunovrat, tajemná chvíle, kdy slunce sestoupí na nejnižší bod oblohy a den je nejkratším v celém roce, proto se nazývá kračunem. A právě v okamžiku, kdy Slunce na kračun zapadá, umírá Dazboh, syn Svarohův. Nastávají noci vládne tma svoji největší mocí. Zima vítězí nad létem, nastává doba odpočinku, vláda Morany. Ale nic v přírodě se nikdy nezastaví, tuto noc znovu zplodí Svarog, bůh nebes, svého syna, boha slunce Dazboha. A při raním rozbřesku spatří svět opět Božice, nově zrozeného Dazboha. Je to důkaz, že po zimě přijde opět jaro, že po době strádání příjde opět doba hojnosti. Božic Dazboh je zatím slabý a vláda zimy trvá dál, ale nebude to již dlouho a mladík Jarovíta posilněn sluneční silou svrhne na počátku jara krutovládu zimy. Dazboh, bůh slunce, nám dává to, co potřebujeme k životu, jeho darem je teplo a světlo a také radost, kterou nám působí dotek jeho paprsků. Jenom díky němu může uzrát úroda a plně si zasluhuje naši úctu.
Proto se letos u nás poprvé konala slavnost zimního slunovratu. Několik lidí z Rodné víry se druhý den po astronomickém slunovratu sešlo v blízkosti Prahy, aby uctili Svaroha, Božice a své předky. Když k večeru na jasně modré obloze Slunce zapadalo a vše kolem se třpytilo pod dotekem jeho paprsků, několik věrných vnuků Dazbohových vykonalo posvátný obřad a uctilo nebeský oheň medovinou, perníkem a masem. Vepřové maso je zvláště důležité, neboť prase, zlaté prase, je posvátným zvířetem Dazboha, Svarohova syna.
Věřme tomu, že tímto u nás započala nová tradice zimních slunovratů, která nebude přerušena, dokud bude Slunce zářit nad našimi hlavami.
Vítoslav