Dožínky 2015

Znovu po roce sešlo se několik věrných na vrchu Bacín, vzdát hold svým bohům, darům země, živlům, přírodě, tradici, životu… Stanuli v kruhu, zpočátku mlčky, v pokoře, hledajíce slova pro vše prostupující a vše pohlcující radostný poklid světa protikladů, jež ústí v harmonii světla, světa i tmy, strádání i radosti, světa ticha a zvuků volnosti a prostoru-šumění větru v korunách stromů, zpěvu ptáků, praskání ohně…

Dožínky- odpradávna chvíle spočinutí mezi prací a další dřinou, okamžik prodlevy pro klid rukou, příležitost vystoupit na návrší uprostřed sklizených polí, pohladit očima rodnou krajinu, zhluboka se nadechnout a narovnat záda, shodit ze zad břemeno každodennosti a plahočení, smýt pot a obléknout se do čistoty, ustrojit a učesat tělo i duši, naladit srdce a zpívat, tančit, jíst, pít, milovat, zapomenout na stíny za sebou, na nejistotu všeho příštího, žít!

A jak tam stáli kolem obřadního ohně, tak nestejní věkem, vzezřením, stavem i příběhem, zpoza lesa vyšel měsíc v úplňku, a najednou nebylo mezi nimi rozdílu, měsíc připojil se k tomu nemluvnému spolku, prvním paprskem objal modly a skomírající oheň a další spící ohníčky rozdmýchal v očích kolemstojících, svezl se po čepeli nože, cinknul o stříbrný kolovrat na přívěsku, lehl do jezírka vprostřed hradiště… Ale i tak toho světla zbylo dost pro celý kraj kolem, pro světla po vsích. A pro všechno nevýslovné a nevyslovitelné už nebylo třeba hledat slova, protože to bylo zde a před očima a v srdcích. Zlo světa nebylo přemoženo ani zapomenuto, jen v tu chvíli nemělo nad přítomnými pražádnou moc, znovu, tak jako před tisíci lety, tak jako za tisíc let. Jen už bez těch, kteří tu dnes stáli v kruhu s vyřezávanými bohy. Bez nich a přece s nimi…

Tomáš