Dodola, perperuna – starobylý obřad přivolávání deště

Letošní sucho trvá již opravdu dlouho a je vidět, že Matičce zemi se již vláhy silně nedostává. Její tvář je vyschlá a popraskaná, tráva žlutá a spálená, listí na stromech schlíple visí, žloutne, vadne a opadává. A sám se v těch vedrech necítím o moc lépe než ty stromy. Tak přemýšlím, že naši předkové si uměli i s takovým stavem poradit a že je možná již na čase si z nich vzít příklad.

U jižních Slovanů a také u Rumunů a dalších okolních národů se dochoval starobylý obřad přivolávání deště. Již v jeho samotném názvu Perperuna, Peperuga, Peperuna, Peruniga apod. slyšíme jméno slovanského hromovládce a dárce deště Peruna (patrně kvůli tabuizaci ve zkomolené podobě, obdobně jako byl Perun na Slovensku zkomolen v Paroma). Místy je tento obřad také nazýván Dodola či Dudula, což může mít také souvislost s hromovládcem, litevský Perkūnas je totiž také někdy zván jako Dundulis. Mnozí badatelé také hledají původ tohoto zvyku v předslovanském thrácko-ilyrské substrátu na Balkáně. Když však uvážíme, že se thrácký bůh hromu nazýval Perkos či Perkonis, čili stejně jako u Slovanů a u Baltů, tak tu můžeme slovanskou a předslovanskou složku jen stěží odlišit. Nakonec mohly obě organicky a bez obtíží splývat, koneckonců obě tradice vycházejí ze společných indoevropských kořenů. Podle některých výkladů byla Perperuna či Dodola manželkou Peruna, to však není potvrzeno žádnými dalšími prameny. Navíc to je v rozporu i se samotnou podstatou tohoto obřadu, kdy je o déšť zjevně žádán samotný hromovládce, nikoliv jeho žena.

Nejstarší popis tohoto lidového obřadu se nachází v kronice mnicha Spiridona „Istorija vo kratce o bolgarskom slavenskom“ (Krátké dějiny bulharského slovanského národa) z roku 1792: „А tohoto Peruna uctívají Bulhaři v době sucha: sejdou se chlapci a dívky, vyberou jednoho, buď děvče, nebo chlapce, obléknou ho do červené košile, spletou mu věnec, aby vypadal jako král Perun, a chodí po domech, hrají, zpívají a často připomínají jméno toho běsa, polévají vodou toho „peruna“ i sami sebe a nerozumní lidé jim dávají almužny. Oni vezmou almužnu, nakoupí jídlo a pití, uspořádají hostinu, jedí a pijí pro slávu toho Peruna. A tak provádějí tuto modloslužbu a nemají to za hřích. Také v předvečer narození Kristova chodí celou noc, zpívají rouhavé písně a nemají to za hřích.“ (Téra, M., Perun – bůh hromovláce [2009], str. 58). Je otázka, zda skutečně ještě v Spirodonově době byl tento obřad vědomě spojen přímo s Perunem, nebo zda tento obřad s Perunem nespojil sám autor, který byl ve starých kronikách jistě dobře sečtělý. Ať už to bylo tak či tak, souvislost s hromovládcem je u tohoto rituálu zjevná. Nakonec i to, že se z darů uspořádá hostina, kde lidé hodují a pijí pro slávu božstva, je plně v souladu s archaickými projevy indoevropské zbožnosti. Zcela totožné formulace popisují i to, jak oslavovali své bohy Polabští Slované.

S obřadem Dodola či Perperuna se setkali i folkloristé v následujícím století a je zdokumentováno, že byl místy prováděn ještě po druhé světové válce. Jak už to u lidových zvyků bývá, tak i tento obřad existuje v bezpočtu lokálních variací. Býval prováděn zejména v době, kdy trvalo dlouhé sucho, nebo u příležitosti jiných svátků snad jako jistá „prevence“. Hlavní roli v obřadu obvykle hrála dívka (někde to však mohl být i chlapec) celá oděná do zelených listů a kvítí a s věncem na hlavě, pod tím byla buď nahá nebo v jednoduchém bílém či červeném rouchu, vždy však bosá. Zásadní bylo to, že se muselo vždy jednat o pannu (či o panice). Často byl také vybírán sirotek nebo alespoň dítě, jehož otec byl již po smrti. To má hluboký magický význam – sirotek nebo dítě s alespoň jedním mrtvým rodičem je částečně spojen s oním světem, může tak skrze své mrtvé rodiče snáze komunikovat i se světem bohů. Tuto přestrojenou figuru pak následoval průvod. Samotný obřad se konal buď na někde na louce, na návsi či se chodily obchůzky dům od domu. Přitom byly zpívány obřadní písně a přestrojená dívka byla polévána vodou. Od hospodyň a hospodářů pak průvod dostával dary v podobě potravin či drobných penízků, ze kterých se pak uspořádala hostina. Průvod většinou končil u řeky, kde se na jeho závěr provedla obřadní koupel. Zeleň, která dívku zdobila, byla puštěna po vodě.

Celý tento rituál je zjevně velmi archaickým aktem přírodní magie. Postavu oděnou vegetací můžeme vyložit jako zpodobnění samotné Matky země – Mokoše. Její polévání vodou je pak imitativním magickým aktem – tím dáváme Perunovi najevo, že stejně tak, jako my obléváme vodou postavu představující Matku zemi, je třeba, aby sám Perun polil vláhou skutečnou Zemi – Mokoš. Samotné obřadní písně se toho zjevně dovolávají – prosí boha o dar deště, rosy a vláhy. V některých variantách je o to žádán sv. Eliáš (Ilja Gromovnik), se kterým byl s Perunem po christianizaci ztotožněn.

Jednu dodolskou píseň z Makedonie ve starém podání si můžeme představit zde:
http://pesna.org/song.php?id=908

Dodolica boga moli:
– Oj dodole, mili bože, daj bože daj, sitna rosa,
da zarosi sitna rosa, da potopi celo pole,
Oj dodole, mili bože, daj bože daj, sitna rosa,
celo pole i našeto.
Oj dodole, mili bože, daj bože daj, sitna rosa,
da se rodi berikjeti, berikjeti po poleto.
Oj dodole, mili bože, daj bože daj, sitna rosa,
od dva klasa – šinik žito, od dva grozda – vedro vino.
Oj dodole, mili bože, daj bože daj, sitna rosa,
Dodolica boga moli, boga moli preko pole.
Oj dodole, mili bože, daj bože daj, sitna rosa,
Dodolica bliznakulja, bliznakulja sirotica.
Oj dodole, mili bože, daj bože daj, sitna rosa.

V podání chorvatské rodnověrské skupiny Svarica:
https://www.youtube.com/watch?v=jaXakoI2B-E

Další varianta v modernějším podání z chorvatské televize:
https://www.youtube.com/watch?v=FB0fPwp9X6I (i prastaré obřadní písně mohou plnit hitparády)

Oj Dodole mili bože (oj do-do Dodole)
Naša Doda boga moli (oj do-do Dodole)
Sitna kiša da zarosi (oj do-do Dodole)
Naša polja da natopi (oj do-do Dodole)

I da rodi nam pšenica (oj do-do Dodole)
I kukuruz sa dva klasa (oj do-do Dodole)

Što molila umolila (oj do-do Dodole)

Sitna kiša zarosila (oj do-do Dodole)
Naša polja natopila (oj do-do Dodole)
I rodila nam pšenica (oj do-do Dodole)
I kukuruz sa dva klasa (oj do-do Dodole)

Naša Doda boga moli (oj do-do Dodole)
Oj Dodole mili bože (oj do-do Dodole)

A nakonec jako zvláštnost jedna „antidodolská“ píseň, která vznikla po katastrofálních záplavách v Srbsku v roce 2014. Dokládá, jak je u Srbů symbolika tohoto prastarého obyčeje stále živá, obyvatelstvu srozumitelná a je schopná stále přinášet inspiraci a nést nové významy:
https://www.youtube.com/watch?v=8jaudjAgMpQ

Sepsal vedrem sužovaný Vítoslav,
9.8.2015 v Praze