Svatba Petra a Ivy

Přípravy na náš obřad byly poměrně hektické už z toho důvodu, že jsme stanovili poměrně brzké datum a času bylo tedy poskrovnu. Největším oříškem pro nás nebylo vybrat místo, šat či tabuli, nýbrž najít vhodného žerce, jenž by byl ochoten nás obřadem provést. Tímto bychom v úvodu rádi poděkovali Veleslavě se Mstislavem, kteří neváhali a vydali se do neznáma – k nám do Krušných hor a tohoto nelehkého úkolu se obětavě zhostili. Věnovali nám také svůj čas při promýšlení prvků slovanského obřadu, kdy jsme se inspirovali tradicemi Slovanů z různých koutů Evropy.

Místo obřadu bylo pro nás jasné vlastně už dlouho dopředu, svatoháj na dohled naší chalupy. O vhodnosti výběru nás utvrdili i naši žerci, kteří vnímali energii místa podobně jako my.

Pro svatební oděv jsme se jen pár týdnů před obřadem vydali do Moskvy, kde již roky obdivujeme takřka umělecká díla Ekateriny. Ta nám i přes svou vytíženost vyšla vstříc a spolu se svým mužem Ivanem, který se postaral o svatební šperky, přichystali vše do nejmenších detailů přesně dle našich představ. Pomyslnou třešničkou na dortu pak byly Veleslaviny karetky, jež nám věnovala a za které jí patří velké díky.

S žerci a několika dorazivšími přáteli jsme se sešli již v předvečer obřadu, další účastníci se připojili ráno. Celá svatba byla pojata velmi komorně, jen pro kruh našich nejbližších přátel, které jsme chtěli mít po boku v tento náš významný den.

V den obřadu, po posledních klidných ranních okamžicích, kdy jsme se se svědkyní vydaly na louku za chalupou na sběr lučního kvítí pro nevěstin věneček a do lesa pro dubové listí na věnec ženicha (zde opět velké díky Veleslavě za jejich tvorbu), už začal ten klasický svatební shon. Ještě nezbytná kytice z květů černého bezu do rukou nevěsty a pírko, snítka rozmarýnu spolu s květem černého bezu připnout na hruď ženicha.

Nejprve nás čekala oficiální část obřadu na obecním úřadě, jež by mohla hrdě konkurovat některému z Troškových „uměleckých“ počinů… „Ehm.., Ještě ne… Počkejte za závěsem… Jděte pomalu, máme malou obřadní síň, tak ať to vyjde na celý pochod. No tak pomalu zase ne… Udělejte krok zpět… Vítejte v naší krásné obřadní síni.“ Čtení celého projevu výhradně z desek pana starosty, aniž by k nám jedinkrát vzhlédl (nejspíše ho rozrušil náš nezvyklý šat), inu zábavu jsme čekali, ovšem spíše až na sklonku dne, nikoli na jeho počátku. :)

Následně již tedy mohla začít ta pro nás podstatná a významná část toho dne, tedy svatba pohanská. Za zvuku bubnu a koncovky jsme se vydali s průvodem vsí a přes louku pokračovali ke svatoháji. Těsně před branami jsme se Petrem od průvodu oddělili a pokračovali každý z jedné strany svatoháje směrem k obřadišti, zatímco zbytek průvodu procházel jeho středem. Oba jsme čekali na smluvený signál žerce Mstislava. Troubení na roh přišlo vzápětí a my se vydali každý ze své strany kruhu směrem k obřadišti.

Po příchodu jsme byli očištěni silou pelyňku a vodou. Následoval krásný a velmi emotivní úvod žerce (který přijímal energii místa již od brzkého rána), pozvání předků, úlitby, obětiny a přípitky. Nesměly chybět tradiční postřižiny, jichž se zhostila Veleslava po boku s Rostíkem :), trojité obcházení stolu ženicha s nevěstou – ruku v ruce nad pecnem kvasového chlebu, vzájemné předávání darů, prstenů, první manželský polibek a svazování rukou novomanželů. Ovšem také symbolické navlékání nevěstina věnečku na hůl ženicha a následné začepení nevěsty. V závěru nás všichni zasypávali zrním a poté již mohlo započít očekávané hodování pod širým nebem. Než mohli všichni usednout, musela jsem já na své místo přijít po stole, překračujíce tradiční svatební koláč karavaj. Se svázanýma rukama to byla opravdu výzva. Následoval první společný pokrm, kterým byla ječná kaše.

V závěru dne těsně před naším odchodem z místa obřadu se zvedl silný vítr, obloha potemněla a bohové nám na znamení přijetí obětin seslali dlouho očekávaný déšť.

Ještě jednou bychom rádi poděkovali Veleslavě s Mstislavem nejen za obřad, kterým nás provedli, ale také za jejich ochotu a vstřícnost. Rostíkovi pak za statečnost, se kterou čelil svému strachu z velkých pejsků. :)

Petr a Iva

Já bych k tomuto obřadu ráda připojila ještě pár slov.

Jak jste si mohli přečíst výše, opravdu jsme vyrazili do neznáma, nicméně už z první zprávy Petra a Ivy jsme měli dobrý pocit. Od první chvíle jsme si přáli, aby to vyšlo bez ohledu na to, kdo z Rodné víry se toho ujme. Z organizačních důvodů se toho nemohl zhostit Vítoslav, který všem připadl na mysl jako první, a tak jsme se toho rádi zhostili my.

I přes mírné vnitřní obavy (které byly z pochopitelných důvodů na obou stranách, jak jsme se později dozvěděli :) ), s kým se to za chvíli seznámíme a jak to vlastně bude probíhat, jsme vyrazili do Krušných hor. Onen dobrý pocit však soustavně tyto obavy přebíjel a po prvních deseti minutách bylo jasné, že ty obavy opravdu nebyly na místě. Po chvíli společného hovoru jsme měli pocit, že známe ne pár hodin, ale pár let. Přesto však vyvstaly obavy nové – velmi brzký termín svatby, velmi málo času na veškeré přípravy na obou stranách. Těch pár týdnů uteklo jako voda, vůbec nebyl čas vyřešit cokoli osobně a najednou jsme se vypravili na další cestu do Krušný hor, tentokrát den před samotnou svatbou.  A opět jsme od první chvíle měli pocit, že jsme tam správně.

Vše proběhlo tak, jak to proběhnout mělo. 

Mstislav, Veleslava a Rostík