Dožínky pohledem Jaroslava

Přiznám se bez mučení, že nejsem žádný zemědělec, sedlák ani člověk z vesnice a asi i proto dožínkové slavnosti zatím zůstávaly za horizontem mého zájmu. Poděkovat bohům za úrodu jsem tak nějak nepovažoval za nezbytné, mnohem víc mi k srdci přilnuly jarní svátky oslavující sílu a nový život i ty podzimní dušičkové, ve kterých mohu vzpomínat na své zesnulé předky. Když si za obřadním cyklem představím průběh lidského života, jsou vlastně dožínkové slavnosti přesně tím, co jako člověk ve 44 letech prožívám. Jsem na konci svých mladických sil, sklízím, co jsem v životě zasel, ať už v práci, v dětech nebo přátelích. A možná právě proto mne tentokrát dožínkové svátky oslovily více, než bych si předtím připouštěl.

Zatímco desetitisíce lidí se v sychravém sobotním odpoledni rozjely nakupovat do supermarketů, doma se dívaly na bezduché televizní pořady, došly se podívat na nějaký film do multikina a nebo lelkovaly na závodech kol, motorek nebo čehokoliv… já se rozhodl, že protentokráte se podobné zábavy nezúčastním a bez ohledu na počasí navštívím svůj první dožínkový obřad. Nebyla to zvědavost, co mne tam vedla, ale skutečnost, že organizátorům této akce se tam přihlásil všeho všude jeden jediný účastník. Řekl jsem si, že by byla strašlivá škoda nepodpořit lidi, kteří věnují svůj volný čas tomu, aby zachraňovali střípky naší historie, nechat je otrávit nezájmem, nechat je upadnout do toho stáda v supermarketech, které nezajímá duše, hrdost, spravedlnost, ale jen výše ceny na tom či onom zboží.

Někdy člověk udělá věc jen pro druhé a kupodivu je za to dost často odměněn mnohem víc, než kdyby je dělal ve svůj vlastní prospěch. Byl to i tento případ. Už když jsem dojel na místo srazu, přivítalo mne velmi milé překvapení v podobě mého dávného přítele Chotěbuda, který přijel až z daleké Dolní Lužice, aby se svátku účastnil. Mé volání po demonstrativní návštěvě obřadu našich mladých (jak familiárně říkám Veleslavě a Mstislavovi) vyslyšeli ještě Vojtěch a Dragan, včetně svých ratolestí.

Na místo obřadu jsme došli svižnou chůzí po zhruba 15 minutách a musím říct, že místo bylo vybráno opravdu skvěle. Na vrchu Bacín je totiž svatyně, která byla kontinuálně lidmi používaná od pravěku. Nejstarší nálezy jsou datovány do doby mezi lety 9150–8600 př. n. l. Obětiny nalezené ve svatyni (skalní puklina) ukazují na její kontinuální využití až do středověku. Síla z toho místa doslova sálala, člověka přitahovala nevýslovná úcta před tisíci lety duchovní síly toho místa.

Dříve než začal samotný obřad, je na místě rozdělán oheň a započaly se soutěže, což jsou zvyky u Slovanů velmi oblíbené. První soutěží byla lukostřelba, druhu pak hod oštěpem na cíl a poslední srážení nože kůlem. Myslím, že všichni účastníci se báječně bavili a nikdo nezůstával pozadu. Není důležité, kdo zvítězil (no jasně, říkám to proto, že jsem to nebyl já), tady se nesoutěží o peníze ani o přehnanou individuální prestiž, je to klání přátelské a stejně tak jako v antickém Řecku provozované pro slávu bohů.

Když se setmělo, žrec se svou pomocnicí připravili svatyni k obřadu. Skalní puklina byla osvětlována ohněm z obětního ohniště i z rozestavených svíček. Kdo chtěl, přinesl bohům obětiny. Nic nebylo nucené, nic nebylo strojené. Od samého začátku obřadu bylo jasné, že žrec věří tomu, co říká, že slova plynou přímo z jeho srdce. Nejprve poděkoval bohům za úrodu, požádal je o přízeň i pro příští rok, schoval se za velký upečený koláč a pak promluvil několik moudrých slov o významu místa i obřadu. Do ohně i do obětní skalní pukliny obětoval pak obětinu. Vše završily přípitky, většinou na počest bohům a našim předkům.

Po obřadu následovala hostina, ve které se všichni podělili o to, co přinesli, a družně se hovořilo a popíjelo. Nostalgické žvatlání střídala místy odborná diskuse, přesně tak jak to má být. Ačkoliv jsem veteránem obnovování původní naší rodné víry v naší zemi, musím říct, že tento obřad byl jedním z nejlepších, kterých jsem se účastnil. Byl totiž opravdový a upřímný. No mnohým to může přijít málo, ve společnosti, kde nejdůležitějším aspektem je finanční profit, kde celebritami jsou ti, kdo jen reprodukují cizí emoce, postoje, životy, tam, kde je důležitější, jak vypadám, než jaký jsem, v takovém světě opravdovost a upřímnost nejsou příliš ceněné komodity. Ale já za ni děkuji, přátelé, mne dodala naději.

Jaroslav