Letos jsem oslavil letní slunovrat, neboli Koupadla, poněkud netradičně coby host Velesova lidu. O tom, jaké to bylo, bych se s vámi chtěl podělit v následujících řádcích.
O Velesově lidu vím asi 10 let, kdy jsem objevil stránky slovane.cz. Na jejich aktivity jsem vždy hleděl se sympatiemi, ale přísné LH pojetí s vyjmenovanými věcmi, kterých by se měl účastník jejich akcí vyvarovat, mě odrazovalo s tím, že tohle není nic pro mě. Pochybnosti začaly být postupně rozptylovány, zejména Jeduchou navštěvující akce Rodné víry, Chotěbudem, navštívivším oslavy letního slunovratu u Velesova lidu již v roce 2013 a nakonec také Rostislavem, jehož pozvání jsem letos přijal.
Nevěděl jsem, co od akce očekávat, měl jsem obavy, zda budu vůbec schopen se nějak do dění zapojit, nezúčastniv se doposud žádné LH akce, zda moje vystupování nebude narušovat ráz akce svojí nedobovostí a jak to vlastně bude celé probíhat.
V pátek večer jsem tedy spolu s Chotěbudem sedl do auta a vyrazil pln očekávání směr jih. Místo konání akce, slovanské hradiště kdesi v Jižních Čechách, bych nebýt Chotěbudových pokynů určitě nenašel. Skryto před zraky okolního světa, vyjevilo louku s prvními stojícími stany až na poslední chvíli. Celému tábořišti vévodil velký vladykův stan, kam by se bez nadsázky pohodlně na noc uložilo tak 15 lidí. Přijmuvši vladykovo pozvání, našli jsme v něm pohodlné útočiště i my.
Postupně přijížděli další účastníci a já, převléknuv se mezitím do mé tuniky, jsem se pomalu přenášel do toho správného rozpoložení. Můj oděv, ve kterém jsem oslavil většinu svých slovanských obřadů, jsem nikdy nepojímal jako striktně historický, spíše jen těmi historickými inspirovaný, avšak kupodivu tady vyhověl i přísnému (nebo spíše přimhouřenému?) hodnotícímu oku pořadatelů.
Večer nás zkropil déšť, ale nezabránil nám, znaveným vedrem a cestou pátečním provozem ucpanými silnicemi, jít se i ještě za tmy vykoupat. Voda v řece byla nad očekávání teplá, avšak daní za to byl nízký stav vody jen stěží umožňující smysluplné plavání. Osvěžení bylo velmi příjemné, na rozdíl od zpáteční cesty korytem potoka a stezkou vedoucí ve svahu zpět na ostroh bývalého hradiště. V zalesněném údolí byla pro mé absenci brýlí a šeru nepřivyklé oči naprostá tma. Snaže se neztratit bíle oděné siluety mých druhů přede mnou, našlapuje bosou nohou na ostré kaménky a zakopávaje o neviditelné kořeny jsem drtil mezi zuby jednu nadávku za druhou. Světla přibližujících se ohňů v tábořišti ve mně proto vzbudila pocit úlevy.
Ještě dlouho do noci jsme pak za svitu olejových lampiček a svíček debatovali a se zaujetím poslouchali vyprávění vladyky Křesomysla.
Druhý den jsem zahájil opět koupelí, tentokrát v poměrně studeném potoce. Až do řeky, jejímž je přítokem, se mi jít nechtělo a ani osvěžení by ve výrazně teplejší vodě nebylo takové.
Dopoledne si líně plynulo, chvílemi jsem měl potřebu odhadovat podle výšky slunce, kolik asi tak může být hodin, ale brzy jsem toho zanechal a začal si užívat skutečnost, že to vůbec nemusím řešit. Na to, že pořádně nevidím a nerozpoznávám žádné detaily, na to už jsem si docela zvykl a dokonce jsem přestal mžourat a vyhýbat se pohledu do větších dálek. Když člověk nemá žádného srovnání a ani není poblíž žádný text, s jehož přečtením by měl problémy, není po nějakém čase slabší zrak takovou překážkou, jakou jsem původně předpokládal. Koneckonců, nevidět skvěle do dálky bylo dříve zcela běžné a přesto lidé dokázali fungovat bez jakýchkoliv kompenzačních pomůcek.
V průběhu celého dne se připravovalo a podávalo několik společných jídel, která ač velmi jednoduchá co do použitých surovin, byla velmi dobrá a chutná. Pomazánka machanka, čočková polévka i hrachová kaše chutnaly skvěle. Soudě dle rychle se vyprázdnivších kotlíků a misek, nebyl jsem toho názoru jediný.
Někdy odpoledne jsme se všichni přítomní muži zúčastnili zápolení o šulínec, dřevěný falický symbol potřený sádlem, který byl před zahájením umístěn kdesi na louce. Vítěz tohoto rituálního zápasu se pro tento večer měl stát personifikovaným Kupalem, bohem plodnosti požívajícím všechny výsady tohoto dne.
Zápolení spočívalo v tom, že šťastný nálezce měl za úkol jednou rukou uchopit kluzký falus a donést jej vědmě Jeduše, zatímco ostatní se jej měli snažit jakýmkoliv nekrvavým způsobem zastavit a šulínec uzmout. Dřevěný úd tak nesčíslněkrát změnil majitele, jelikož zle dorážející přesila ostatních mužů obvykle donutila chvilkového držitele se jej co nejdříve zbavit odhozením, aby sám nebyl ušlapán a zraněn. Jistou roli hrála i taktika, neboť Kupalo, vítěz tohoto klání, měl být po obřadu ostatními odnesen k rituální očistě až k vodě, aniž by se dotkl země, a tahat někoho dobře stavěného se zkrátka nikomu zrovna nechtělo.
Ze zápasu nakonec vyšel jako vítěz zaslouženě Krei z Pohanského kruhu.
Následovaly přípravy obřadního místa, do kterých jsem se zapojil asistencí při vztyčování slavnostní brány a jejím následným zdobením dubovými listy. Chodě celý den naboso, chodidla již začínala nesnesitelně bolet. Rozhodl jsem se vzít si krpce, které jsem si kdysi pořídil a nikdy je moc nenosil. Chůze po ostré suché trávě v nich byla výrazně příjemnější, ale rychle jsem se rozpomněl, proč jsem je tehdy odložil. Celý zbytek dne jsem je tak každou chvíli musel opětovně nazouvat a přitahovat šňůrky, které je měly držet na svém místě.
Čas obřadu se blížil, slunce se sklánělo k obzoru a přípravy vrcholily. Věkoš se jal rozdělávat živý oheň třením dřev, kdy je v jednom kusu dřeva důlek, ve kterém je za pomocí tětivy luku otáčeno kulatinou, přičemž je nutné takto třít dlouhé minuty, takřka až do vyčerpání sil. Všichni jsme se okolo shromáždili a zpěvem a zaříkáním ohněstrůjce povzbuzovali. Oheň nakonec za velkého jásotu vzplál a my se za doprovodu zpěvu a bubnování vydali doprostřed louky, do vyznačeného kruhu, kde na své zapálení již čekala hranice. Vždy jeden ze zástupců každé ze zúčastněných občin přikročil s pochodní z jedné světové strany k hranici a společně zažehli obřadní oheň.
Obřad Jeducha zahájila vzýváním předků a jejich pozváním mezi nás, následovaly přípitky a modlitby Dažbogovi, Slunci a dalším bohům od každého z účastníků. S přípitky koloval roh s medovinou kruhem, až nakonec skončil u Kreie, ztělesněného Kupala, které do sebe musel na jeden zátah obrátit vše, co v něm zbylo. A že toho nebylo málo, vůbec bych nechtěl být na jeho místě!
Za zpěvu jsme spojením rukou utvořili kruh a následovalo několik kol kruhových tanců. Pěly se písně lidové, Žiarislavovy i další, které jsem neznal. Vysokou úroveň držela Jeducha se svými družkami krásným čistým zpěvem, který přehlušil i halekání a krákorání nás, kdož zpívat neumíme.
Kruh se začal postupně trhat a jednotlivci i páry začali za radostného výskání přeskakovat obřadní oheň. Pak jsme se z hradiště odebrali k řece k rituální koupeli, nesouce na ramenou Kupala a zpívajíce a provolávajíce slávu bohům. Všichni bez rozdílu pohlaví a věku jsme se bez zaváhání vrhli do očistné koupele tak, jak nás bohové stvořili. Dovádějíce ve vodě, popíjejíce pivo a medovinu jsme si užívali nejen koupání, tolik osvěžujícího v tomto horkém letním dni, ale i bezstarostnosti a radosti.
Po návratu z obřadní koupele jsme do pozdních nočních hodin setrvali u obřadního slunovratného ohně, rozmlouvajíce v přátelském duchu o věcech veselých, pozoruhodných, ale i naléhavých a vážných, jak už to v životě bývá. K tomu mezi námi kolovala medovina obohacená o pelyňkový extrakt, který ač byl pro mě sám o sobě odporně hořký, do medoviny doplněný dodal jí nezvyklou, ale velmi pozoruhodnou a libou příchuť.
V kruhu při ohni mi docházelo, že ačkoliv se může naše pojímání slovanského duchovna trochu lišit a každý přistupujeme k odkazu našich předků z mírně jiného úhlu, stojíme všichni v rozbouřeném moři dnešní neklidné doby na jedné lodi a máme společného více, než bych byl býval předtím tušil.
Jako jeden z posledních od ohně odpadnuvších jsem šel za doprovodu štěkajících srnců spát s pocitem dobře prožitého dne.
Děkuji Rostislavovi za pozvání a ostatním účastníkům za milou společnost!
Mstislav
2 komentáře: “Koupadla 2017 u Velesova lidu”
Díky za reportáž a chválím přechodníky! :)
[…] i na našich stránkách si můžete přečíst reporty ze dvou minulých ročníků – 2017 a 2019. Ačkoli si Rodná víra na časy dávno minulé nehraje (rozhodně ne v tom smyslu, že by […]