SVAROH

(psl. Svarogъ)

Svarohovo jméno je zmíněno v poznámkách ke slovanském překladu byzantské kroniky Jana Malaly ze 6. století, která byla přeložena do slovanštiny v Bulharsku v 10.-11. století. Přepisy tohoto díla se zachovaly i na Rusi, kde se staly součástí Nestorovi Povesti vremennych let. Tyto poznámky mohly vzniknout přímo v Bulharsku, nebo až později na Rusi, což je pravděpodobnější. Poznámky se týkají řeckých bohů v Egyptě, jméno Hefaista je přeloženo slovem Svarogъ, jméno Hélia slovem Dažьbogъ.

Text praví: „Po smrti Hefaista, kterého také Svarogem nazývají, panoval Egypťanům syn jeho Slunce (Helios), kterého nazývají také Dažьbogъ … Slunce pak car, syn Svaroga, jenž je Dažьbogъ, byl muž silný … nechtěl porušit zákon otce svého Svaroga … Jak říkal básník Homér o něm, že Dažьbogъ obvinil Afroditu z cizoložství s Aresem … Po smrti Dažьboga, syna Svaroga, panoval Egypťanům Sosis.“ Dále: „ustanovil ženám zákon vdávat se pouze za jednoho muže a být zdrženlivé vůči jiným mužům a ty, které by tento manželský svazek porušily, přikázal potrestat. Proto byl nazván bohem Svarogem. Neboť předtím ženy žily smilně s jakýmikoli muži, kteří se jim líbili, a byly jako dobytek ve svém smilstvu. Když se dítě narodilo, které ženě bylo milé, řekla: ‚To je tvé dítě‘; on pak uspořádal slavnost a uznal ho za své. Feosta (tj. Hefaistos) ale zrušil tento zákon a přikázal, aby jeden muž měl jednu ženu a žena si směla vzít pouze jednoho muže; a kdo by tento zákon porušil, ten musel být vržen do ohnivé pece. Proto byl nazván Svarogem a byl uctíván Egypťany.“ Kronika také říká, že Egypťanům panoval „Feosta, jehož nazvali Egypťané Svarogem. V čase vlády Feosty v Egyptě spadly kleště z nebe a začaly se kout zbraně, neboť se dříve bojovalo s kyji a kameny.“

Svarohovo jméno se objevuje i na nádobách nalezených v bulharském Tărnovu, které pocházejí ze 12.-14. století. Uctívání Svaroha mohou připomínat i některé místní názvy, např. české Svarišov, Svárkov, Svárov polské Swarawa, Swaroszyn, Swaryszewo nebo ruské Svaruževo. Jsou však možné různé výklady těchto toponym.

Samotné slovo Svarogъ lze vysvětlit několika způsoby. Pokud vyjdeme ze slovanštiny, můžeme jej srovnat s praslovanským kořenem svar-, který v indoevropštině znamenal zvuk, slavností řeč (příbuzné je i anglické to swear nebo německé schwören), ve slovanštině se později význam posunul na bojový ryk a boj jako takový. Potom by Svarogъ znamenalo „přikazující bůh“ podle staršího významu. Možný je však i výklad hledající původ slova Svarogъ v indoíránských jazycích. Je možné srovnat íránské chvar – slunce, světlo nebes, záře, kruh světla; sanskrtské svar – jas, lesk, světlo, nebe, slunce; svarga – nebe.

Z údajů, které nám podávají poznámky v Kronice Jana Malaly, nemůžeme o Svarohovi přímo nic usuzovat. Údaje se totiž netýkají slovanského Svaroha, nýbrž řeckého Hefaista. Můžeme pouze vyčíst strukturní podobnosti mezi těmito dvěma bohy, která motivovala překladatele, aby Svarohovým jménem Hefaista slovanskému čtenáři přiblížil. Předně je řecké mytologii cizí vztah Hefaistos otec a Hélios syn. Hélios je považován za syna Titána Hyperíona, Hefaistos vystupuje jako božský kovář, syn Dia a Héry, zručný, ale ošklivý a kulhavý, ostatními bohy vysmívaný. Zde však máme jasně uvedeno, že Dažьbogъ – Slunce car, je synem Svaroha, což můžeme považovat za čistě slovanský element. Důvod ke ztotožnění Svaroha z Hefaistem můžeme vidět v ohni, pokud přijmeme indoíránský výklad jeho jména, Svaroh se nám zjeví jako bůh nebeského jasu, světla a ohně. Potom je i logické, proč je nazýván otcem Dazboha, slunce je projevem nebeského ohně. Další otázkou zůstává Svarohův zákon monogamie, s řeckým Hefaistem nic takového spojit nelze. Ale tento příběh mohl vzniknout kontaminací s jinými antickými nebo i křesťanskými prameny, může být však i původu slovanského. I slovanský Svaroh, jako vládce ohně, mohl být patronem kovářství, podobně jako řecký Hefaistos. To mohlo být také pramenem ztotožnění.

Svaroh, jako otec Dazboha a podle jména snad i Svarožice, bývá často pokládán za slovanského Praboha, což odpovídá logickému postupu, ve kterém se Svaroh, jako bůh nebeského světla, stal prvním přemožitelem tmy a chaosu. Potom by bylo možno jej považovat za otce všech nebeských a světelných bohů. Že Slovanům nebyla představa nebeského Praboha cizí, dokládá i Helmold ve své Slovanské kronice: „Majíce různotvaré bytosti bohů, jimž pole, lesy, žaly i rozkoše přidělují, uznávají, že jeden bůh na nebesích ostatním vládne, a jsa velmi mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Z krve jeho prý pošli, a každý z nich tím je vznešenější, čím bližší je onomu bohu bohů“. Tento popis Praboha zcela odpovídá námi nastíněnému významu Svaroha, ačkoliv zde není nijak pojmenován. Je možné, že i rujánský Svantovít je jen pozdější transformací Svaroha, doklady nám však chybějí.

Literatura:
Fasmer, Maks: Etimologičeskij slovar‘ russkogo jazyka – http://starling.rinet.ru/main.html
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rejzek, Jiří: Český etymologický slovník. Voznice 2001.
Růžička, Josef: Slovanské bájesloví. Praha 1906.