Svantovít

(psl. Svętovitъ, stplb. Svątovit)

Slavný bůh ctěný v rujánské Arkoně, o němž se zmiňuje Helmold, Saxo Grammaticus a Knýtlinga Saga. Zdá se, že jeho kult nabyl význam až ve 12. století, starší prameny o něm mlčí. Jeho mohutná modla měla čtyři hlavy, každá z nich hleděla jiným směrem. V pravé ruce držela roh hojnosti, levé byla opřena v bok. Svantovít je klasickým lokálním bohem majícím atributy jak válečné, tak hospodářské. Jeho posvátný bělouš byl vždy ráno zpocený a uprášený, neboť na něm v noci tajně jezdil bůh do boje. Kůň byl používán i k věštbám, pokud překročil zkřížená kopí pravou nohou, znamenalo to vítězství v boji, jinak byla výprava odložena. K jeho hospodářským atributům patřil roh hojnosti a velký medový koláč. Veliké Svantovítovy slavnosti se konaly vždy po žních, kdy se na ně sjeli Slované z nejširšího okolí. Roh hojnosti byl vždy po žních naplněn vínem či medovinou, podle toho, kolik nápoje během roku ubylo, se předpovídala příští úroda. K podobnému účelu sloužil i medový koláč. Za něj se Svantovítův žrec schovával a tázal se přítomných, zda li je vidět. Pokud odpověděli, že ne, žrec odpověděl, kéž byste mě i příští rok neviděli. Tento rituál měl zajistit dobrou úrodu i pro příští rok.

Svantovítův kult na Rujáně nabyl ohromné slávy, Svantovítův žrec měl k disposici stálou jednotu čítající 300 mužů a ohromný chrámový poklad, mnohdy měl na Rujáně větší vliv, než samotný kníže. Každý obchodník, který chtěl na Rujáně obchodovat, musel nejprve obětovat něco cenného ze svého zboží Svantovítovi. Každoročně byl i Svantovítovi obětován jeden zajatý křesťan vybíraný losem, archeologický výskum objevil 17 lidských obětí. Sláva Arkony však netrvala věčně. Dne 14. června 1168 byla dobyta dánským králem Waldemarem, Svantovítova modla byla zničena a obyvatelé byli nuceni přijmout křest. Tento den znamenal nejen definitivní konec svobody Polabských Slovanů, byl to i konec posledního organizovaného slovanského kultu vůbec. Dnes už místo, kde stávala Arkona nenalezneme, zřítila se důsledkem eroze do mořských hlubin.

Jméno *Svętovitъ je možné vyložit jako „mocný, silný pán“. Toto jméno je tedy možné pokládat i za přídomek původně jiného jména božstva. Čtyři hlavy hledící na všechny světové strany bývají někdy pokládány za sluneční atribut. O pozici Svatovíta také Helmold praví: „Svatovít, bůh země rujanské, obdržel prvenství mezi všemi slovanskými božstvy, jsa nejslavnějších ve vítězstvích, nejúčinnější ve věštbách. Proto také za našeho věku netoliko země vagerská, ale i všechny slovanské kraje tam posílaly roční poplatky, vyznávajíce, že onen jest bůh bohů.“ Z toho vyplývá, že alespoň v lokálním měřítku zastupoval Svatovít Praboha, který byl snad většinou jinde jmenován Svarohem. Pozornost vzbuzuje i tzv. Zbručský idol, nalezený na území dnešní západní Ukrajiny roku 1848. Svým ztvárněním představuje celou slovanskou kosmogonii. Samotné čtverhrané tělo idolu je rozděleno do tří sfér. Spodní představuje posvětí (nav), střední svět lidí (jav), horní svět bohů (prav), přičemž v každém poli je zobrazeno jedno božstvo. Na vrcholu jsou pak ztvárněny čtyři hlavy pod jediným kloboukem hledící do všech světových stran. Toto čtyřhlavé božstvo spojující všechny světové sféry můžeme právem považovat za stvárnění Praboha. Ačkoliv Zbučský idol jistě není idolem Svatovíta, jak se někdy uvažuje, ukazuje, že rovněž čtyřhlavý Svatovít vskutku mohl být lokální formou Praboha.

Literatura:
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1981.