MOKOŠ

(psl. Mokošь)

Matku zemi (Mať syraja zemľa) představuje slovanská bohyně Mokoš. Je zosobněním vlhké, úrodné a plodné země. Její samotné jméno je pravděpodobně odvozené od kořene mok- mokrý, vlhký. Ze dnů je jí zasvěcen pátek, což je odrazem stará evropské tradice, srov. např. něm. Freitag (Frejin den) nebo it. Venerdi (Veneřin den). Podle B. A. Rybakova připadal hlavní Mokošin svátek na rozhraní října a listopadu, neboť to byl počátek ženských zimních prací.

Nejstarší písemná zmínky o Mokoši se nachází v Nestorově Pověsti vreměnných lět, kde se nachází v soupisu kyjevských bohů knížete Vladimíra jako jediné ženské božstvo. Její jméno se pak nachází téměř ve všech ruských kázáních proti pohanství z 11.-14. století. Zajímavé je, že je většinou jmenována ve spojení s vílami či rožanicemi. Ještě v 16. století se ptal kněz sedláků, jestli se nemodlili k Mokoši. V severoruském folklóru je dodnes známa postava zvaná Mokuša, jež je považována za ochránkyni přadlen, její neviditelný příchod ohlašuje zvuk vřetene. Po příchodu křesťanství převzal uctívání Mokoše kult Matky boží, v pravoslavném prostředí pak také sv. Paraskeva, která je také podle dnu, jež jí je zasvěcen zvána u jižních Slovanů Petka, u východních Pjatnica.

Mimo východoslovanské prostředí písemné zprávy o Mokoši neexistují. O jejím uctívání mohou svědčit jen některá toponyma. Tím může být především lokalita Mokošín u Přelouče v Čechách. Dále můžeme jmenovat Mukus na Rujáně nebo Mogast / Mokoš v Horních Francích. Podle B. A. Rybakova se Mokoš taktéž nachází vyobrazena jako jedno z božstev na Zbručském idolu, představuje ji ženské postava na přední straně s rohem hojnosti.

Literatura:
Beranová, Magdalena: Slované. Praha 2000.
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1981.