DAŽBOH

(psl. Daďьbogъ, stsl. Daždьbog, rus. Dažbog, sch. mak. Dajbog)

Slovanský bůh slunce, jeden z nejvýznamnějších a nejuctívanějších slovanských bohů. Důležitým zdrojem k tomuto bohovi jsou rovněž poznámky v slovanském překladu kroniky Jana Malaly (viz Svarog). Jeho jménem je zde přeložen řecký bůh Slunce Hélios. Je nazván slunce-carem a je označen jako syn Svaroga. Aféra Dazboha s Afroditou a Aresem je přejetá z Homéra a nemá souvislost se slovanskou mytologií.

O Dazbohovi také častěji hovoří ruské prameny. Podle Nestorovi Povesti vremennych let byl roku 980 Dazbohův idol vztyčen společně s idolem Peruna, Striboga, Chorse, Mokoše a Simargla knížetem Vladimírem v Kyjevě, po Vladimírově pokřtění po osmi letech byl však společně s ostatními zničen. V Slově o pluku Igorově z konce 12. století jsou pak ruští Slované nazýváni „vnuky Dažbogovými“.

O Dazbohovi máme i zmínky v novodobém jihoslovanském folklóru. Ze srbského prostředí L. Niederle připomíná postavu zvanou Dabog, o němž se říká: „Dabog car na zemi a Pán Bůh na nebesích.“ V tomto případě byl však již Dazboh vlivem křesťanství ztotožněn s ďáblem, jako se to stalo v českém prostředí s Velesem nebo na Slovensku s Perunem. O bohu Dajbogovi vypráví i informátorka z makedonského Mariova (výsledek terénního výzkumu z 90. let 20. století), která říká: „Od otce vím o bohu Perunovi a o bohyni Moreně. Bohyně Morena – lidi zabíjí. To, že se rodíme, nezpůsobuje bůh Perun, ale bůh Dajbog a bůh Dajbog nám dává a bůh Perun dává lidem růst a bohyně Morena lidi bere, to znamená, že umírají. A pak je svatý Aranďel zabíjí nožem, kopím. Pro dobytek byl bůh Perun, jen ten, jen ten, jiný ne. Otec tak říkával, že byl i pro lidi, a bůh Dajbog znamená, že dával lidi, a bůh Perun, aby rostl dobytek i lidé, a bohyně Morena je brala. Lidem se zjevovala čas od času, plakala, procházela se po vsích a po lukách. Prý tu zaplakala, a slyšeli ji v Prilepu. To znamená, že když zapláče v Prilepu, tady ji uslyšíme. Tady na kopcích stála, vysoko stála. A volala a ptala se: „Do kterého domu mám večer vstoupit, kam mám přijít?“ Dajbog zde tedy vystupuje jako dárce narození, života.

Samo Dazbohovo jméno má dva možné výklady. Jméno je jasně slovanského původu, je složeno z praslovanských kořenů *dadj a *bogъ. Dadj by potom bylo rozkazovacím způsobem slovesa dáti – dej a význam by byl „dávající bůh“ nebo podle staršího významu „dárce bohatství“, čemuž odpovídají i zprávy z Makedonie. Jiní však vykládají první část z kořene *dag, jehož význam je žár, světlo. Zajímavé je, že v polském prostředí se objevuje v polovině 14. století vlastní jméno Daczbog, jakýsi polský dvořan se jmenoval Dadzbóg ještě v 17. století. Podobně jsou v Čechách 12.-13. století známa osobní jména Perun a Bělbog.

Z uvedených informací vyplývá, že Dazboh byl slovanským bohem slunce. Jeho kult byl rozšířen mezi východními a jižními Slovany a lze ho předpokládat i u Slovanů západních. Dazboh byl synem a přímým následovníkem Svaroga, boha nebes a světla. Jako slunce byl Dazboh nejpřednějším ze všech světelných bohů. Stopy po silném slunečním kultu nalezneme u všech větvích Slovanů, o zvláštní úctě prokazované slunci výmluvně hovoří i novodobý slovanský folklór. Časté je i vyobrazení slunečního boha a sluneční symboliky (kruh, svastika, paprsky) v slovanské lidové ornamentice.

Sluneční kult byl také v minulosti předmětem dvou velkých svátků, zimního a letního slunovratu. Na starý svátek zimního slunovratu, jehož nejstarší slovanské označení bylo Kračun, navazují i křesťanské Vánoce. Podle etnografických materiálů z různých období je při tomto svátku oslavováno zrození Slunce, které je u jižních Slovanů nazýváno Božić (tedy mladý bůh), jenž osvobodilo svět z temnoty a chaosu, darovalo život a blahobyt. Při svátku letního slunovratu, připadající u Slovanů na den sv. Jána (svatojánská noc), slunce dosahuje na obloze svého zenitu a jeho síla vrcholí. Na celém slovanském areálu byla tato noc slavena rozděláváním ohňů na vyvýšených místech. U východní Slovanů je tento svátek spojen s obřadním koupáním a je nazýván Kupalo. Doložen je od 13. století. V Čechách jsou koupadla přímo doložena v 15. století.

Dazboh bývá některými autory (Niederle, Váňa) ztotožňován s bohem Svarožicem. Svarožic je taktéž považován za syna Svarohova podle koncovky -ic v jeho jméně, která může označovat jméno syna po otci. V žádné památce však není Svarožic jako Svarogův syn přímo jmenován. Také bývá Svarožic vždy kladen do přímé souvislosti s ohněm a není nikdy s Dazbohem zaměňován. Proto považujeme ztotožnění Dazboha se Svarožicem za neopodstatněné.

Literatura:
Afanasьjevъ A., Poetičeskija vozzrěnija slavjanъ na prirodu I.-III. Moskva 1865-1869.
Čausidis, Nikos: Mitskite sliki na Južnite Sloveni. Skopje 1994.
Fasmer, Maks: Etimologičeskij slovar‘ russkogo jazyka: http://starling.rinet.ru/main.html
Niederle, Lubor: Život starých Slovanů II/I, Víra a náboženství. Praha 1924.
Pitro, Martin; Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi, Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1981.
Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990.
Vražinovski, Tanas: Narodna mitologija na Makedoncite II. Skopje-Prilep 1998.