To, že je Mokoši, bohyni ženské plodnosti, zasvěcen právě pátek, je odrazem staré evropské tradice. V germánských jazycích se pátek dodnes nazývá podle bohyně Freyi (angl. Friday, frís. Freed, hol. Vrijdag, něm. Freitag, dan., nor., švéd., Fredag, faer. Fríggjadagur, ), v římské tradici podle bohyně Venery (lat. Dies Veneris, kat., occ. Divendres, fran. Vendredi, ital. Venerdí, rum. Vineri, špan. Viernes). V synrektistické slovanské lidové kultuře Mokošino místo zaujala původem byzantská světice sv. Paraskeva, neboť „Παρασκευή“ znamená v řečtině „pátek“. U jižních Slovanů je známa jako sv. Petka, u východních Slovanů jako sv. Pjatnica. I jí je pochopitelně zasvěcen pátek, kdy ženy měly zakázáno vykonávat své obvyklé práce, jako je např. předení, díky čemuž si mohly odpočinout.
Samotné uctívání bohyně ženské plodnosti přesahuje svým stářím i období indoevropské jednoty. Bohyně představující zemskou plodivost je v různých podobách známa všem národům vyznávajícím etnická náboženství po celém světě. Této bohyni také odpovídají prehistorické sošky tzv. Venuší a jiné symboly ženské plodnosti, v hojném počtu doložených i na našem území. U Slovanů patří také Mokoš k jednomu z nejdříve doložených božstev, její modla stála na dvoře kyjevského knížete Vladimíra v 10. století společně s takovými bohy, jako je Perun, Dazboh nebo Chors. Její jméno je pak vzpomínáno v mnoha protipohanských kázáních až do novověku. Ani do dnešních dnů neupadla Mokoš u Slovanů zcela v zapomnění. V severoruském folklóru dodnes vystupuje jako ochránkyně žen, především přadlen. Nezastupitelná byla také její úloha jako dárkyně plodnosti a ochránkyně manželství. Byly jí také zasvěceny mnohé prameny. I na ruském severu splývá Mokoš se sv. Paraskevou, široce na slovanském území však její kult přejala i Bohorodička.
Mokošin svátek slavíme na přelomu října a listopadu, což má své hluboké kořeny. Do tohoto termínu staví dva nejvýznamnější pátky v roce synkretistický ruský Apokryf o dvanácti pátcích, jedná se o 9. a 10. pátek v roce, mezi kterými je pouhý týden. Z této památky vyplývá, že právě tento týden byl určen Mokošiným slavnostem. V tomto termínu, 28. října, se koná i svátek sv. Paraskevy, Mokošiny synkretistické nástupkyně. Termín má i své důvody věcné. V minulosti byl totiž rok rozdělen na dvě poloviny, poloviny dostatku a na polovinu nutného uskromnění. Blahobytná polovina trvala od prvních letních plodů zhruba do období po zimním slunovratu. Nově sklizené obilí poskytovalo dostatek potravy, podzimní ovocné plody dostatek vitamínů a na počátku zimy, hlavně při zimním slunovratu, započaly porážky chovných zvířat, především vepřů. A svátek Mokoši, jako poskytovatelky plodů přírody a ochránkyně domácího blahobytu, stojí přesně v polovině tohoto období. V českém prostředí se rovněž pozůstatky tohoto svátku uchovaly až do dnešních dnů v podobě podzimních hodů a posvícení. Termíny těchto svátků se sice liší podle místních patronů, ale svůj hlavní smysl uchovaly, jsou poděkováním za hojnost darů Matky země s neskrývaným přáním o totéž i v dalším roce. Historické zprávy i etnografický materiál udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo kohout. I toto má odraz v českém lidovém prostředí v podobě rituálu stínání nebo honění kohouta, konaném právě v tomto období.
V dnešní době 2. listopadu, tedy v průběhu Mokošina týdne, slavíme dušičky, tedy památku zesnulých. Tento svátek není původním slovanských svátkem. Poprvé tento svátek v roce 998 zavedl sv. Odylon z Cluny (Francie) jako protiváhu k stále přetrvávajícímu pohanskému kultu předků. Do té doby se církev stavěla ke ctění mrtvých vesměs záporně, jako k pohanskému přežitku. Do 13. století se pak ctění dušiček rozšířilo po celé západní Evropě, včetně Slovanů pod správou římské církve. Na tento nový svátek se tak nabalily i staré pohanské zvyklosti, v té době stále přetrvávající, což dalo vzniknout synkretistické podobě tohoto svátku. Že se v tomto termínu původně žádný všeobecný slovanský svátek předků nekonal, dokazuje i absence tohoto svátku u pravoslavných Slovanů, kde jsou zemřelí ctěni v jiných termínech. Nejvýznamnějším původním slovanským svátkem předků byl jistě zimní slunovrat. Vzpomenout předků i při Mokošině svátku však není nijak na škodu, neboť je povinností živých zvát své zemřelé předky na každý svátek. Nakonec o Mokoši můžeme předpokládat, že je matkou alespoň některých bohů, čímž je jistě pramáti nás všech, stejně tak, jako byla ochránkyní i celým pokolením našich zemřelých matek.
Průběh obřadu
(uctívači přišedše zpívajíce na obřadiště tvoří kruh, žercův pomocník vyrývá uprostřed jamku, vrací se; žrec vstupuje do středu, pokleknuv celuje zemi)
– Pomocníče, jsme všichni?
– Nejsme, žerče.
– Kdo chybí, dobrý druže?
– Předci!
– Pozval je někdo?
– Pozvi je ty.
(Vně kruhu zve duchy)
Сътворихомъ вечерѭ вельѭ; азъ, рабъ богынѩ Мокоши, зовѫ прадѣды на нѭ. Прѧдѫщия владычице, помоѕи, да матере изгыблъ хранителъ утѣшитъ пѣньѥ наше.
Азъ и помощьникъ мои зовевѣ предътечѧ на пыръ лѫжьнъи. Почиваѭщѧ бабы, съсънѣте вонѩ кашицѧ пьшеничьныѩ. Вьси наши дѣди, не стоите зади. Мрьтво тетъко, грѧди къ живѫщии чѧди.
Чрьнобоже и Морѣно, прошѫ, приведѣта из рая стары ѩзычьникы, ибо живыимъ подобаѥтъ възвеселити сѧ съ духы.
Сы съ дружиноѭ цѣлоѭ молѭ, поидѣте, да въкусите нашеѩ кръмлѩ. Пиите между поклоньникы медоу разлима и ядите пристѫпльше огни кура питома, бо потрѣба ѥстъ Словѣномъ славити сырѫѭ землѭ.
(pomocník zatím uctívačům rozdává obětní zrní, po návratě žerce do kruhu i jemu, nakonec si béře sám)
(žrec promlouvá)
Slované! Země jest horninou, jest prstí, jest hmotou. Hmotou, mnohými považovanou za žertvy nehodnu. Nám, chtícím nazírati vesmír v jeho celosti, jest Mokoš bohyní nepostradatelnou; kam by spadaly Perunovy životadárné krůpěje, kde by vzcházelo Jarovítovo osení; kde jinde, než na matičce zemi? Není světla bez tmy, není jezera bez břehu, není žití beze smrti.
Mokoši, budiž nám navždy svatá. V tobě tlejí kosti předkův našich, na tobě lpí jejich prach. My, tvé praděti, se ti s úctou a vděčností klaníme:
Sláva Mokoši!
(uctívači sborově opakují)
Sláva zemi!
(sborově opakují)
Sláva rodu!
(sborově opakují)
Počínaje žercem postupně sypou obětinu do jamky, někteří se před obětí modlí. Pomocník po pravici plní okřín medovinou a podává ho žerci, který za všechny ulévá do otevřeného lůna země. Okřín koluje od žercovy levice, uctívači před upitím provolávají slávu bohyni, někteří déle hovoří. Žrec zahrnuje jamku a zve uctívače k hodovnímu ohništi)
Píseň Mokoši
Stromy stojí, stíny leží, když se vlhká cesta krátí k obětišti Mokoše,
než zas mraky kroje zmáčí, pospíchejme chválit sílu naší rodné bohyně.
Neseme Ti zrní,
základ našich krmí,
neseme Ti ovčí stříž,
naše díky uslyšíš.
Stromy stojí, stíny leží, z prsti nesmí nikdo vyrvat jediného stonečku,
kdo by sprostě plivl na zem, popudil by proti obci všeho tvorstva matičku.
Neseme Ti zrní…
Stromy stojí, stíny leží, v bílém šátku lnu a máku semínka se chovají,
až je vsypu do dolíku, hrstí hlíny, krápí medu žertvu božstvu zasvětím.
Neseme Ti zrní…
Stromy stojí, stíny leží, po úlitbě jazyčníci okřín k ústům přiloží,
při odzemku, kvapném rejku bubnujíce, zpívajíce, rozjařeni nadějí.
Neseme Ti zrní…
Slovanskou bohyni Mokoš slavíme vždy poslední pátek v říjnu, od roku 2003 se pravidelně koná na zalesněném vršku v blízkosti vsi Mokošína u Přelouče, kde jsme při slavnosti v roce 2007 postavili lipovou Mokošinu modlu podle návrhu řezbáře Miroslava Landovského. Za konání této slavnosti byl do roku 2010 odpovědný Chotěbud s pomocníkem Lutoborem. Mokošín je velmi stará ves, první zmínka o ní pochází z roku 1073. Mokošín se nachází uprostřed úrodných polí v Polabí, proto by nebylo vůbec překvapující, kdyby naši předkové zasvětili právě toto místo bohyni, která představuje Matku syrou zemi. Ač historické záznamy o kultu Mokoše na tomto místě chybějí a systematický archeologický průzkum se prozatím nekonal, můžeme říci, že alespoň novodobě je toto místo opět Mokoši zasvěceno, a to od roku 2002, kdy se tu konala první novodobá Mokošina slavnosti.
Zápisy z jednotlivých ročníků: ZDE
