KRAČÚN

Svátek zimního slunovratu slavíme pravidelně od roku 2001. Obvyklým místem jeho konání je prozatím hradiště Zámka u pražských Bohnic. Doba konání tohoto svátku připadá na nejvhodnější možný termín mezi astronomickým zimním slunovratem (21. prosince) a jeho tradiční oslavou na Štědrý večer (24. prosince). Za konání tohoto svátku je od roku 2012 odpovědný Vratislav (vratislav.rv@gmail.com).

Je všeobecně známým faktem, že oslavy zimního slunovratu byly i u Slovanů nahrazeny křesťanskými Vánocemi, kdy oslavy zrození slunečního božstva byly nahrazeny svátkem narození Ježíše Krista. Staří Řekové slavili dne 25. prosince zrození boha slunce Hélia, Římané zimní slunovrat pojali jako svátek hojnosti zasvěcený Saturnovi a zrození Nepřemožitelného Slunce, v pozdním období římské říše se také na toto datum hojně rozšířily oslavy původem íránského slunečního boha Mithry, což byl bezprostřední předstupeň zařazení tohoto svátku do křesťanství, což se stalo někdy ve 4. století, ačkoliv je na základě novozákonního reálií jasné, že se v tomto období Ježíš narodit nemohl. Nejstarší zmínka o slovanských oslavách zimního slunovratu se nachází v tzv. Euchologiu sinajském, staroslověnské památce z Makedonie z 10. století, kde stojí: „Jašte kto vъ prъvyi denъ idetъ na kolędǫ enuarja, jakože prъvěe pogani tvorějachǫ…“, tedy jsou kritizování ti, kteří prvního ledna chodí slavit koledu, jako dříve pohané činili.

Další otázkou je, jak se původně slavnost zimního slunovratu u Slované nazývala. Český název Vánoce vznikl z německého Weihnachten, což znamená „Svatá noc“. Krom toho ve všech slovanských jazycích existuje slovo koleda, které původně označovalo, a v běloruštině a v bulharštině stále označuje, právě svátek zimního slunovratu. Praslovanské kolęda je zcela jistě přejetím z latinského „calendae“, což byly u Římanů oslavy prvního dne v měsíce, zvláště pak u prvního měsíce v roce. Zimní slunovrat skutečně znamenal počátek nového solárního roku, proto byl pro něj tento název přejat. Druhý název, který někdy bývá považován za staré slovanské označení zimního slunovratu, je kračun. Paradoxně však i tento název pravděpodobně přišel z latiny, lze jej vyložit ze slova creātiō „stvoření“. Charakteristické pro něj je, že se vyskytuje v panonsko-karpatské oblasti, ze slovanských jazyků je známo ze slovenštiny, rusínštiny a ojediněle též z bulharštiny, ale dodnes funguje jako název Vánoc v maďarštině (Karácsony) a v rumunštině (Crăciun). Někteří se slovo kračun snaží objasnit jako „nejkratší den v roce“, z jazykovědného hlediska však takové výklady nejsou přesvědčivé. V lužických srbštinách a v polabštině je zimní slunovrat prostě nazýván Hody, což je také nejspíše označením nejstarším a nejpůvodnějším, vždyť jihoslovanské godina a východoslovanské god ve významu „rok“ právě označují dobu mezi dvěma zimními slunovraty.

Řekli jsme, že všeobecně v indoevropské tradici je při zimním slunovratu oslovována zrození slunečního božstva. To je pochopitelné, neboť postupné ubývání dne a tím i světla, tepla a životní síly, je obrazem stárnutí slunečního božstva, naopak přibývání dne a slunečního jasu po zimním slunovratu nakonec vede k obnovení života v přírodě. V slovanském překladu Kroniky Jana Malaly (překlad byl pořízen v Bulharsku v 10./11. století) je jako Svarohův syn a bůh slunce uváděn Dazboh. Proto můžeme předpokládat, že právě Dazboh je oním slunečním bohem, jehož zrození při zimním slunovratu oslavujeme. V srbocharvátštině a makedonštině je Štědrý večer nazýván „Božić“, který také v mnoha písních vystupuje personifikovaně. Můžeme usoudit, že právě mladý, při zimním slunovratu zrozený, Dazboh byl nazýván Božicem. Nemáme jisté zprávy o tom, která bohyně byla Dazbohovou matkou. Byl li však jeho otcem nebeský prabůh Svarog, těžko mohla být jeho matkou bohyně méně významná, než je zemská bohyně Mokoš. Některá starší odborná literatura hovoří i o slovanském bohu Koledovi, to je však způsobené nepochopením podstaty tohoto svátku, neexistuje žádný pramen, který by o bohu jménem Koleda hovořil, ani jako u personifikaci svátku zimního slunovratu.

Nemůžeme však tvrdit, že zimní slunovrat je pouze oslavou slunce a boha s ním spojeného. Zimní slunovrat totiž nastává v době, kdy je síla životodárného slunce nejslabší, kdy noc a s ní spojené síly temna, chladu a smrti dosahují vrcholu. Náš svět je právě v tomto období nejblíže podsvětí, a nejen to, v době zimního slunovratu dokonce mizí hranice mezi naším světem a podsvětím. Podle tradice došlo ke zrození slunečního božstva při ranním svítání dne 25. prosince, přičemž je významný díl obřadních činností soustředěn na jeho předvečer, tedy na Štědrý večer. Tím ovšem doba zimního slunovratu nekončí. Dalších dvanáct dní, které jistě zastupují dvanáct měsíců v roce, je označováno jako dny „nečisté“. Toto období končí až Třemi králi. I po těchto dvanáct dní jsou brány mezi naším a oním světem otevřené. Můžeme právem předpokládat, že těchto dvanáct dní představuje období, kdy světu vládne podsvětní bůh Veles, jako náhrada za dvanáct měsíců, po kterých světu vládne sluneční Dazboh. Proto má období zimního slunovratu i svou druhou tvář, jako svátek úzce spjatý s Velesem.

K rituálům spjatých se solárním aspektem zimní slunovratu jistě patří pálení ohňů. U nás se tyto ohně stáhly jen do podoby zapalování svíček, avšak hojně jsou ještě doložené hlavně u jižních Slovanů. V minulosti byly páleny veliké společné ohně pro celé vsi, vlivem církevních zákazů se však postupně začaly stahovat do domácností. V Rusku se posílalo z kopce hořící kolo, což je taktéž hojně rozšířený solární symbol. Tyto posvátné ohně nesměly vyhasnout až do svítání a většinou se u nich po celou noc bdělo. Celonoční bdění mámo doložené i z Čech. U jižních Slovanů je hojně rozšířen i další zvyk, že se do ohně vkládalo zvláštní poleno, zvané badnik, což je také odvozeno od bdění. Toto poleno musí vydržet až do rána a jeho zbytky jsou považovány za posvátné a obdařené čarovnou mocí. Nejspíše se jedná o symbol starého, již neplodného roku, který bývá spálen, aby mohl nastat nový čas. Toto poleno má své obdoby i u Germánů (Julblock) a u Litevců, jedná se proto jistě o velmi starý zvyk. Přes oheň se též skákalo, což mělo přinést celkové očištění od zlého a zdraví. Oheň je také nespolehlivějším prostředkem ochrany před nebezpečnými silami, které se v době zimního slunovratu volně pohybují po světě. Při štědrovečerní večeři býval hlavním a obřadním pokrmem koláč (který čas místy degradoval do podoby církevních oplatků), na němž byly reliéfně zobrazovány solární symboly, jako např. různě stylizované svastiky. Při večeři musí být na stole hojnost co nejvíce pokrmů a plodů, aby se totéž opakovalo i v příštím roce. Pokrmy při večeři obvykle bývají nemasité. Všeobecným slovanským zvykem je pod stolem prostírám slámu, aby byla zajištěna úroda obilí. U jižních Slovanů se pak následujícího rána pojídá tzv. čestnica, což je nekvašená placka symbolizující plenku pro malého Božice. Na samotný den Božího narození je však charakteristický jiný pokrm. U jižních a částečně též u východních Slovanů je pro tento den dosvědčeno obětování prasete. Prase bylo posvátným Dazbohovým zvířetem, snad pro svou kulatost a blahobytnost. To dosvědčuje i české rčení o vánočním zlatém prasátku. I v Čechách se v tomto období hojně konaly vepřové zabíjačky.

Nejdůležitějším podsvětním aspektem tohoto svátku je jistě ctění předků. Jak jsme řekli, v této době je hranice mezi naším světem a světem zemřelých otevřena, proto se duše mrtvých svobodně pohybují po světě. Je u Slovanů všeobecným zvykem při štědrovečerní večeři prostírat i zemřelým členům rodiny, jež bývají před večeří pozváni a na jejichž počest pak bývá připíjeno. Mrtví předkové se v této době mohou objevit i v podobě neznámých příchozích, proto všichni, kdo zaklepou na dveře, musejí být řádně pohoštěni. Duše předků se mohou vtělovat i do domácích zvířat, kterým je také věnováno zvláštní péče a jsou jim přinášeny lepší pokrmy, věří se, že o půlnoci dokáží zvířata mluvit lidskou řečí. Zimní slunovrat je tak jistě nejvýznamnějším slovanským svátkem předků. V období zimního slunovratu se na náš svět však nedostávají pouze duše naších zemřelých příbuzných, kteří jsou nám obvykle příznivě nakloněni, ale také různí podsvětní duchové, kteří nám mohou být nebezpeční, jako jsou různí běsové, čerti, upíři, vlkodlaci a víly. Před těmito silami bylo nutné se chránit. Nejspolehlivější ochranou byla blízkost posvátného ohně, lidé se ale také různě přestrojovali a nosili škrabošky, hojně byl využíván ochranný účinek česneku, žádná nečistá síla však nemůže uškodit tam, kde panuje přátelství, bujarost a nevázané veselí, což byl také způsob jakým se trávila noc v předvečer Dazbohova narození, nikoliv tichým rozjímáním. Velesova čarovná moc byla vhodná pro různé druhy věštění, které se při zimním slunovratu provozovalo a dodnes provozuje, např. podle jádřince rozkrojených jablek. Z českého prostředí je také dobře známé, že dívky mohou o půlnoci při pohledu do studny spatřit svého ženicha, ale také svoji smrt.

Dnem Božího narození až po Tři krále, tedy po dobu dvanácti nečistých dní, počínala doba obřadních obchůzek, známá jako koledování. Název koledování jistě pochází ze starého názvu svátku zimního slunovratu, tedy Koledy, což bylo později přeneseno i na jiné obřadní obchůzky při jiných svátcích. Koledovat původně nechodily děti, ale mladí muži, kteří se shromažďovali do malých skupin. Nosili masky nebo byly přestrojeni do podoby různých zvířat či duchů. Cílem bylo dosáhnout co nejbizardnější podoby. Někteří se také převlékali do ženských šatů. Pokud se dvě kolední družiny setkaly, tak byla důsledkem bitva, při které mohli být i mrtví. Tito mrtví byli pohřbíváni přímo na místě (většinou na křižovatkách) a za jejich smrt nebyl nikdo postihován. Koledníci chodili po domech, kde hospodáři zvěstovali fakt narození „mladého boha“, tedy Božice, a přáli domu zdraví, úrodu a blahobyt. To vyjadřovali písněmi, nechyběli ani krátké hrané scénky. Často jeden z koledníků nesl na tyči symbol, který byl křesťanstvím reinterpretován jako betlémská hvězda, původně se však jistě jednalo o zobrazení slunce v podobě osmi nebo šesticípé hvězdy zlaté barvy, kterou může osvětlovat i svíčka. Zlatá barva, jako barva slunce, je obecně v koledách silně zdůrazňována. Příkladem nechť je tato staročeská koleda:

Čert: „O vy batuláci,
sprostí tuláci,
do kostela nechodíte,
pánu bohu se nemodlíte,
zanechte toho dítěte
a přidržte se mně,
krále, knížete.“

První pastýř: „Bratře, jest tady čert,
chce s námi míti nějaký žert,
zažeň ho do pekla.“

Druhý pastýř: „Di, ty mrcho huhlavá,
do tvýho pekla,
sic tě uvážu na řetěz,
budeš skákat jako pes
z místa na místo.“

Čert ustoupí a pastýři dále vítají boží děťátko.
Průběh obřadu:

Večerní obřad
žrec, dva pomocníci, účastníci

Těsně před západem slunce rozdělají pomocníci v ohništi, jež se nachází uprostřed obřadního kruhu, oheň. Zatímco plameny nabývají na síle, účastníci si vypnou mobilní telefony a jiná rušící zařízení a seřadí se v čele se žercem do řady. V ní vejdou na obřadiště, jež za zvuku bubnu třikrát obejdou. Poté se žrec zastaví tak, aby stál čelem k západu. Bubnování po chvíli utichne.

Pomocník po levé ruce podá žercovi okřín naplněný medovinou. Ten ho pozvedne a začne pronášet modlitbu Dažbogu. Během ní jeden z pomocíků přiloží do ohně badnik. Až žrec modlitbu dokončí, přistoupí k ohni a provede úlitbu Dažbogu a Svarogu. Následně do připraveného důlku v prsti vloží obětinu pro bohyni Mokošu. Účastníci slovem „sláva“ potvrdí souhlas s modlitbou. Poté žrec začne, v rukách opět třímaje okřín s medovinou, pronášet modlitbu Velesovi. Po jejím dokončení provede úlitbu Velesovi. Účastníci ji opět sborově potvrdí provoláním „sláva“. Poté žrec nalije medovinu do číše připravené předkům. Na to předá okřín pomocníku po levici, aby s ním obešel účastníky. Ti postupně provolají slávu Dazbohovi, Velesovi a dalším bohům a předkům, jak uznají za vhodné. Po každém provolání zbytek účastníků jeho slova sborově potvrdí, pokud s nimi souhlasí. Kdyby v průběhu kola medovina v okřínu došla, pomocník po pravé ruce ji přijde kolem doplnit. Nakonec se napije i žrec a zbytek medoviny v okřínu vlije do ohně.

Poté pomocník po levé ruce vezme tác s koláčem a předstoupí s ním před žerce, podávaje mu nůž. Žrec koláč rozkrojí na tolik dílů, kolik je účastníků a navíc jeden díl pro předky. Tento díl pak dá na misku pro předky, řka: „Naši svatí dědové, prosím vás, přijďte k nám, ať večeříme pospolu.“ a pozpátku se vrátí zpět do kruhu. Pomocník pak obejde celý kruh a každý si vezme jeden díl koláče, poslední díl si bere žrec. Poté ho všichni přítomní jedí. Kdo nalezne v něm zapečený peníz, předstoupí před oheň, poděkuje za něj, a vhodí jej do číše předků.

Tím je obřad ukončen a účastníci mají prostor k osobním modlitbám a obětem.
Následuje hostina, jež by se měla obejít bez masitých pokrmů.

Modlitba Dazbohu

Dazbože, bože náš svatý přejasný,
prvorozený synu nebeského Svaroha!
My, vnuci tvoji Slované, jsme se dnes sešli,
abychom tvůj veliký svátek uctili.

Dazbože, ty jsi naším mocným vládcem,
slunéčkem naším ve tmě zářícím, vševidícím, vševědoucím.

Nechť nám hoří tvůj neuhasitelný oheň,
nechť tvá síla vstoupí v něj,
nechť nás ochraňuje za těchto nebezpečných nocí.

Děkujeme tobě, Svarohu, nejvyšší bože, že jsi dal sémě,
Děkujeme tobě, Mokoši, že se z tvého lůna Božic zrodil.
Sláva tobě, Dazbože, nechť tvá síla skrze slunko
napájí i naše životy!

Молитва Даждьбогу

Даждьбоже, боже нашь свѧтыи, прѣясьныи,
сыну Сварога небесьскаѥго пръвѣньныи!
Мы, вънуци твои Словѣне, дьньсь ѥсмъ сѧ събьрали,
да бимъ праздьникъ твои великыи почьстили.

Даждьбоже, ты ѥси крѣпъкыи владыка нашь,
слъньчько наше въ тьмѣ свьтѧѥ, вьсевидѧѥ, вьсевѣдыѥ.

Да горитъ намъ твои огнь неугасимъ,
да твоя сила въстѫпитъ въ нь,
да защититъ насъ отъ сеѩ нощи опасьныѩ.

Даждьбоже, приими нашѫ жрьтвѫ неголѣмѫ,
да отьць твои, вѣчьныи Сварогъ, дастъ сѣмѧ,
и да сѧ можеши утре ис чрѣва матере Мокоши прѣродити.
Слава Даждьбогу! Слава Сварогу! Слава Мокоши!

Modlitba Velesu

Mocný bože Velese, ochránče našich stád, dobrotivý vládče Návu. V Tvé říši dlí duše našich skonavších předků a druhů. Dovol jim, aby s námi v tuto významnou noc pobyli…A až se i naše dny naplní, přijmi také nás, mocný Velese, do svého panství, abychom opět usedli po jejich boku…

Taktéž vládneš, moudrý Velese, nezměrnou čarovnou mocí. Pokorně Tě prosím, prostup jí tuto noc, abychom nabyli poznání… Sláva Velesovi!!!

Ranní obřad:
žrec, jeden pomocník, účastníci

Těsně před východem slunce se účastníci shromáždí kolem ohně. Žrec stojí čelem k východu, tedy na západě. V rukou drží okřín s medovinou, který mu podal pomocník stojící po jeho pravé ruce. Poté, co zemi zalije první Dazbohova zář, žrec vykřikne: Sláva, Dazboh se zrodil! Veselme se, neboť přejasný náš vládce a ochránce je opět na světě!“ Provede úlitbu do ohně, sám se napije a podá okřín vlevo. Ostatní po něm křičí: „Sláva, Dazboh se zrodil!“, upíjejíce z kolujícího okřínu medovinu. Pomocník vezme čestnici a podá ji žrecovi. Ten kousek ulomí a obětuje jej do ohně, další kousek si ulomí pro sebe a zbytek nechá kolovat. Po vypití medoviny a snědení čestnice je tento obřad ukončen. Následuje hostina, jejíž součástí musí být vepřové maso.

Zápisy z jednotlivých ročníků: ZDE