26.12.2008

Hody 2008

0

SvargaKromě informací na stránkách Rodné víry jsem o svátku zimního slunovratu věděla také to, že jde o slavnost nejskromější co se počtu účastníků týče, a že v případě příznivého počasí se nocuje na místě obřadu. Jak už to tak bývá, leccos dopadne úplně jinak. K hradišti Zámka u Bohnic se nás sice vypravilo pouhých šest, avšak v obřadním kruhu nás toho večera stálo čtrnáct.

Co se týče nocování, počasí nám opravdu přálo a když den před slavností náčelník ohlásil, že „dnes ráno byly v Bohnicích nezamrzlé kaluže“, bylo jasné, že nocovat na obřadišti se bude.

Příjemným překvapením pro mne ne-Pražana byl nečekaně rychlý přechod z velkoměstského sídliště do venkova. Sotva jsme panelákům ukázali záda, ocitli jsme se ve vsi a za ní už byla jen pole a kopce… a jezdci na koních… Výběr místa pro obřad – staroslovanské hradiště Zámka – byl opravdu šťastný. V případě nepřízně počasí (anebo zapomenutí vody jako tentokrát…) je ´civilizace´ doslova nadosah. V opačném případě je možno strávit noc na obřadišti v malebném březovém háji, který se se po několika metrech prudce svažuje k Vltavě…

Tak tedy – hned po příchodu bylo nutno nasbírat dostatek dřeva (suché, jak už to tak v prosinci bývá, nebylo); oheň měl vydržet až do ranního obřadu. Také bylo třeba připravit troud na zapálení obřadního ohně. Vše probíhalo v klidu a pohodě. Obřadištěm procházeli Pražané využívající pěkného počasí k nedělní procházce, nad hlavami nám jemně hřměla letadla klesající k ruzyňskému letišti, postupně přicházeli další účastníci slavnosti a dřeva (byť mokrého) přibývalo, žrec připravil troud a ohniště, i náčelník s vodou dorazil včas a těsně před začátkem rituálu doplnili obřadní kruh i tři běloruští rodnověrci.

Prázdná číše i mísa pro předky jsou na místě a pomocník po pokynu žerce začíná vykřesávat oheň… to vše za soustředěného slavnostního mručení všech zúčastněných, které je v pravidelných intervalech posilováno zvukem letadel. Vykřesání ohně vzhledem k vlhkosti dřeva není snadné, ale nakonec se podaří. Ovšem oheň uhasíná. Mručení pokračuje… i další pokusy vykřesat (a hlavně udržet) oheň… postupně se jeden po druhém účastníci pokoušejí pomoci – rozfoukávají oheň, přinášejí další trávu na podpal… nakonec dojde i na použití zápalek… mručení neustává, oheň se stále nechce rozhořet, trvá to snad… jak dlouho vlastně? Čtvrt hodiny? Hodinu? Těžko odhadnout dobu naprostého soustředění na jednu jedinou věc – OHEŇ! Nakonec bohové přeci projeví svou přízeň a oheň hoří…

Nyní je čas, aby žrec pronesl modlitbu Dažbohu, pozvednuv okřín s medovinou… poté provede úlitbu bohům… a nakonec nabídne medovinu předkům. Naši předci jsou pozváni ke společnému obřadu a hostině a projev úcty k nim prolíná celým obřadem. Obzvlášť působivá je modlitba pronesená ve staroslověnštině. Okřín koluje a postupně všichni účastníci provolávají slávu bohům a předkům.

Poté koluje koláč – pro každého zúčastněného jeden díl a jeden pro předky (mimochodem -výborný koláč!). Zapečený peníz nalézá náčelník. Tímto je obřad ukončen a začíná hostina.

Hostina probíhá v družném hovoru, za popíjení medoviny a věštění z rozkrojených jablek a jelikož se připozdívá a ne všichni chtějí strávit noc na obřadišti, jeden po druhém se účastníci loučí a odcházejí. Nakonec zbývají tři lidé, přičemž dva mají ještě dorazit. Také dochází ke „smutnému“ zjištění – medovina došla. Naštěstí zbývá jedna lahev; bude ji třeba při ranním obřadu. Tímto si ovšem náladu nikdo zkazit nedá, popíjí se víno a pivo a posléze se do okřínu krájí poněkud netradiční ananas (dárek to od běloruské rodiny). Poslední účastník přichází pozdě večer – obdivujeme jeho orientační schopnosti (já bych obřadiště sama těžko našla i za světla) a též jeho srdnatost – nemá s sebou spacák ani karimatku v domnění, že „se bude bdít“. Nakonec se ovšem ukládáme ke spánku; někdo do stanu, někdo k ohni.

Prosincovou noc u obřadiště v březovém háji nad Vltavou jsme přežili všichni. Těsně před východem slunce se semkneme okolo životadárného ohně (slovo ´životadárný´ zde není použito jako klišé – nikdy jsem si neuvědomila význam toho slova tak intenzivně, jako tohoto zimního rána) a provoláváme slávu nově zrozenému Dažbohu. Po úlitbě a oběti bohům popíjíme medovinu a ukusujeme čestnici. To vše v tichosti a já si uvědomuji, že slavnost zimního slunovratu se neskládá ze dvou obřadů. Je to jeden obřad začínající před západem slunce (a nástupem vlády noci) a končící přivítáním nového slunce druhého dne. Jsem ráda, že jsem ho v této celistvosti mohla prožít i já.

Ramune

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.