Vstup do dospělosti u chlapců

Dospělostní iniciace celosvětově zaujímá mezi přechodovými obřady archaických kultur přední místo, neboť završuje tělesný, duševní a kulturní přerod dítěte v dospělého a společensky plnohodnotného jedince. O vysokém stáří tohoto obřadu svědčí rovněž fakt, že u všech národů všech kontinentů probíhá nebo probíhal v zásadě podle totožného schématu a obdobné symboliky. A toto schéma i symobolika je dobře zachována v souboru slovanských pohádek, ačkoliv přímé doklady o slovanské dospělostní iniciaci chybějí.

1. Obecné prameny[1]

Všeobecným smyslem dospělostní iniciace je přerod nedospělého a tedy i nevědomého člověka, který nenese vlastní odpovědnost ani za svůj život ani spoluodpovědnost za život svého kmenu v člověka dospělého, který si je vědom smyslu své existence, své pozice ve společnosti i v celkovém kosmologickém řádu, který nese vlastní odpovědnost nejen za svůj život, ale i za život svého společenství, rodu a kmene. Rituálně je tento přerod realizován symbolickým opakováním života a činů mýtického prapředka kmene. To právě mýtický prapředkem na počátku věků svými činy určil smysl a způsob života svých potomků, zformoval vztah k božstvům a rituály k jejich uctění, zavedl společenské instituce. Rituálním napodobením jeho činů se na nich jedinec symbolicky spolupodílí, což znamená nejen jejich vnitřní akceptaci, ale záruku jejich zachování.

Mýtický prapředek však pobýval na světě v mytologickém čase na počátku věků a nyní se nachází v zásvětí, stejně tak jako další předkové, kteří jej následovali. Aby mohlo dojít k magickému splynutí s jeho podstatou, musí se alespoň duše iniciovaného také do podsvětí odebrat. Proto také bývají chlapci, kteří se dostanou do patřičného věku, separováni od svých matek a izolováni v tzv. iniciační chýši, která bývá umístěna mimo vesnici, např. uprostřed lesa nebo na jiném vzdáleném a nepřístupném místě. Zajímavé je, že iniciační chýše je často vykládána i ztvárňována jako břicho velikého zvířete nebo chtonického ženy – vše toto symbolizuje pobyt v zásvětí. Po tuto dobu, která na různých místech může trvat od několika dnů až po několik let, bývají ve svých domovech pokládáni za mrtvé. Zvláště vybraní iniciační učitelé pak chlapce zasvěcují do náboženství svého kmene, učí je přechovávat tradice a společenské instituce, ale také různým dovednostem v oblasti obživy a také boje. To však není vše. V průběhu tohoto období také musí projít řadou zkoušek a rituálů, které právě symbolicky sledují zkoušky, kterým byl vystaven mýtický prapředek. Jejich smyslem je dokázat, že je adept jak po tělesné tak duševní stránce dostatečně připraven plnit životní a společenskou úlohu, která mu byla prapředkem určena na počátku, a tím se stát plnohodnotným členem svého společenství. Velmi závažným prvek, kterým je na mnoha místech iniciace završena, je první odhalení idolu nejvyššího boha-stvořitele a s ním spojené první vyslechnutí stvořitelského mýtu.

Avšak dovršení přerodu nevědomého člověka v člověka vědomého, které je možné právě díky načerpání moudrosti a dovedností od předků a božstev v zásvětí, není možné bez symbolického zabití a znovuzrození iniciovaného. Zabitím iniciovaného je zabita i jeho předchozí nevědomá a neplnohodnotná forma existence. Toto symbolické rituální zabití probíhá u různých národů různým způsobem. Někde je to jen forma magického zaříkání, jinde dochází k poškození určité části těla náhradou za zabití celého člověka, je např. vytržen zub nebo velmi často dochází k obřízce či naříznutí penisu či jiných částí těl, pro naše kulturní prostředí je jistě mnohem přijatelnější ustřižení vlasů. Zajímavá je v této souvislosti symbolika mrtvé vody ze slovanského materiálu. Po tomto symbolickém zabití je iniciace dovršena znovuoživením dotyčného do nové formy existence a tím také jeho navrácení ze zásvětí do našeho světa, přičemž mu často také bývá přiděleno nové jméno. Oživení probíhá opět různým způsobem. Nejčastěji je to opět magické zaříkání nebo užití různých magických předmětů, u nás se opět nabízí symbolika živé vody. Musím také zdůraznit, že vše týkající se mužské iniciace je přísně tabuizované, především před ženami a neiniciovanými. Vyzrazení by totiž mohlo zrušit účinnost iniciace a tak ohrozit celý kmen.

2. Slovanské prameny

Přejděme nyní od obecných výkladů k slovanskému materiálu. Jak jsem už zmínil, přímé slovanské doklady o dospělostní iniciaci zcela chybějí. Hlavní příčinou je jistě celková tajnost iniciačního obřadu, což mělo za následek, že po likvidaci úzké vrstvy slovanských iniciačních učitelů nastupujícím křesťanstvím, nezbyl nikdo, kdo by byl schopen iniciaci plnohodnotně provádět, čímž tento rituál ve své původní podobě rychle zanikal. Navíc církev jistě nemohla nijak tolerovat rituál, který znamenal zasvěcení v pohanské náboženství. Přesto je však možné v slovanské lidové kultuře některé pozůstatky iniciačních obřadů dodnes nalézt.

Předně slovanské kolední družiny lze vysvětlit jako pozůstatek družin iniciačních.[2] Vedou k tomu mnohé paralely. Původně byly kolední družiny tvořeny již odrostlými, avšak ještě svobodnými jinochy, které však třeba na některých místech v Bulharsku vedl již zralý a ženatý muž, což vyznívá jako paralela iniciačního učitele. V minulosti byly kolední družiny vždy rozděleny podle pohlaví, každé pohlaví chodilo při jiných svátcích. Ale hlavní paralelou je vůbec celkový význam koledních družin. Ve starší době požívaly značné posvátnosti a nedotknutelnosti, jednaly podle ritualizovaného způsobu a komunikovat s nimi bylo také možné jen ritualizovaným způsobem, velmi často nosily masky nebo chodily v přestrojení, což je rys dobře známý z iniciačních družin celého světa, neboť příslušníci iniciačních družin nejsou chápáni jako živí lidé, ale jako bytosti ze zásvětí. Avšak i jejich magická funkce – přinášet blahobyt do míst, které navštíví a rituálně posvětí, anebo naopak mohou při nedodržení rituálních pravidel přivodit navštíveným místům i zkázu – je vysvětlitelná magickou mocí, kterou přinášejí ze zásvětí. Zajímavá je také tradiční vzájemná nesnášenlivost koledních družin: ačkoliv je sama družina nedotknutelná a nikdo jí nesmí stát v cestě nebo jí v čemkoliv bránit, při setkání dvou různých družin dochází k bitvě, při kterých dříve někdy docházelo i k úmrtím. [3] Mrtví bývali pohřbeni přímo na místě a za jejich smrt nebyl nikdo trestán: vše je důsledkem nedotknutelnosti vyplývající z tabuizace iniciace, pro iniciované jako pro bytosti nacházející se momentálně mimo náš svět prostě žádné světské zákony a pravidla neplatí.

Při této příležitosti také připomenu zajímavý prvek z moravského prostředí, a to je vlčnovská Jízda králů. Ač existují různé novodobé výklady tohoto obyčeje,[4] svou povahou jistě neodkazuje k nějaké historické události, ale má jasné prvky chlapecké iniciace. Už jen sám těžko vysvětlitelný fakt, že je chlapec oblečen do ženských šatů, se hned osvětlí, když zjistíme, že totéž bývá obvyklé při mnoha jiných iniciačních rituálech po celém světě, tímto způsobem je totiž naznačována prvotní oboupohlavnost, která je typická pro řadu kosmogonických božstev i hrdinů-zakladatelů.[5] Přestrojování do ženských šatů je pak také dobře známé i z výročního koledování. A ani růže v ústech vlčnovského chlapce a zákaz mluvit není bez vysvětlení. Opět odkazuje k iniciační zkoušce mlčení, která někdy spočívala i třeba v několikaměsíčním zákazu mluvit.[6]

Daleko nejrozsáhlejší materiál pro pochopení podstaty slovanské iniciace nám však poskytují slovanské pohádky. Jak již bylo dokázáno, prakticky všechny kouzelné pohádky jsou vystavěny na základech desakralizovaných iniciačních mýtů.[7] Pohádky zcela zjevně obsahují strukturu dospělostní iniciace, ačkoliv ta může být už dalším vývojem narušena. Bylo by však bláhové domnívat se, že důkladnou analýzou pohádek můžeme dojít k nějakému jednotnému slovanského iniciačnímu mýtu. Absolutně totiž nelze předpokládat, že u Slovanů probíhala iniciace jednotným způsobem. V konkrétnostech se zcela jistě i výrazně lišila kmen od kmenu a určitě měly jednotlivé kmeny i vlastní iniciační mýty. Pohádky, ačkoliv základní iniciační schéma zachovávají, přistupují již k výběru a kombinaci jednotlivých syžetů více méně svobodně. Přesto nám však mohou poskytnout velmi široký soubor motivů, které jsou jistě do značné míry odrazem zapomenutých iniciačních rituálů.

Podívejme se nyní podrobněji na strukturu některých českých pohádek. Všechny pohádky obsahují separaci hrdiny od jeho dosavadního domova a následný odchod. Zajímavý je zde příklad Hloupého Honzy, který paradoxně toto přízvisko nese, ačkoliv později všechny překoná důvtipem. Hloupost zda totiž neznamená vrozenou inteligenční méněcennost, nýbrž symbolizuje nevědomý stav člověka před iniciací. Až podstoupení iniciačních zkoušek v Honzovi probouzí duševní schopnosti a dělá z něj plnohodnotného člověka. – Po odchodu hrdiny z domova, v novodobé reinterpretaci často jakoby „na zkušenou do světa, následuje vstup do zásvětí. Tento vstup do zásvětí je symbolizován cestou do země „za sedmero horami a sedmero řekami nebo v prozaičtější, ale velmi archaické variantě, se prostě hrdina ztratí v hlubokém lese. V mytologicky velmi cenné pohádce Tři zlaté vlasy Děda Vševěda[8] hrdinu do zásvětí přímo převeze převozník přes moře, což je paralela k řeckému Cháronovi. Dále většinou dochází k příchodu kouzelného pomocníka, jehož přijetí je však podmíněno nějakou zkouškou, často tím, že se s ním hrdina rozdělí v jídle nebo jinak pomůže. V pohádce Pták Ohnivák a liška Ryška[9] je pomocníkem liška a mohou to být i další zvířata a lidské postavy (např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký).[10] V pohádce o Dědu Vševědu je pomocnicí přímo jedna ze sudiček a současně matka Slunce. To evokuje přímo setkání s pramateří všeho veškerenstva Mokoší. Tyto kouzelné pomocníky a současně průvodce celým dějem můžeme vyložit jako vtělené předky, které hrdinu poučují a pomáhají mu překonávat iniciační zkoušky. Avšak stejně tak mohou být odrazem i reálných iniciačních učitelů.

Jednou z nejarchaičtějších postav slovanských pohádek je zcela jistě Baba Jaga.[11] Baba Jaga je totiž přímým protikladem ženy jako matky, té matky, od které byli iniciovaní separováni. Zatímco matka pro děti představuje bezpečí a jistotu, miluje je a ochraňuje, Baba Jaga je pro děti smrtelným nebezpečím a požírá je. Právě tento motiv požírání dětí patří k těm nejarchaičtějším a má mnohé celosvětové paralely. V původních iniciačních mýtech zcela jistě bylo záměrné, aby Baba Jaga hrdinu skutečně pozřela a tím mu umožnila vstoupit do zásvětí. Až po zapomenutí původního smyslu byly pohádky proměněny tak, aby hrdina Babu Jagu porazil a pozřít se nenechal. Samotná postava Baby Jagy má prastarý základ a je jistě protiváhou Mokoše, která představuje plodivou a mateřskou stranu země, zatímco Baba Jaga představuje ničivou stranu země. Země totiž nejen ze svých útrob plodí nový život, země také v metaforické rovině své vlastní plody požírá: v jejích útrobách končí a rozkládají se mrtvá těla bytostí, které sama zrodila. Nikoliv však proto, že by byla sama o sobě zlé povahy, nýbrž tak činit musí, aby po strávení jejich těl mohlo dojít k opětovnému zrození nového života. Proto také jícen Baby Jagy představuje nejsnazší cestu do podsvětí. A únik z jejího těla je naopak symbol nového zrození do nové formy existence.

Zkoušky, které pohádkový hrdina v podsvětí postupuje, mají ověřit jeho tělesné, dušení a morální schopnosti, které potřebuje k tomu, aby se setkal s božskou bytostí, která mu poskytne poznání, jež může být metaforicky přeneseno do podoby kouzelných předmětů, které mu umožní uspět v další fázi života. Velmi častý je také motiv, že iniciační zkoušky společně postupují tři bratři, z nichž však jen ten nejmladší ve zkouškách uspěje. V pohádce O ptáku Ohniváku je toto zdůrazněno motivem, kdy před vstupem do zásvětí, který v tomto případě představuje rozcestí, každý ze tří bratrů zasadí proutek, avšak jen ten toho nejmladšího se probouzí k životu, což představuje záruku znovuzrození. Uschnutí proutků bratrů znamená, že v iniciačních zkouškách v zásvětí neuspějí a do života se nevrátí. Pohádka o Dědu Vševědu vykazuje značnou archaičnost, neboť cílem hrdiny je přímo setkání s vševědoucím božstvem, což je přesná obdoba odhalování idolu při iniciaci ve světě. Většina pohádek je však už tématicky inovovaná a úkolem hrdiny bývá překonat překážky, které mu brání ve vstupu do manželství, což rovněž iniciačnímu schématu odpovídá, protože až po proběhnutí iniciace je jinoch připraven se ženit a plodit potomstvo.

Četné pohádky také zachovaly motiv smrti a znovuoživení hrdiny. Tento motiv znamená završení iniciačního cyklu a zrození do nové fáze života. Je to nutné, neboť ze zásvětí se nikdo živý vrátit nemůže. Tak je např. hrdina v pohádce O ptáku Ohniváku při cestě domů rozčtvrcen svými bratry, kteří při iniciačních zkouškách neuspěli a budou tak navždy uvězněni v zásvětí (motiv podvodu v králově sídle, po jehož prozrazení jsou králem popraveni, je jistě novější dobrodružnou vsuvkou, ačkoliv na podstatě toho, že nezvládnutou iniciaci nepřežijí, to nic nemění). Oživení a tím znovuzrození hrdiny do našeho světa, je v slovanských pohádkách často obvykle spjato s motivem mrtvé a živé vody. Živá voda je jistě symbolem životodárného působení vody na přírodu, což v přeneseném smyslu zajišťuje i oživovací schopnost vůči člověku. Pochopit smysl mrtvé vody je poněkud obtížnější, v pohádkách je jejím účelem zacelovat rány. Významnější však bude fakt, že užití živé vody, která probouzí hrdinu k životu, vždy musí předcházet užití vody mrtvé, jedno nemůže být bez druhého. Z toho by bylo možné usuzovat, že právě mrtvou vodou musel být nejprve hrdina usmrcen, což by byla paralela k nutnému symbolickému zabití iniciovaného, aby mohl být následně živou vodou oživen a tak znovuzrozen. Poté, co byl smysl iniciace zapomenut, začaly být hledány pro smrt hrdiny jiné důvody, a význam mrtvé vody začal být nejasný.

Po znovuoživení se hrdina pohádek vrací do svého domova vybaven poznáním posvátného a schopnostmi, které mu umožní šťastně uspět v dalším životě, což symbolizuje zařazení iniciovaného do plnohodnotné pozice v rámci společnosti. Po podstoupení všech iniciačních zkoušek pak také hrdinovi nic nebrání ke vstupu do manželství a plození dětí.

3. Návrh provedení slovanského mužského iniciačního obřadu

Nyní přistupme k otázce praktické rekonstrukce mužského iniciačního obřadu pro potřeby současného rodnověří. Předně je třeba říci, že z výše uvedených důvodů by bylo nemístné lpět pouze na jediném možném způsobu provedení iniciace. Tento rituál vždy existoval v nespočtu variant a proto bude zcela v pořádku, když bude různými způsoby prováděn i dnes. V úvahu přicházejí nejen regionální varianty, vliv může mít i celkové zaměření iniciovaných a iniciátorů, poněkud odlišeným způsobem může být provedena např. iniciace člověka, který směřuje k tomu stát se bojovníkem, a toho, kdo se chce rozvíjet převážně duchovně. Pak je třeba si také uvědomit, že iniciace se týká skutečných životů současných lidí žijících v dnešním světě. Jsem přesvědčen, že celkový smysl iniciace je nadčasový a zcela platný i v současnosti. I dnes je v rámci rodnověří žádoucí, aby byl člověk iniciací probuzen k vědomému a odpovědnému životu nejen vůči sobě samému, ale i svému rodu a předkům, a aby se také uvědomoval svůj vztah k bohům, k čemuž iniciace jedince přímo zavazuje. Avšak všechny doklady, které o iniciaci máme, jsou buď z dob dávno minulých nebo od národů, které žijí velmi archaickým způsobem života. Mnohé z prvků iniciačních rituálů jsou dnes v našich podmínkách neproveditelné nebo odkazují k dávno zaniklému způsobu života. Lpění na takových dnes již nefunkčních anachronismem by však celkový smysl iniciace spíše narušovalo, než naplňovalo. Např. je dnes nemyslitelná dlouhodobější izolace iniciovaného, což vede i k nutnosti použití značně zjednodušeného modelu iniciačních zkoušek, než jaký existoval v minulosti. Problém zcela jiného rázu je pak absence byť jediného dochovaného slovanského iniciačního mýtu, který by iniciaci provázel; pohádky, ač poskytují inspiraci, tento mýtus v plné míře nahradit nemohou. Z tohoto ohledu možná může být přínosem další výzkum a rekonstrukce mýtu o Jarovítovi,[12] který v některých ohledech iniciační schéma připomíná. Možná byl právě tento mýtus prvotním vzorem slovanských iniciací. Zde však nemáme prostor tuto otázku řešit.

Za současných podmínek považuji za náležité, aby byla iniciace završena po dosažení 18. roku života, přípravné období může začít v 17 letech ba i dříve. U dětí rodnověrců bude iniciace znamenat plnohodnotné začlenění do rodnověrského společenství, u nově přišedších mladého věku pak může současně plnit funkci vstupního rituálu do společenství. Považuji za vhodné, aby období separace bylo u nás transformováno v přípravné období trvající např. jeden rok, během něhož by se čekatel intenzivně seznamoval s životem našeho společenství, se slovanskou mytologií a obřadností, aby se v tomto období účastnil pokud možno všech našich obřadů (prominutí účasti pouze na základě důvodné omluvy) a aby za toto období prokázal schopnost být spolehlivým a odpovědným členem rodnověrského společenství. Pokud by bylo čekatelů větší množství, mohli by vytvořit i vlastní iniciační družinu a při svátcích koledovat podle slovanských tradic. Rovněž považuji za vhodné, aby byl čekateli určen iniciační učitel, který mu bude nápomocen, a který bude rovněž za čekatele ručit před rodnověrským společenstvím.

Po skončení této roční lhůty se pak na sněmu iniciační učitel vyjádří o připravenosti nebo naopak nepřipravenosti čekatele podstoupit iniciaci a po schválení sněmem učitel po dohodě s obcí a čekatelem určí termín iniciace a začne se zabývat jejím organizováním. Samotná iniciace by měla probíhat při příležitosti slovanských svátků, mužská při svátku mužských božstev, není to však nutnou podmínkou. Iniciovaný bude božstvu, při jehož svátku bude jeho iniciace probíhat, do určité míry zasvěcen, tedy je termín iniciace nutno vybrat uvážlivě. Iniciovaný si také po dohodě s učitelem vybere nové slovanské jméno nebo se dohodne na iniciačním navrácení jména stávajícího.

Iniciace bude probíhat v noci, pokud možno v lese, na místě dostatečně vzdáleném od hodovního ohně a dalších lidí, aby nemohla být ničím narušena. Rituálu se budou účastnit pouze tři iniciátoři a iniciovaný. Iniciovaný nesmí předem vědět, kdo iniciátoři budou. Iniciovaný bude ještě před odchodem iniciátorů odveden na určené místo, kde počne jeho iniciační cesta, a tam sám vyčká určitý čas na znamení, po kterém se vydá po cestě. Na počátku této cesty bude postavena brána, která symbolizuje jícen Baby Jagy, tedy vchod do zásvětí.

Po odchodu iniciovaného se po cestě postaví tři iniciátoři představující předky, kteří provedou tři zkoušky ze tří okruhu, které musí dospělý muž zvládat k plnohodnotnému životu. Je to okruh hospodářství, okruh boje a okruh moudrosti. Iniciátoři budou mít škrabošky nebo budou oděni tak, aby měli zakrytý obličej, a iniciovaný tak hned nepoznal jejich totožnost. Ideální by bylo, kdy by se iniciátoři postupně ozývaly různými nástroji, např. troubením na roh, bubnováním na buben nebo pískáním na píšťalu, aby je iniciovaný hledal podle zvuku.

Jako k prvnímu dojde k iniciátorovi, který jej podrobí zkoušce z hospodářských schopností. Je možné vybrat prakticky cokoliv, nemusí se zdaleka jednat jen o tradiční záležitosti, ale i záležitosti moderní, to už záleží na výběru. Iniciátor by však měl pokládat jen takový úkol, o kterém ví, že ho je iniciovaný schopen zvládnout. Průběh zkoušky také může mít i dramatický charakter. Iniciátor může například představovat žence, který nemůže sklidit obilí, protože má tupý srp. Iniciovaný je mu povinen pomoci tím, že srp nabrousí. Za odměnu pak od něj dostane amulet, který bude potvrzením o jeho hospodářských schopnostech.

Pak se ozve druhý iniciátor, který provede zkoušku v bojových schopnostech. Může také představovat různé postavy – loupežníka, mýtického netvora nebo cokoliv jiného. Tímto iniciátorem by měl být opravdu statný válečník, který bude nahánět hrůzu. Cílem iniciovaného nebude skutečně iniciátora porazit, ale prokázat svou odvahu tím, že se nebude bát postavit i mnohem většímu a silnějšímu protivníkovi. Iniciátor poté, co iniciovaný toto odhodlání projeví, sám ustoupí a dá iniciovanému druhý amulet. Tento souboj by se pokud možno měl obejít bez zranění, proto by měl být proveden beze zbraní a bez pomoci na místě nalezených holí nebo kamenů.

Nakonec se ozve třetí iniciátor, který bude stát před posvátným prostorem, kde bude završen iniciační rituál. Třetí iniciátor vyzkouší iniciovaného z moudrosti. Otázka může být ve formě hádanky a měla by se týkat slovanské mytologie. Iniciovaný správnou odpovědí dokáže svou orientaci v náboženství předků. Otázka by měla být zvolena tak, aby na ní byla jednoznačná odpověď, není to místo pro intelektuální polemiky. Tím iniciovaný získá třetí amulet a prokáže tak připravenost podrobit se vlastní iniciaci. Pokud v nějaké ze zkoušek selže, nemůže iniciace dále pokračovat a musí se po určitém čase znovu opakovat.

K sakrálnímu prostoru mezitím přijdou další dva iniciátoři. Vlastní obřad pak vede iniciátor moudrosti – žřec. V sakrálním prostoru by měly být sošky znázorňující bohy a předky, může se tak dít i na již vybudovaném obětišti, avšak stále bez obecenstva. Iniciovaný před idoly poklekne a iniciátoři se kolem něj rozestoupí. Žřec pak představí iniciovaného bohům, duchům a předkům a každý z iniciátorů potvrdí, že iniciovaný dokázal obstát v každé oblasti, tedy je hoden a připraven stát se důstojným následovníkem svých předků. Žřec pak vezme předem připravenou nádobu s mrtvou vodou a iniciovaného pokropí se slovy oznamující konec jeho dosavadního života. Poté vezme nádobu s živou vodou a pokropením zemřelého probudí k novému životu. V zápětí mu iniciátoři udělí nové jméno, které bylo vybráno po dohodě s učitelem. Iniciovaný následně pod novým jménem slíbí, že bude v novém životě dělat předkům, bohům a všemu slovanskému rodu čest. Pak by bylo vhodné, kdyby se na znamení nového života oděl v prosté bílé roucho. Tím iniciace končí a všichni se již společně navrátí k hodovnímu ohni, kde bude nově iniciovaný přivítán s jásotem a veselím. O konkrétním průběhu iniciačního obřadu jsou všichni, kteří se na něm podíleli, vázáni mlčenlivostí.

Vítoslav

Seznam použité literatury:

Caraman, Piotr: Obrzęd kolędowania u Słowian i Rumunów. Kraków 1933.
Eliade, Mircea: Iniciace, rituály, tajné společnosti, mystická zrození. Brno 2004.
Erben, Karel Jaromír: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Praha 1865.
idem (jako Miletínský, J. E.): Pták Ohnivák a liška Ryška. In: Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha 1858.
Pilát, Štefan: Svatý Jiří a slovanská mytologie. In: Axis Mundi 2 (1/2007), Bratislava 2008, s. 17–38.
Pírková-Jakobson, Svatava: Some symbols in Slavic ritual folklore: The Whitsun Ride of Kings. In: American contributions to the Fourth International Congress of Slavicists, Moscow, September. ‚s-Gravenhage 1958.
Propp, Vladimir Jakovlevič: Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany 2008.
Стојковска, Гордана: Речник на јужнословенска митологија. Скопје 2004.
Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990.

[1] Eliade, Mircea: Iniciace, rituály, tajné společnosti, mystická zrození. Brno 2004, str. 13-67.
[2] Caraman, Piotr: Obrzęd kolędowania u Słowian i Rumunów. Kraków 1933, str. 52-74.
[3] Стојковска, Гордана: Речник на јужнословенска митологија. Скопје 2004, str. 150-151.
[4] Langhammerová, Jiřina: Lidové zvyky. Praha 2004, str. 131-143.
[5] Eliade, Mircea: Iniciace, rituály, tajné společnosti, mystická zrození. Brno 2004, str. 47-50.
[6] Více o iniciačním charakteru tohoto zvyku: Pírková-Jakobson, Svatava: Some symbols in Slavic ritual folklore: The Whitsun Ride of Kings. In: American contributions to the Fourth International Congress of Slavicists, Moscow, September. ‚s-Gravenhage 1958.
[7] Propp, Vladimir Jakovlevič: Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany 2008, str. 156, 161, 166, 175-177, 180, 192, 218, 324.
[8] Erben, Karel Jaromír: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Praha 1865, str. 1-7.
[9] idem (jako Miletínský, J. E.): Pták Ohnivák a liška Ryška. In: Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha 1858.
[10] idem: Sto prostonárodních …, str. 7-14.
[11] Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů. Praha 1990, str. 118-119.
[12] Pilát, Štefan: Svatý Jiří a slovanská mytologie. In: Axis Mundi 2 (1/2007), Bratislava 2008, s. 17–38.