Tříhlav

(psl. Trigolvъ)

Lokální tříhlavý bůh uctívaný v pomořanském Štětíně a Wolinu, ve vnitrozemí měl svatyni v stodoranské Braniboři. Ebbo píše: „Štětín, město významné a větší než Wolin, má ve svém okolí tři vrchy, z nichž prostřední a nejvyšší je zasvěcen hlavnímu pohanskému bohu Triglavovi, majícímu trojhlavou sochu a oči i ústa zlatou rouškou zakryté; kněží pak tvrdili, že bůh má tři hlavy, protože spravuje tři říše, tedy nebesa, zemi a podsvětí, a tvář chráněná rouškou znamená, jako by lidských hříchů nechtěl vidět ani slyšet a je přehlížel.“ Podrobněji popisuje jeho svatyni Herbord: „Byly pak ve městě Štětíně čtyři chrámy, ale jeden z nich, nejhlavnější, byla vybudována se zvláštním uměním a mistrovstvím, majíc zvenčí i zevnitř řezby lidí, ptáků a zvířat, které vystupují ze stěn s jež jsou tak důsledně vytvořeny, že zdá, jako by dýchaly a žily… A barvy vnějších řezeb nemohly žádné sněhové bouře ani přívaly vod smazat, jak byly dokonale udělány. Do této budovy se podle starého zvyku předků shromažďoval desátek dobyté kořisti i zbraně nepřátel, prostě vše, co bylo získáno z námořních loupeží nebo válek. Byly tam rovněž vystaveny zlaté a stříbrné poháry… Uchovávaly se tam na ozdobu a čest bohům velké rohy divokých turů, zlacené a vykládané perlami, sloužící k pití… tesáky, nože i mnoho dalších cenných předmětů… Byla tam i modla trojhlavá, na jednom trupu mající tři hlavy, nazývaná Tříhlav (Triglaus).“

Triglav představoval lokální božstvo plnící válečnické, hospodářské i věštecé fuknce. Povaha jeho jména však přivádí na myšlenku, že se jednalo původně o přídomek jiného božstva. Černý posváný kůň vylučuje možnost, že by se jednola o solární božstvo. Jeho vláda nad třemi světovými sférami nám opět připomíná ideu Praboha, tentokrát stvárněného nikoliv čtyřmi, ale třemi hlavami.

Když Waldemar Dánský zničil roku 1177 Triglavovu svatyni ve Wolinu, podařilo se Slovanům odnést jeho menší modlu a ukrýt ji dutině starého stromu. Tam mu dál věřící přinášely oběti. Ve Štětíně byl Triglavův honosný chrám, do kterého byla ukládána vždy jedna desetina z válečné kořisti, zničen Otou z Bamberka roku 1124 nebo 1125. Jeho modlu nechal rozsekati a Triglavovy tři stříbrné hlavy poslal jako důkaz svého působení do Říma papeži Kalixtovi II. V Braniboři nechal v polovině 12. století kníže Přibyslav, poté co přijal křest, Triglavovu modlu „tříhlavatú, nectnú a škaredú“ zbořit.

Literatura:
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.