SVAROŽIC

(psl. Svarožiťь, stsl. Svarožištь, rus. Svarožič)

O bohu Svarožicovi máme zprávy z ruského a polabského prostředí. Jméno Svarožic je zřejmě odvozeno od jména praotce bohů Svaroha, přípona -ic většinou označuje syna předtím jmenovaného (patronymikum), někteří však považují tuto formu za pouhou zdrobnělinu (deminutivum) jména Svaroh, kterého potom ztotožňují se Svarožicem (např. Šafařík). Z výkladu jména vychází tak předpoklad, že Svarožic byl synem Svaroha, ačkoliv to žádná památku výslovně neuvádí. Za syna Svarohova je v památkách výslovně jmenován Dazboh, což vedlo některé badatele (např. Váňa) k tomu, že Dazboha ztotožnili se Svarožicem, což my považujeme z neodůvodněné.

Ze staroruských památek Svarožice zmiňuje protipohanský traktát Slovo nekojego christoljubca i revnitelja po pravoj vere, pocházejí z 11.-12. století, dochovaný v opisech ze 14.-15. století, který o ruských Slovanech říká „k ohni modlí se, zvouce ho Svarožičem“. Podobně hovoří i vpisky v Slově svjatogo Grigorьja (kázání Řehoře Naziánského) vytvořené v 11. století: „modlí se k ohni jako Svarožicju“. Svarožice jmenuje i kompilace kázání Jana Zlatoústého Slovo sv. otca našego Ioanna Zlatousta ze 14. století: „… jiní ve Svarožica věří“. V těchto památkách je tedy Svarožic dáván vždy do souvislosti s ohněm a nikdy není s Dazbohem zaměňován, proto také není žádný důvod jej s ním ztotožňovat.

U polabských Slovanů stál Svarožicův chrám v městě kmene Ratarů zvaném Radgošť. Biskup a kronikář Thietmar Merseburský (975-1018) jej popsal takto: „Je v kraji Ratarů pevný hrad třírohého tvaru o třech hranách do něj vedoucích zvaný Radъgoštь, který obklopuje ze všech stran velký prales, rukou obyvatel netknutý a uctívaný. Dvě brány tohoto hradu stojí přímo ke všem příchozím, třetí, od východní strany, je nejmenší a označuje stezku k vedle položenému a na pohled hroznému jezeru. Ve městě se nachází pouze jeden chrám, mistrně vybudovaný ze dřeva a spočívající svými základy na rozích divokých zvířat. Jeho venkovní stěny zdobí rozmanité podobizny bohů a bohyň… podivuhodným způsobem vyřezávané; uvnitř pak stojí bohové vytvoření lidskou rukou v hrozných přilbách a brněních, každý zespodu s vyrytým jménem. První mezi nimi se nazývá Svarožic, jenž je zvláště ctěn všemi pohany. Nacházejí se tam rovněš standarty, které se nikdy odtud neodnášejí, leda pokud jsou nezbytné k vojenské výpravě a tehdy je nesou pěší bojovníci.“ Se jménem tohoto boha se setkáváme i v rozhořčeném dopise německého misionáře Bruna (Bonifáce) z Querfurtu Jindřichovi II. z roku 1008, když vyčítá spojenectví Luticů s již pokřtěnými Poláky: „Jak se může shodovat Svarožic ďábel a vůdce svatých váš i náš Mořic? Jak se může rovnat svaté kopí ďábelským korouhvím těch, kteří znají pouze lidskou krev?“

Fakt, že Adam Brémský zrhruba o sto let později popsal město Ratarů nazývané Retra s chrámem „knížete“ Radgosta, vedl některé badatele (např. Váňa) k tomu, že Retru ztotožnili s Thietmarovou Radgoští a radgošťského Svarožice s retranským Radgostem. Po srovnání zachovaných popisů obou měst však jasně vidíme, že jsou popisována dvě města odlišná, proto také ztotožňování Svarožice s Radgostem je mylné. U polabských Slovanů byl Svarožic snad také původně bohem ohně, později v souladu s dobovými požadavky u něj byly zdůrazněny válečnické atributy. B. A. Rybakov vyslovil hypotézu, že Svarožic je jako bůh pozemského ohně synem Dazboha, boha slunce, nebeského ohně, který je synem Svaroha, boha nebes, Svarožic by potom byl Svarohovým vnukem. Dlužno také poznamenat, že veliká úcta k ohni se zachovala u všech Slovanů až do nových dob.

Literatura:
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnich slavjan. Moskva 1981.