PERUN

(psl. Perunъ)

Nejsilnějším bohem slovanského panteonu je hromovládný Perun, který v době válek vystupuje do čela slovanského panteonu, aby zajistil vítězství našim zbraním a ochránil ty, kteří jdou do války. V době míru je bohem deště, bouře, hromu a blesku, přinášeje úrodě vláhu. Je mu zasvěcen nejsilnější strom v přírodě – dub. Jeho posvátným zvířetem je býk. Jeho zbraní je ohnivá sekera. Tato posvátná sekera letící po obloze je nazývaná bleskem. Zasvěcen je mu i den, a to čtvrtek. Jeho jméno lze jednoduše z praslovanštiny přeložit jako „ten, kdo silně pere“. Perun pro svou sílu je patronem i nad archaickým právním řádem Slovanů , je oblíbeným ručitelem smluv a ochráncem lidí a společnosti, zajišťuje tak soulad na zemi.

Hromovládce zastává jednu z nejdůležitějších pozicí ve všech indoevropských i semitských mytologiiích. Nejbližší obdobou slovanského Peruna je litevský Perkunas, dále můžeme jmenovat germánského Thóra-Donnara, keltského Taranise, obdobně i římský Jupiter, řecký Zeus, staroindický Indra nebo semitský Baal. Můžeme tak předpokládát společného předchůdce těchto indoevropsko-semitských hromovládců i v náboženství dávných Nostratiků, čímž se dostáváme až do 5. – 8. tisíciletí př. n. l.

Stopy po Perunovi jsou poměrně bohaté z celého slovanského území, o čemž svědčí i četná toponyma odvozená od Perunova jména. Nejstarší zprávu připisovanou Perunovi nám dává byzantský historik Prokopios z Kaisareie (500-560), který zmiňuje hlavního boha Slovanů, vládce hromů, bohužel bez udání jména: „Uznávají (Slované a Antové), že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata…“ Z dalších zmínek Perunova jména jihoslovanského původu můžeme uvést Život sv. Demetria Soluňského ze 7. století, kde je v souvislosti se slovanským útokem na Soluň jmenován v podobě „Pyrínos“. Dále ve starobulharském překladu Alexandreidy z 10. století, kde je Alexandr nazýván synem „velikého Peruna“. V makedonském Mariovu se vzpomínka na Peruna uchovala až do 20. století, jak uvedla informátorka z výzkumu v 90. letech (celý text Dazboh).

Nejdůležitější svědectví o Perunovi pro nás představuje Nestorova Kronika, která jednak udává text dvou smluv Rusi a Byzancí z let 907 a 945, které byly zaručeny Perunovým jménem, jednak popisuje reformu ruského panteonu, o kterou se roku 980 pokusil kníže Vladimír. Podle tohoto nového uspořádání nechal Vladimír vybudovat nové obětiště, kde stála modla Peruna v čele další skupiny bohů, mezi kterými byl Dažbog, Stribog, Chors, Simargl a Mokoš. Poté, co Vladimír přijal křesťanství, nechal Perunovu modlu vláčet na koňských ocasech, přitom ho dvanáct mužů bylo proutím, ne aby to dřevo cítilo, ale na potupu běsu, jež oklamával touto podobou lidi. Poté byl uvrhnut do vod Dněpru. Ve stejné době jako v Kyjevě vzniklo i Perunovo obětiště v Novgorodě, které bylo obdobně po přijetí křesťanství zničeno. Uctívání Peruna bylo dále pranýřováno v mnoha ruských kázáních a traktátech, a to až do 16. století, což svědčí o tom, jak silně byl jeho kult mezi lidem zakořeněn.

Ze západoslovanského prostředí přímé historické zprávy o ctění Peruna chybí, máme však k disposici řadu dalších indicií, podle kterých můžeme usuzovat, že i zde byl kult Peruna rozšířen. Je to jednak název dne čtvrtku, který se v podobě Perundan podle německého Donnerstagu (Thorův/Donnarův den) dochoval v polabštině až do 18. století. Ctění čtvrtku je dochováno i v českém prostředí až do novověku, zvláště bylo zakázáno ve čtvrteční večer příst. Zvláštní je také zápis v nekrologiu benediktinského kláštera v Podlažích u Chrudimi, kde se v letech 1150-1230 objevila jména Perun, Bělbog a Radovít jako vlastní jména. Na Slovensku a východní Moravě se Perunovo jméno (na Slovensku často zkomolené do podoby Parom) udrželo do dnešních dnů v řadě lidových kletí. V těchto rčeních však Perunovo jméno zastupuje ďábla, čerta, což je důsledek démonizace tohoto boha po přijetí křesťanství. Taktéž je charakteristické, že slovo piórun v polštině a perun v ukrajinštině znamená blesk.

Po přijetí křesťantví byl v oblastech ovlivněných pravoslavím Perun ztotožněn se sv. Eliášem, jehož svátek se slaví 20. července. Právě podle lidových pověstí a písní spjatých se sv. Eliášem a také podle ruských duchovních veršů můžeme rekonstruovat i ve slovanském prostředí mytologické obrazce spjaté s Perunem. Podle tohoto podání Perun stíhá bleskem a hromem čerta, ďábla, někdy též draka, zmeje. To můžeme vyložit jako boj nebeského Peruna s nečistými silami, které především způsobují letní sucho. Podle makedonského podání Perunovi v boji s lamjou (drakem) pomáhají zmejové – duše zvláštních lidí (šamanů – ochránců svých dědin), které při spánku vylétávají z jejich těl. Někerými badateli je za přímého Perunova protivníka pokládán bůh Veles. Ačkoliv chtonický Veles je zajisté nebeského Peruna pravým protikladem, nemůžeme toto tvrzení pokládat za hodnověrné.

„Ať nemají pomoci od Peruna, ať se nezaštítí štíty svými a pohubeni budou meči svými, střelami i jinou zbraní svou, i ať budou otroky v tomto čase i budoucím“ …. přísežná formule z roku 945.

Literatura:
Beranová, Magdalena: Slované. Praha 2000.
Pitro, Martin, Vokáč, Petr: Bohové dávných Slovanů. Praha 2002.
Profantovi,Naďa a Martin: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. Praha 2000.
Rybakov, Boris Aleksandrovič: Jazyčestvo drevnej Rusi. Moskva 1987.