Porodní obřadnost

Samodruhá a čerstvě porodivší žena, dlejíc na pomezí světa a zásvětí, jest vystavena působení temných sil, jimž může snadno v nepravý čas podlehnout. Jakožto rukojmí návských mocností stává se též hrozbou živému okolí. Nepokládá se tudíž za vhodné, aby se těhotná nadbytečně zdržovala mimo domácí prostor,[1] zejména po západu slunce.[2] Nemá vycházeti s odkrytou hlavou.[3] Na nevlastní svatbě jest pouze řadovou účastnicí, omývání nebožtíka a pohřbu se nesmí účastniti vůbec; o pátcích nerozčesává vlasy, aby neurazila Mokoš, která jí má přijíti na pomoc v čase porodu.[4] Těhotenství se nerozhlašuje, dítěti se nepřipravuje prádlo a před narozením se do domu nevnáší kolébka.[5] Tají se budoucí jméno.[6]

Ženě s útěžkem se nesmí odepříti žádného jídla, na které dostala chuť. Nesmí býti popotahována k slovanskému soudu a trápena.[7] Připisuje se jí kouzelná moc, jsou v ní přítomny dvě duše.[8]

Porod

Pomocnicí při porodě je starší ctěná žena – bába. Její úloha jest více obřadní než lékařská.[9] Při prvních stazích vychází žrečka před dům a zvolá na sluneční stranu:„Buď s Dazbohem, jasné slunéčko!“ Potom se obrátivši volá:„Vítej, temná noci! Jednu duši přijmi a dvě vypusť!“[10]

Dříve nežli žena slehne nebo odejde z jizby, loučí se s tchánem, tchyní a ostatními členy rodiny, jako by se hotovila k smrti.[11] Rodiččino lože se nachází v koutě obestřeném plachtou. Vyšívanou koutní plachtu dostává nevěsta do výbavy nebo se dědí. Uprostřed bývá svislý mřížkovaný průhled, jímž matka může pozorovat, zda se k ní a dítěti neblíží nějaké nebezpečí. Posvátný prostor koutu poskytuje matce ochranu a soukromí. Nahlédnouti a vstoupiti do něj smí jen porodní bába. S ostatními mluví rodička skrz mřížku.[12] Žena může roditi stojíc,[13] ba pro úlevu bolesti sedíc na mužových kolenou a opírajíc se o něho zády.[14]

Když dítě vyjde z života matky, bába je nad ohněm dřív rozdělaným pozdvihujíc, duchům ohnivým zasvětí, aby dítěti až do smrti nápomocni byli.[15] Po porodu jest povinností báby prohlédnouti plodové lůžko, je-li celé. K jejímu vypuzení se používá různých prostředků. Žena se ku příkladu posadí na kolena muže, jenž ji natřásá.[16]

Bába utne pupečník[17] a spolu s lůžkem (případně i plodovou blanou[18]) jej omyje, zabalí do bílé pleny a spálí, zakope nebo vrhne do vodního toku. Obdobně nakládá s vodou po první koupeli.[19] Nemluvně zavíjejí do starých plen nebo obnošeného šatstva.[20]

Jmenoviny

Nedlouho po porodu, jímž se počíná šestitýdenní období, kdy se matka s dítětem zdržuje v koutě a jeho blízkosti,[21] koná se obřad udělení jména. Bába na koutní plachtu připne korále, jestliže se narodilo děvče, nebo květinku, narodil-li se chlapec.[22]

Novorozenci dává jméno bába po poradě s rodiči. Postavivši se k domácímu ohništi (svíci), převezme dítě od ujce[23] jakožto představitele mateřského rodu. Když se robě utiší, pozdvihne je nad plamen, řkouc: Budiž tvé jméno …! Pak je poprvé předá otci, jenž je uloží do kolébky, kterou přinesl ujec.[24] Hosti se častují jáhlovou nebo jinou mléčnou kaší, již uvařila žrečka.[25] Očistnému ohni náleží jak první sousto, tak úlitba slavnostního nápoje.

Úvod

Odloučení šestinedělky přerušují návštěvy příbuzných žen a sousedek, jež přinášejí různé suroviny i hotové pokrmy. Nošení do kouta je opravňuje k tomu, aby po skončení šestinedělí doprovázely matku k úvodu a účastnily se úvodové hostiny.[26]

Šestinedělčino opětovné uvedení do společenství zahajuje bába hozením tří žhavých uhlů (popř. položením svíček) před práh. Matka je přestoupí[27] a za doprovodu ostatních žen odchází k řece nebo potoku. Na břehu se máti bábě pokloní a vzájemně si myjí ruce.[28] Po hodech ženy strhnou koutní plachtu. Jsou-li v rozverné náladě, smočí ji a kropí jí přítomné muže.[29]

Žena, jejíž dítě během šestinedělí zemřelo, nese při úvodu svinutou koutnici s sebou.[30]

K úvodu chodí ženy v obřadní plachtě, již děvčata vyšívají každý rok část. Po smrti jsou do úvodní plachty zavíjeny.[31]

Chotěbud

[1]    Alexandra Navrátilová: Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 35–36.
[2]    Jan Stanisław Bystroń: Słowiańskie obrzędy rodzinne. Obrzędy związane z narodzeniem dziecka, Krakov 1916, s. 14.
[3]    Bystroń, s. 18.
[4]    Ukrajinský zvyk se vztahuje na Paraskevu Pjatnicu. Славянская мифология. Энциклопедический словарь, kolektiv autorů, Moskva 1995, s. 43–44.
[5]    Jinak se dítě může naroditi mrtvé; Bystroń, s. 22–23.
[6]    Bystroń, s. 24. Domnívám se, že vezdejší jmenování dosud nenarozené bytosti ji předčasně odvolává z onoho světa, což může popuditi bohy.
[7]    Navrátilová, s. 39–40.
[8]    Славянская мифология, s. 43.
[9]    Bystroń, s. 76.
[10]  Volně přeloženo dle Т. Ю. Власкина: Мифологический текст родин. V: Родины, дети, повитухи в традициях народной культуры, Moskva 2001, s. 65.
[11]  Т. Б. Щепанская: К этнокультуре эмоций. V: Родины, дети, повитухи, s. 250.
[12]  Navrátilová, s. 107–109.
[13]  Д. А. Баранов: Родинный обряд. V: Родины, дети, повитухи, s. 18.
[14]  Власкина, s. 69. Bystroń, s. 19.
[15] Václav Hájek z Libočan: Kronika česká II, léta 1093., Praha 1923, s. 454–455.
[16]  Navrátilová, s. 49–50.
[17]  Bystroń, s. 77. Srovnej Jiří Pavelčík: Rudolfův katalog magie – nedoceněný pramen naší etnografie, Těšínsko 35(1992)4 , s. 25:„část pupeční šňůry, která po přestřižení zůstává na těle novorozence a do 5 dnů sama odpadá, se suší a roztírá na prach. Později se prášek přidává dítěti do čaje, aby se zklidnilo a spalo“.
[18]  Dítě narozené v oděníčku se považovalo za mimořádně šťastné. Viz Navrátilová, s. 57.
[19]  В. В. Головин: Организация пространства новорожденного. V: Родины, дети, повитухи, s. 33–34; pochování placenty považuje za obdobu stavební oběti, kdy v zájmu světové rovnováhy má něco odejít, aby cosi nového přišlo; po mém soudu na porod tento výklad nelze uplatnit, protože robě je nesrovnatelně cennější mrtvé tkáně. Л. Р. Хафизова: Персонажи колыбельных песен. V témže sborníku, s. 175, opakuje z mně nedostupné publikace Bajburinovy, že „Dítě bylo předurčeno lidem, a plodové lůžko onomu světu“. Navrátilová, s. 50, k počínání dodává, že „mělo chránit dům před neštěstím“. Podle mého názoru šlo o děkovnou žertvu zásvětním božstvům. Bystroń, s. 59–64; upozorňuje na fakt, že pupeční šňůra ani blána, v níž se dítě občas rodí, isolaci nepodléhaly, domnívaje se, že tomu tak bylo i dříve. S tím nesouhlasím, protože i ony jsou mrtvými částmi plodu. Na druhou stranu neshledávám nutným obětovati všechnu mrtvou tkáň, jsou-li k tomu vážné důvody. V tom případě stačí symbolický díl.
[20]  Bystroń, s. 84–85; soudí, že se odění dítěte do nových šatů a vybavení ho příslušným prádlem odbývalo v den přijetí do společenství, tvoříc jeden z jeho článků. Myslím, že ovíjení veteší je mělo příblížit zdejšímu světu a ochraňovat před návratem do podsvětí.
[21]  Navrátilová, s. 110.
[22]  Bystroń, s. 28.
[23]  Ujcovství ve své obřadní roli bylo předchůdcem kmotrovství, zaneseného k nám křesťanstvím. Příbuzenství pokrevní nahradila církev příbuzenstvím „duchovním“. Viz М. О. Косвен, Кто такой крестный отец, Советская этнография 1963, č. 3, s. 104.
[24]  Косвен, s. 106:„přinesení kolébky jest archaickou, universálně rozšířenou, tradičně povinnou funkcí mateřského rodu novorozencova.“
[25]  Podle křtin. Viz Г. И. Кабакова: Отец и повитуха в родильной обрядности Полесья. V: Родины, дети, повитухи, s. 122.
[26]  Navrátilová, s. 124.
[27]  Bystroń, s. 72.
[28]  Bystroń, s. 69.
[29]  Navrátilová, s. 138.
[30]  Navrátilová, s. 131.
[31]  Navrátilová, s. 133–134.